Doporučení Ústavního soudu o tom, že věk dítěte při rozhodování o střídavé péči nerozhoduje, nevysílá signál, že by ústavní soudci měli alespoň minimální povědomí o zákonitostech vývoje dítěte. Dané rozhodnutí nechrání dítě, ale chrání dospělého rodiče, který není nijak nucen ke kooperaci s druhým rodičem.


Stále opakovat, že malé dítě ke svému zdravému vývoji potřebuje vytvořit důvěryhodný vztah (podle Johna Bowlbyho vazbu)k identifikační osobě, kterou miluje a se kterou se cítí bezpečně, se zdá zbytečným plýtváním sil. Co provede se svou osobností dítě, které si již v kojeneckém období budou rodiče po týdnu přehazovat, by znamenalo popsat stovky či tisíce stran. Profesor Matějček, který nedoporučoval střídavou péči pro děti nedosahující vývojově na pubescenci, se musí obracet v hrobě, když vidí, kam jsme došli.

Ve chvíli, kdy ústavní soudci doporučili svěřovat děti do střídavé péče v jakémkoliv věku, mám pocit, že se všichni okolo zbláznili. Stále si kladu otázku, proč není doporučena společná péče, která umožňuje oběma rodičům o dítě pečovat i v raných fázích vývoje dítěte? V tomto modelu totiž může dítě každý den být v kontaktu s oběma rodiči, ale ve střídavé péči toto možné není.

Snad každý myslící jedinec musí kroutit hlavou nad požehnáním ústavních soudců případům, kdy dítě je jeden týden s rodičem a druhý týden s chůvou. Tomuto rozhodnutí již nerozumím vůbec. Vždyť společná porozvodová péče umožňuje oběma rodičům, aby se věnovali budování kariérního postupu a přitom pečovali o děti. Proč tedy propagovat střídavou péči, která dovoluje mít týden dítě u chůvy? Proč dítě nemůže být s druhým rodičem? Přece i v úplné rodině se rodiče věnují své práci i dětem. Pokud jeden z rodičů je pracovně vytížený, stará se druhý rodič. Společná péče nabízí variantu, kdy dítě tráví více času s rodičem, který nemá náročnější práci, přitom o dítěti rozhodují oba rodiče.

Střídavá péče, která je tolik v naší zemi propagována, vede k prodlužování neshod mezi rodiči. Ve chvíli, kdy jeden z rodičů zjistí, že předcházející týden bylo dítě v péči profesionální chůvy, zákonitě vyvolá konflikt s druhým rodičem, který se o dítě řádně nestaral. Využití služeb profesionální chůvy je sice možné, ale jen ve chvílích, kdy se o dítě nemůže postarat ani jeden z rodičů. Dítě předat druhému rodiči ve střídavé péči nelze, protože dítě je většinou v týdenních cyklech přesouváno mezi rodiči bez ohledu na jejich zatížení v práci (pokud by se tak rodiče sami aktivně dohodli, využívali by tím model společné péče). Společná péče umožňuje oběma rodičům naplánovat si pracovní povinnosti s ohledem na časové možnosti druhého. Rodiče se však musí umět dohodnout. Ve střídavé péči nemusí spolu rodiče prohodit jediné slovo několik let.

Co nám nesmí uniknout, je to, že dítě, které je týden s jedním rodičem a druhý týden se o něj starají střídající se profesionální chůvy, nemůže mít normální vývoj, a to především v oblasti rozvoje sebesystému a emoční stability. Z těchto dětí tak vytvoříme duševní mrzáky, deprivanty či příští uživatele drog. Podobnou masáží střídajících se profesionálních chův prošly všechny děti zemřelé anglické královny a nelze nevidět, jaké mají vztahy ke svým potomkům a zda jsou schopni lidskosti a soucitu.

Můžeme jen doufat, že soudci, kteří rozhodují o střídavé péči, budou skutečně dodržovat Úmluvu o právech dítěte, kterou Česká republika ratifikovala, a vyberou takovou porozvodovou péči o dítě, která mu zajistí zdravý vývoj a minimalizuje jeho emocionální strádání.

Víc než dvacet let v naší zemi existuje možnost střídavé a společné péče. Protože je to téma, které začali ovládat sociologické průzkumy prokazující, že střídavá péče dítěti prospívá, obracím se k soudcům, kteří o dětech znesvářených rodičů rozhodují. Prosím, nenaslouchejte bezcitným doporučením těch, kteří o dítěti nemají potuchy. Stát by měl děti chránit a usilovat o kooperaci mezi rodiči. Ústavní soud se hluboce zmýlil a úplně zapomněl na to, že dítě je především lidská bytost, která také potřebuje ochranu a někdy i před biologickými rodiči. Hledejme raději všichni společně takovou variantu péče o děti, která donutí rodiče ke spolupráci.