Poslanec Miloš Melčák podal ústavní stížnost proti ústavnímu zákonu o zkrácení volebního období, který umožnil konání předčasných voleb ve dnech 9. a 10. října. Najednou jsme překvapeni, ale dalo se to čekat. Připomeňme, že již po pádu vlády o tomto problému hovořili odborníci, a to nejen spoluautoři ústavy, jako jsou profesoři Klokočka a Cepl, ale i děkan Právnické fakulty Karlovy univerzity a šéf katedry ústavního práva profesor Gerloch, docent Kudrna či soudce správního soudu Šimečka (i já jsem o tom na svém blogu psal). Některé věci je třeba stále připomínat. Všichni zmiňovaní pánové upozorňovali na neústavnost ústavního zákona o předčasném zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny za účelem zrychlení rozpuštění celé sněmovny.
22. srpen 1969 je dnem, který je stejně důležitý jako 21. srpen 1968, kdy došlo k okupaci Československé socialistické republiky sovětskou armádou a vojsky Varšavské smlouvy. A to nejen proto, že bylo v parlamentu schváleno zákonné opatření č. 99/1969 o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a ochraně pořádku, tedy takzvaný pendrekový zákon, jehož dočasnost trvala de facto dvacet let.
V pozůstalosti Leonida Brežněva, který byl v roce 1968 předsedou Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, se našlo nepodepsané memorandum ze srpna téhož roku, zveřejněné v Izvestijach 22. srpna 1995, následujícího znění: „Nastolení vojenské kontroly nemůže samo o sobě vést k dosažení vytyčených cílů [v Československu] … Musí být doplněno politickou a administrativní kontrolou. To znamená – musíme se nejrozhodnějším způsobem vměšovat do československých záležitostí, vykonávat nátlak ve všech možných směrech, vznášet nejultimativnější požadavky … Politická situace v Československu je sice již tak dost komplikovaná, ale musíme dělat všechno, aby se stala ještě komplikovanější.“ Toto memorandum je možné považovat za instruktážní návod k provedení tzv. normalizace.
1.října 1938, po dvaceti letech první republiky, byla ustavena druhá republika, která představuje jedno z nejhorších období našich moderních dějin. Nebezpečná otázka zní: Nečeká nás po dvaceti letech budování demokratické čtvrté republiky nějaká mutace do páté, nedemokratické republiky?
Koho volit, to je otázka, kterou dostávám v posledních dnech nejčastěji, a proto se pokusím na ni zevrubněji odpovědět v tomto komentáři.
(Vysíláno na Radiožurnálu 14. srpna 2009)
Velká koalice je evergreen české politiky, tedy stará a velmi oblíbená písnička. Naposled ji zpíval v Radiožurnálu prezidentův tajemník pan Jakl. Vzájemná rivalita předsedů obou největších stran ODS a ČSSD je podle něj jen trikem na voliče. Dokazoval to tím, jak hladce probíhalo sestavení přechodné vlády a jak se bezproblémově schvalují v parlamentu zákony. Doslova řekl: „Ty dvě největší strany předvádějí divadlo, jak jsou strašně nesmiřitelné a že tématem voleb je, jestli dá Mirek po nose Jirkovi, nebo Jirka Mirkovi, a voliči si nevšimnou, že ty volby také mohou být o nějakých myšlenkách, o nějakých idejích, a mají pocit, že to je jen o tom souboji. Já jsem přesvědčen,“ řekl pan Jakl, „že obě tyto velké strany jsou dávno dohodnuty na tom, že po volbách budou vládnout spolu.“
Letos v létě jsou to přesně dva roky, kdy vypukla ve Spojených státech krize. Ač nejsem ekonom, průběh krize mě zajímá, a tak posílám dál, co jsem vyčetl, aniž to mohu odborně posoudit.
Fungující svobodná média jsou nutnou podmínkou demokracie, píše německý filozof Jürgen Habermas. Z této teze vycházejí i nejnovější snahy zachránit důležité tištěné noviny v době světové ekonomické krize.
V seriálu o dovolené na ostrově Monte Argentario expremiéra Topolánka z ODS a dvou exministrů Urbana z ČSSD a Řebíčka z ODS, šéfa firmy ČEZ Romana s jeho lobbistou Johanesem a dále lobbisty Dalíka se objevily na jevišti další postavy: lobbista Janoušek, a ukazuje to i na blízkost dalších lidí v zákulisí, jako je pan Radek Mašín, který má zase blízko k uprchlému podnikateli Krejčířovi, a jako je Martin Procházka, který je blízký známý uprchlého podnikatele Pitra. Přesto nejdůležitější skutečnosti jsou stále zakryty hysterickými slovy o špehování, estébáckých metodách a otázkami, jestli se někdy zjistí, kdo videa a fotografie pořídil a kdo všechno na fotografiích je, ač právě tyto skutečnosti jsou už v tento moment nejméně podstatné.
V neděli 2. srpna 2009 byla média plná sdělení Mirka Topolánka: Sledování objednala ČSSD, důkazy nepotřebuji. Celá aféra trvající skoro týden se nese v duchu vzájemného osočování, ale z celé kauzy se vytrácí podstata: v ideální demokracii existuje dělba moci a dělba rolí, a proto by měla existovat mezi politiky a byznysmeny čínská zeď: jedni určují pravidla a druzí podle nich musí jednat. Aby tato pravidla nebyla moc tvrdá a neohrožovala tuzemské podnikatele (což už je dnes termín dost nepřesný, správně bychom měli říkat „podnikatele, kteří v zemi mají své zájmy“), používají podnikatelé lobbisty (prostředníky), kteří se snaží ovlivnit konečné rozhodnutí politiků, ale ti se musí chovat podle etického kodexu, který v každé zemi přesně vymezuje jejich působnost i odměny.