Můj otec byl velký sportovní fanda. Dlouho lyžoval po farnosti, jezdil na kole, do obce, kde jsme žili v šedesátých letech minulého století, přinesl povědomí o badmintonu a následně i zkušenost s ním. Vybudoval doma takové dvorní hřiště, z čehosi vyrobil síť, nakoupil vybavení, a když měl čas, hrál s námi. Konaly se turnaje a na farním dvoře bylo ten čas hodně plno. Asi ani nevěděl to, že se takovou formou postaral o tzv. volnočasovou aktivitu mládeže z vesnice, komunističtí sekretáři to tehdy neřešili, ani za to faráře nevolali k odpovědnosti.

Kromě toho ho bavilo nejprve rozhlasové, pak i televizní fandění. Tenis, fotbal, hokej, to byly sporty, jejichž mistrovství, ligy nebo Grand slamy nechtěl propásnout a jak mohl, sledoval je.

Jak říkám, byl to farář a asi také proto fandil trochu divně, nebo tak, že nás to rozčilovalo. Nebyl tak zcela skalní klubový fanoušek, i když …, ale to bych to zavedl jinam. Spíše očekával od hráčů kvalitní hru, třeba i dobrou zábavu a to, ať hrál, kdo hrál. Vlastně takové srdeční klubové nebo vlastenecké fandění bylo u něho až na druhém místě. Snadno pak u nás docházelo k vcelku běžné věci – naši hráli s někým, třeba ze zahraničí, otec po chvilce vyčíhl, kdo je slabší a začal mu nenápadně fandit, a nepřestával, když bylo patrné, že naši soupeře podcenili, anebo se nedobře soustředili na hru. Nejlepší bylo, když proti „našim“ nastoupil klub ze Skotska, nebo přímo jejich reprezentace. Tak to „Škóti“ měli u nás doma o jednoho fandu víc. Otec v třicátých letech studoval rok v Edinburghu a od té doby nedal na „Škótsko“ dopustit. Šlo to tak daleko, že když nalezl v obchodě nějaké zboží vyrobené ve Skotsku, nelenil, koupil to a s velikým chvalozpěvem to donesl domů jako naprosto prvotřídní věc.

V tom jsem vyrostl. Sport mě baví. Když mám čas, sportuji i fandím také. Ale už to není taková zábava jako v dětství u nás doma.

Nevím, bylo-li to tím zvláštním prostředím, a že se mi vrylo, je vidět i na této vzpomínce. Možná to je také trochu profesionální deformace, že za způsoby chování např. fotbalistů (ale nejen jich) hledám paralely chování běžných v našem životě. Když se reprezentanti nedovedli kontrolovat a pařili celou noc, a pak jak kloučci nevěrohodně cosi koktali do mikrofonů, na hony z toho koukala běžná a vlastně normální nechuť a zbabělost přiznat chybu. A podobně se odráží něco z nás v tom, když se chystají fandové na fotbal s tím, že tam jdou naposledy a tak ten stadion pořádně zdemolují. To nevzniklo samo od sebe, to má své kořeny, ty sahají k rodičům, nebo ještě hloub. Není v tom všem něco z poměrů českých rodin, v nichž jsou už vzácným zjevem takoví otcové, jako byl ten můj? Otcové, kteří do nich vnáší podněty, které jejich děti možná trochu rozčilují, ale nakonec dobře formují.

Kdyby otec ještě žil a díval se na to, co se to kolem sportu děje dnes, kdy to ani trochu nevypadá, že přibývající vandalství a zarputilé fandovství vede k něčemu dobrému, příliš by se nedivil.

Fandit by nepřestal, našel by si vždycky někoho, komu by držel palce. Viděl ve sportu zhuštěné obrazy příčin a následků, které mají své obdoby i v běžném životě, tam ale rozloženě a v delším horizontu. Fandit by nepřestal a pak by se pěkně (svým způsobem trochu potutelně) těšil z toho, že navzdory všemu nepřestalo platit, že pýcha stále předchází prohru a komu se nelení, tomu se stále zelení.

(PS. Touto vzpomínkou chci při prvním výročí poděkovat Aktuálně.cz za nápad zřídit a řídit tento blog. A za příležitost setkávat se s komentátory a těšit se ze všech těch, kdo chtějí porozumět a nabídnuté myšlenky dál a po svém rozvíjet)