Plány ministra Mikuláše Beka čím dál méně korelují se slibem, že školství bude patřit k hlavním prioritám Fialovy vlády.


Když na konci roku 2021 podepisovaly strany ODS, TOP 09, KDU-ČSL, STAN a Pirátská strana koaliční smlouvu, prohlašovaly, že oblast školství a vzdělávání bude patřit k hlavním prioritám nově vzniklé vládní koalice. Tomuto slibu ostatně napovídalo i přijaté programové prohlášení Fialova kabinetu.

V jeho kapitole Podpora škol a vzdělávání je možno nalézt spoustu bodů, které zněly velmi líbivě a lahodily jak uchu učitelů, tak i široké rodičovské veřejnosti. Pro ilustraci zde pár z nich uvedu.
„Důležitým úkolem koaliční vlády je získat pro školství více finančních prostředků tak, aby veřejné výdaje na vzdělávání a školské služby odpovídaly v poměru k HDP alespoň úrovni průměru zemí OECD.
Garantujeme kvalitní platové ohodnocení učitelů a udržíme jejich platy na úrovni 130 % průměrné hrubé měsíční mzdy.
Zajistíme vyšší platy pro ostatní pedagogické a nepedagogické pracovníky a garantujeme jejich navyšování podle růstu průměrné mzdy v ČR.
Podpoříme učitele v individualizaci výuky, práci s různorodými kolektivy dětí a žáků, rozvíjení potenciálu žáků se sociálním a jiným znevýhodněním. Zvláštní pozornost budeme věnovat rozvoji talentů a práci s mimořádně nadanými žáky.“
Jaká je však realita těchto slibů v čase, kdy se blíží ke konci první polovina funkčního období Fialovy vlády? Ještě v polovině tohoto roku plánoval ministr financí Zbyněk Stanjura škrtnout resortu školství v porovnání s loňskem 29 miliard korun. Po kritice z mnoha stran se tohle číslo postupně snižovalo, až nakonec vláda při představování konečné verze státního rozpočtu pro příští rok s velkou slávou oznámila, že školství bude patřit k těm mála oblastem, které si oproti letošnímu roku polepší. Konkrétně o 3,9 miliardy korun, což ovšem představuje navýšení o necelých 1,5 % a aspoň k přiblížení k průměru toho, kolik na školství dávají jiné země OECD, má tohle číslo hodně daleko.

Co se týká v médiích stále rozebíraného a části veřejnosti kritizovaného slibu ohledně navýšení průměrného učitelského platu na 130 % průměrného platu v ČR, tam vláda opakovaně ujišťuje učitele, že svůj závazek dodrží. Jak ovšem nedávno přiznal v rozhovoru pro Radiožurnál i samotný ministr školství Mikuláš Bek, nebude se jednat o 130 % aktuální průměrné mzdy v příštím roce, poněvadž jako základ se bude počítat loňský průměrný plat. Reálně tak bude průměrný učitelský plat činit zhruba 113 % k aktuálnímu stavu průměrné mzdy. Pravda, ostatní pracovníci školství na tom budou ještě hůře, neboť těm v příštím roce nebude i přes proklamovaný slib ve vládním prohlášení přidáno prakticky nic. Dokonce nějakou chytrou hlavu napadlo, že by přes 30 tisíc nepedagogických pracovníků (tedy např. profesí typu školníků či kuchařek) v budoucnu neplatilo ministerstvo školství, nýbrž by je byly nuceny platit ze svých rozpočtů obce či kraje.

Ministr Mikuláš Bek navíc dle všeho vymyslel vskutku originální „kulišárnu“, aby ani to mírné navýšení učitelských platů nevyšlo státní kasu příliš draho. Jak je psáno ve zprávě ČTK zde, MŠMT chystá již od ledna příštího roku změnu vyhlášky, která by měla „zastavit růst počtu učitelů a dalších pracovníků ve školách“. Pan ministr si totiž zjistil, že ve vyspělých zemích OECD je průměrný počet žáků na jednoho učitele třináct, zatímco v České republice je to pouhých deset. A dle jeho slov je to v tuhle dobu z hlediska kvality zbytečné...

Pro méně znalé problému: ten průměr deset žáků na jednoho učitele (netuším, z jakých statistik pan ministr vycházel, zda byli do nich započítáni i externí učitelé, kantoři s částečným úvazkem apod.) neznamená, že v české třídě na základní či střední škole je průměrný počet žáků 10. Ale jde o to, že každý předmět může vyučovat aprobovaný učitel a že když je ve třídě například 28 žáků, tak stávající systém umožňuje dělit třídu na polovinu při výuce cizích jazyků nebo informatiky, při laboratorních cvičeních či výuce praxe na střední odborné škole třeba na třetiny apod. A s ohledem na to, že mnozí odborníci na vzdělávání stále hlásají, že by se mělo ke každému žákovi přistupovat individuálně, tak by takové dělení na menší skupiny nebylo od věci ani v některých jiných předmětech.

Pokud tohle pan ministr školství považuje za příliš velký luxus či komfort, pak mu nejspíš nejde o zvýšení kvality českého školství, ale o to, aby se co nejvíce šetřilo (i na nesprávném místě). Což nekoreluje ani se slibem Fialovy vlády, že školství bude patřit k jejím hlavním prioritám, ani s tím, když její členové sebevědomě prohlašovali, že ušetřit nějakou tu desítku či stovku miliard ve státní kase pro ně nebude problém.