Dezinformace jsou v České republice vnímané jako prominentní příklad hybridní hrozby. Etablování tohoto konceptu ve veřejném prostoru nebylo samozřejmé, ale představovalo výslednici komplexních procesů v expertní komunitě, politice a společnosti. Jakub Eberle a Jan Daniel patří mezi nejinspirativnější, intelektuálně nejzdatnější a nejprovokativnější pozorovatele tohoto vývoje.

Kniha Politics of Hybrid Warfare: The Remaking of Security in Czechia After 2014 představuje důstojné završení jejich dlouhodobého bádání věnovaného české debatě o hybridních hrozbách (jako jejichž ilustrativní příklad jsou dezinformace často uváděny). Autoři důsledně a detailně mapují, jak se pojem hybridní hrozby z vysoce odborných disputací hrstky vojenských teoretiků dostal do centra veřejné debaty a zakotvil v politických programech a bezpečnostních strategiích. Čtenáře může až zaskočit, o jak nesamozřejmý proces ovlivněný náhodami, dopady nesouvisejících – a často vzdálených – dějů a nepravděpodobnými osobními setkáními se jednalo. Místo sofistikovaného institucionálního mechanismus (případně komplotu lobby bezpečnostních jestřábů) se ukazuje obrázek mnohem chaotičtější, přízemnější a otevřenější zásahům různých – často velmi nečekaných – skupin.

Autoři zároveň nevnímají debatu o hybridních hrozbách jako ryze pragmatickou a technicistní, ale přiznávají velkou roli emocím – ať už na úrovni individuálních aktérů, tak celé společnosti. Přesvědčivě dokazují, že ani klíčová témata veřejných politik jako je bezpečnost, nejsou diskutována ve vakuu a jejich chápání je poplatné dobové náladě. Což má dopad nejen na samotné vnímání problému, ale také na formulaci vhodných řešení. A dokonce nejen řešení, která jsou vnímána jako vhodná, ale jako jediná přijatelná. Protože právě perspektiva hybridních hrozeb byla schopna veřejnou debatu – na čas – monopolizovat a určit, co je vlastně problém a jak by měl být řešen.

Kniha v tomto ohledu není nestrannou analýzou, ale kritickou – avšak poctivou a přiznanou – reflexí debaty. Autoři ukazují, že perspektiva hybridních hrozeb nejen českou debatu o bezpečnosti příliš neposunula, ale v některých případech umožnila přehlížet jiné společenské problémy a přispět k polarizaci. Což je závěr, které ve své době autorům vynesl řadu nepříliš lichotivých komentářů. Je jim ke cti, že je tato negativní reakce neodradila a ve své knize naopak dokázaly svou pozici teoreticky ukotvit a fakticky doložit.

Samozřejmě dnes jsem již v jiné situaci a debatu o hybridních hrozbách do značné míry odvál čas. I tak je však na místě knize – či alespoň některé z mnohých intervencí jejích autorů do veřejné debaty – věnovat pozornost. Slouží totiž nejen jako vhled do jedné etapy debat o bezpečnosti, ale nabízí také neotřelou perspektivu na krizi české liberální demokracie. V obecnější rovině totiž jde o popis geneze jedné z reakcí na nejistotu v turbulentní době, kterou dnes žijeme. A v tomto ohledu jsou poučení, která si lze z knihy odnést univerzální a přínosná i pro jiné kontexty, než je ten bezpečnostní.

Tento text není recenzí. Na to byl autor až moc blízko procesu vzniku knihy a až moc angažován v debatě o hybridních hrozbách. Jedná se o pouze a výhradně o vřelé doporučení k inspirativní četbě.