V podzimních komunálních a senátních volbách v roce 2008 vyhrála s obrovskou převahou sociální demokracie, ač Sazka považovala za největšího favorita Občanské demokraty s kurzem 1,12 : 1. Sociální demokraté měli kurz 3,8 : 1. Vsadili na útočnou kampaň a ta se jim vyplatila.
Ad: Václav Bělohradský
Můj dobrý a starý přítel Václav Bělohradský koncem minulého týdne zveřejnil dva podstatné texty: První se jmenuje Přiváto z blogosféry (Právo, 21. května 2009), což je úvod k druhému vydání jeho knihy Společnost nevolnosti, a druhý se jmenuje Nečitelná země (Právo, 23. května 2009), který je věnován české mediální sféře.
Čím dál častěji zaznívají od právních odborníků, a to nejen autorů ústavy jako jsou profesoři Klokočka a Cepl, ale i děkana Právnické fakulty Karlovy univerzity a šéfa katedry ústavního práva profesor Gerlocha, docenta Kudrny či soudce správního soudu Šimečky, připomínky, které upozorňují na neústavnost ústavního zákona o předčasném zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny za účelem zrychlení rozpuštění celé sněmovny.
Dosavadní prezident Spolkové republiky Německo, šestašedesátiletý ekonom Horst Köhler, má před druhou volbou stejnou protikandidátku, a sice pětašedesátiletou socioložku Gesine Schwannovou. Pana Köhlera nominují podruhé unionisté a paní Schwannovou sociální demokraté. Jenže paní profesorka Schwannová se již na předvolebních mítincích v době postupující krize evidentně snaží získat sympatie i u krajní levice, tedy ve straně pánů Gysiho a Lafontaina. Jeden je bývalý aktivní spolupracovník německé tajné policie a druhý je krajní populista.
Nejviditelnější paradox pana prezidenta Václava Klause je v rozporu mezi jeho pravicovou rétorikou a čím dál tím zřetelnější podporou levice, proti které ještě před lety mobilizoval národ. V sobotních Lidových novinách se zase – pár týdnů před volbami do Evropského parlamentu, o kterých je zřejmé, že budou první zkouškou rozložení sil před říjnovými volbami do parlamentu – pustil ostře do Lisabonské smlouvy a ODS pod vedením Mirka Topolánka.
Zdá se, že německé politické strany uvízly ve starém stereotypu. Ačkoliv je hospodářská krize, vedou předvolební kampaně do Bundestagu, tedy poslanecké sněmovny, podle nejstarších mustrů: slibují po volbách, které budou 27. září, vysoké penze a nižší daně. Takové sliby ale ohrožují budoucnost země, protože vedou k enormnímu zvýšení dluhů. Zatímco v roce 2008 se podařilo zadlužení snížit od roku 2004 z 39 miliard na 11 miliard euro, v roce 2010 může činit nový dluh 80 miliard euro, což by dohromady mohlo dosáhnout v roce 2013 až sumy 300 miliard euro.
Lisabonská smlouva byla ve středu, 6. května 2009, schválena po Poslanecké sněmovně i Senátem. Prezident republiky, jak před časem řekl, se svým podpisem posečká až na výsledek referenda v Irsku a na výsledek dalšího posouzení smlouvy Ústavním soudem, kam se chce obrátit skupina senátorů. V jeho dikci na zvláštní tiskové konferenci po schválení ale zazněla výhrůžka, že své názory nemění, to znamená, že je proti Lisabonské smlouvě. Ústavní právník z Karlovy univerzity Jan Kudrna ve zprávách ČT prohlásil, kdyby i po nálezu Ústavního soudu prezident smlouvu nepodepsal, došlo by k ústavní krizi.
Politici Mirek Topolánek, Jiří Paroubek a Martin Bursík byli šokováni, že jmenovaný premiér Jan Fischer si koncem minulého týdne vybral na tři místa ve vládě lidi dle svého uvážení. Designovaný premiér sice od počátku všem těmto pánům i veřejnosti sděloval, že konečný výběr kandidátů na ministry je pouze na něm, ale politici tomu rozuměli tak, že každé nové jméno s nimi bude konzultovat. Navíc se rozhořel spor o to, kdo bude nominovat ministry na místa členů KDU-ČSL, když se tato strana odmítla podílet na úřednické vládě.
Před několika dny na těchto stránkách Jiří Pehe zveřejnil recenzi na knihu rozhovorů, které jsem vedl s politologem a pražským rodákem Jacquesem Rupnikem. Jmenuje se Příliš brzy unavená demokracie (vydal Portál, 2009). V debatě pak zazněla žádost o ukázky z knihy či její hlavní myšlenky. Nabízím zde proto poslední kapitolu, která nese název z titulku tohoto blogu.