U některých dříve nesmiřitelných antikomunistů mě opravdu překvapilo, když dokázali Petru Pavlovi jeho komunistickou minulost bez problémů prominout.

Při pročítání dnešních blogů zde na Aktuálně mě zaujal článek Františka Kostlána s výstižným názvem Stydím se. Když jsem si ho přečetl, zjistil jsem, že se autor stydí sám před sebou kvůli tomu, že ve druhém kole prezidentských voleb dal hlas Petru Pavlovi. Generála a bývalého předsedu vojenského výboru NATO přitom volil jen kvůli tomu, že ho vyhodnotil jako menší zlo v porovnání s jeho protikandidátem Andrejem Babišem.

I tak má však pan Kostlán se svým rozhodnutím vnitřní problém, neboť dal hlas předlistopadovému členu KSČ, na jehož adresu ve svém blogu píše: „Jak Babiš, tak Pavel patří k lidem, proti kterým jsme demonstrovali před listopadem 89 i během něj. Šlo o nomenklaturní kádry, které komunistický režim držely při životě. Bez lidí jako Babiš a Pavel by ten systém padl mnohem, mnohem dříve a zničených životů by bylo o to méně - a ty zničené životy nelze nijak a ničím "odpracovat".“

Tento text zřejmě naštval zdejšího oblíbeného blogera Radkina Honzáka, který na něj zareagoval blogem Když se za něco opravdu stydím, tak s tím zalezu do kouta a nevykřikuju to exhibicionisticky po náměstích. Ve svém textu pan Honzák volbu Petra Pavla hájí (což není žádné překvapení, neboť to, že ho on sám bude volit, zde prozradil v jednom svém blogu již před prvním kolem voleb) a na adresu kritiků Pavlova předlistopadového členství v KSČ v závěru vzkazuje: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni…“

Je jenom trochu paradoxní, že sám Radkin Honzák také docela často a rád ve svých blozích soudí druhé, především pak ty blogery, kteří mají odlišný názor jako on. Proto mu doufám nebude vadit, když já dnes v mém článku budu také některé lidi „soudit“.

Mě totiž při letošní prezidentské volbě překvapilo, kolik lidí věkově starších, kteří část svého života v komunismu prožili a někteří z nich navíc absolvovali v této době i základní vojenskou službu v Československé lidové armádě, dokázalo budoucímu prezidentovi jeho předlistopadovou minulost ve volbách prominout. Zvlášť, když šlo nejenom o poloanonymní internetové diskutéry, ale i o některé veřejně známé lidi, kteří takřka celých předchozích 10 let poukazovali na to, že na Hradě sedí bývalý člen KSČ. Přičemž na námitky, že Miloš Zeman do KSČ vstoupil v roce 1968 během Pražského jara a dva roky poté byl kvůli nesouhlasu se sovětskou okupací ze strany vyloučen, obvykle reagovali slovy, že „bývalý komunista je asi totéž, co bývalý černoch“.

Z těchto důvodů mně rovněž přijde paradoxní i včerejší prohlášení spolku Milion chvilek pro demokracii, ve kterém oceňuje zvolení Petra Pavla prezidentem České republiky, které podle nich dokládá, že občanská společnost udělala obrovský krok kupředu. Od představitelů spolku, jehož kampaň byla poprvé spuštěna v únoru 2018 při příležitosti 70. výročí pádu komunistického režimu, vskutku pozoruhodné prohlášení...

Někteří jistě oprávněně namítnou, že ve druhém kole voleb každý, kdo se ho zúčastnil, byl nucen volit bývalého komunistu, neboť Pavlův protikandidát Andrej Babiš byl před Listopadem 1989 rovněž členem KSČ. A když Babišovi k tomuto vroubku někteří voliči navíc přičetli například to, že je na Slovensku evidován jako agent StB (byť o to, zda jím skutečně byl, se stále vede soudní spor), některé jeho podezření čelící podnikatelské aktivity a v neposlední řadě i nepříliš šťastně vedenou předvolební kampaň, tak pro ně jako menší zlo vyšel Petr Pavel.

Nicméně mi však není jasné, proč generál ve výslužbě dostal přes 35 % hlasů již v prvním kole voleb a výrazně tak porazil další kandidáty, nezatížené komunistickou minulostí, jako například ekonomku Danuši Nerudovou nebo senátora Pavla Fischera, kteří by v druhém kole proti Andreji Babišovi, jehož velké procento občanů téměř nenávidí, rovněž měli velkou šanci uspět.

I přes vše výše uvedené samozřejmě respektuji, že většina těch, co ve druhém kole k volbám přišla, dala svůj hlas Petru Pavlovi, a i když jsem ho já osobně nevolil, nikdy nebudu říkat, že mým prezidentem není (tak, jak to v minulosti činili někteří z těch, co v prezidentských volbách v letech 2013 či 2018 nevolili Miloše Zemana). Přičemž si budu moc přát, aby se mu na rozdíl od jeho předchůdce na Pražském hradě podařilo českou společnost, rozdělenou na dva takřka nesmiřitelné tábory, spojit.