V neděli se dožil spisovatel Josef Škvorecký v kanadském Torontu pětaosmdesáti let. Svůj první opravdový román Zbabělci (nebudeme-li počítat Tajemnou jeskyni, kterou napsal v devíti letech a kterou mu ilustroval otec a básnickou sbírku Nezoufejte z roku 1946) dopsal ve dvaceti letech v roce 1949. Jak známo, kniha, v níž se poprvé objevil jeho hrdina Danny (s kterým se dále setkáváme v knihách Konec nylonového věku, Tankový prapor, Prima sezóna, Mirákl a Příběh inženýra lidských duší) se odehrává v malém městě Kostelec (ve skutečnosti v Náchodě) ve dnech 4.-11. května 1945, tedy na samém sklonku druhé světové války.
Na vítězství pravice v sousedním Německu není nic překvapivého: všechny průzkumy ho očekávaly a znamená konec velké koalice mezi křesťanskými demokraty CDU/CSU a sociálními demokraty SPD a vznik tzv. černo-žluté koalice křesťanských demokratů a svobodných FDP.
Překládá z češtiny, má slova obdivu například pro Jana Zábranu a o české literatuře té minulé i současné má přehled, který mu může závidět drtivá většina rodilých Čechů: Jonathan Bolton, bohemista a profesor středoevropské literatury na americké Harvardově univerzitě.
Největším nepřítelem Čechů jsou Češi, řekl mi před časem jeden z vysokých českých diplomatů a já si na tu větu vzpomínám čím dál častěji. A to se ani nemusíme bavit jen o 24. březnu, kdy Jiří Paroubek shodil vládu uprostřed našeho předsednictví Evropské unie, nebo o tom, co udělal v minulých dnech, kdy znemožnil předčasné volby, aniž svůj krok dokázal přesvědčivě zdůvodnit.
Minulý týden bylo zadrženo čtyřiadvacet squatterů, kteří v Praze na Albertově obsadili šest let neobydlený dům v Apolinářské ulici patřící italské společnosti. Mezi zadrženými byl novinář, reportér a volný spolupracovník Mladé fronty Dnes i jejich internetového portálu idnes.cz Pavel Eichler. Ač byl vybaven dvěma novinářskými řádnými průkazy obou redakcí, dvanáct hodin seděl v cele a na jeho žádost o advokáta policisté nereagovali, nesměl ani zavolat do redakce či příbuzným.
„Naše demokracie nebyla nikdy v posledních dvou desetiletích v takovém ohrožení jako dnes,“ napsal v sobotních Lidových novinách právní filozof Jiří Přibáň, který se zabývá i ústavní komparistikou na univerzitě v Cardiffu. Napíše-li taková ostrá slova právník s evropskou zkušeností a velkým rozhledem, je třeba je brát vážně.
Podle posledních údajů statistického úřadu z července 2009 u nás žije oficiálně 439 762 cizích občanů, neoficiálně může být toto číslo dle odborníků ještě o sto tisíc vyšší. Rozhodně ale můžeme říci, že to je asi pět procent obyvatelstva, zatímco ještě před pár lety, po roce 2000, to bylo jen 2,5 procenta. Přesto je to v porovnání se starou Evropou stále málo. Poválečné rasově a kulturně homogenní Německo se během pěti desetiletí proměnilo ve společnost s desetiprocentním podílem etnických a národních menšin, přičemž v některých městech a městských čtvrtích je tento podíl, jako třeba v Berlíně, více než dvojnásobný. I ve Velké Británii se jen za uplynulé desetiletí podíl těchto menšin zvýšil na téměř deset procent, což znamená imigraci v řádu milionů lidí.
Dne 1. září 1939, tedy před sedmdesáti lety, vpadli vojáci nacistického Německa do Polska. Tím oficiálně začala II. světová válka, v níž padlo 62 537 400 lidí, z toho 32 326 700 civilistů a začala poprvé v dějinách lidstva masová, tovární genocida příslušníků jednoho národa a náboženského vyznání: Židů. Němci jich tímto nelidským způsobem zavraždili 5 754 000, z toho 277 000 bylo našich spoluobčanů.