Při chřipkové pandemii mají ve všem jasno tři trochu divné typy lidí. Ale co my ostatní, normální? Nám stačí nepropadat panice a používat vlastní hlavu.

Zástupci zmíněných tří skupin "znalců" se například v Aktuálně.cz dají snadno najít ve čtenářských diskusích pod články o chřipce. Když budeme stanovovat jejich diagnózu, zjistíme, že se občas prolíná.

Stěžovatelé
První skupinu tvoří notoričtí stěžovatelé. Ti donedávna věděli, že žádná chřipka neexistuje. Křičeli, že stát nesmyslně vyhazuje peníze za protichřipkové medikamenty, a zhodnotili, že za tím je neschopnost nebo korupce, případně obojí.

Teď, kdy chřipková pandemie nabírá na síle a ve světě přibývá jejích obětí, přešaltují notoričtí stěžovatelé na skuhrání, že nakoupených vakcín nebude dost, a za tím, samozřejmě, je určitě neschopnost nebo korupce, případně obojí. Toto jejich univerzální přesvědčení je nezlomné.

Spiklenci

Druhou skupinou jsou vyznavači různých spikleneckých teorií. Těm je jasné, že chřipkový virus uměle vypustily farmaceutické koncerny, aby mohly proti němu prodávat vakcíny. Anebo všechno řídí vlády mocností, které z jakýchsi nepochopitelných důvodů chtějí vyhladit své obyvatelstvo. Případně pandemii spískaly tajné služby, protože do očkovacích vakcín vpravily identifikační čipy, které umožní sledovat všechny očkované osoby.

Každý, kdo by se chtěl se zastánci konspiračních teorií bavit o faktech, je zcela nepochybně buď naivní hlupáček, anebo rovnou sám součástí onoho spiknutí, a nelze mu tedy věřit. Z toho také jasně vyplývá, že jakákoli rozumná diskuse se zastánci teorií spiknutí je marná.

Popírači
Třetí skupinu zastupují popírači. Ti říkají, že žádné riziko spojené s chřipkou neexistuje, vše si vymysleli novináři, aby měli o čem psát. Vždyť v Česku naštěstí probíhaly případy nákazy pandemickou chřipkou - až na výjimky - mírně, a co se děje v zahraničí, to se nás netýká, to se u nás nemůže stát.

Popírači nejsou tak nápadití jako spiklenci, ale o to je jich víc. Zdá se, že jejich životní postoj vyplývá ze strachu před opravdovým životem. A tak radši při každém riziku strčí hlavu do písku a vykřikují, že žádné nevidí, aby potlačili vlastní obavy. Pomoci jim obvykle není, protože skrývaný strach se léčí špatně.

Žít s rizikem je normální
A co my ostatní, normální lidé?

My bychom asi měli přijmout fakt, že svět má svá rizika, s nimiž musíme umět žít a nepropadat kvůli nim panice. A mezi nimi je i pandemická chřipka. Je jen na nás, jak se k ní postavíme.

Nedokážeme bohužel nijak ovlivnit to, jak se bude pandemie dál vyvíjet. Tedy jestli si chřipkový virus ponechá svoji dosavadní podobu, anebo zmutuje do podoby ještě nebezpečnější. Je také jasné, že šíření viru, který se už vyskytuje po celém světě, se nedá zastavit.

Vlastní rozhodování
Můžeme ovšem dodržovat pár jednoduchých pravidel, která posilují imunitu organismu a nejsou zvlášť náročná, jako je třeba pohyb na zdravém vzduchu a pojídání dostatku ovoce a zeleniny. Nebezpečí onemocnění sníží také časté mytí rukou mýdlem.

Rodiče školních dětí asi vědí, že chřipku mohou přinést děti ze školy. To je riziko, jemuž se nedá zabránit. Sami se ovšem občas můžeme rozhodnout, jestli se chceme vyhnout místům, kde je hodně lidí a nákaza je tedy pravděpodobnější.

Preventivní očkování proti pandemické chřipce se v Česku nebude běžně prodávat (k dispozici je jen očkování proti chřipce běžné, sezónní). Pandemické vakcíny bude mít v rukou stát a po zvládnutí byrokratických problémů je nabídne zdravotníkům, pracovníkům nejdůležitějších profesí, některým nemocným. Jako každé očkování i toto může mít vedlejší účinky. Navíc byly pandemické vakcíny vyvíjeny a testovány ve zkráceném řízení, což riziko nechtěných komplikací zvyšuje.

Někteří z nás tedy budou zvažovat, co je pro ně větší risk: zda poslechnout zdravotnické úřady a nechat si vstříknout vakcínu, kterou by možná vůbec nepotřebovali (v horším případě po ní ještě budou mít horečku), anebo riskovat, že se skutečně nakazí pandemickou chřipkou a můžou dopadnout mnohem hůř.

Vlastní odpovědnost
Nynější pandemie jen nově připomíná, že máme vlastní odpovědnost za svůj život a za své jednání. Ale protože svět není idylický, před nákazou nás ani to nejchytřejší rozhodnutí stejně nemusí ochránit.

Je to asi jako u řidiče auta, který pořád někam jezdí. Udělá dobře, když uzavře dobré pojištění a bude za volantem používat vlastní rozum. Ale nemělo by smysl, aby se před každou jízdou stresoval, co všechno se mu vlastně může stát.