Původně Fridrich Utitz (někdy ho psali i Uttitz) se narodil v roce 1920 ve Vídni. Za války bojoval v britské armádě, kde dosáhl hodnosti poručíka. Většinu života pracoval jako novinář a překladatel v Československu a v SRN. Mezi jeho nejznámější práce patří kniha Svědkové revoluce, zpovědi bývalých spolupracovníků Lenina a Stalina, kterou vydal nejprve v exilovém nakladatelství Index, které spoluzaložil.
Jiří Paroubek minulý týden v Rytířském sále hotelu Kempinski v Praze slíbil lidem ráj na zemi a použil na to - když to trochu zjednodušíme - zcela nerytířský recept: jánošíkovský. Navrhl, že nebudeme šetřit a budeme ještě více utrácet: chybějící peníze vezmeme bohatým a firmám. Šéf svazu průmyslu Jaroslav Míl to komentoval lakonicky: „To je skvělý scénář na přidušení ekonomiky a přímou cestu ke státnímu bankrotu. Firmy i bohatí lidé se snadno daním vyhnou a přesunou sídla jinam. Státu zbudou jen dluhy“. Tento model již zkrachoval i v bohatém Švédsku v osmdesátých letech. Vím o čem mluvím: V našem domě v Bonnu měly fiktivní sídlo dvě firmy našich švédských přátel jen aby doma nemusely platit daně.
Básník Ivan Wernisch (67) vydal nedávno v Brně v nakladatelství Martina Reinera Druhé město svou třiadvacátou sbírku s názvem Kominické lodě. Kromě toho v posledních letech soustavně vyhledává zapomenuté, opomíjené a opovrhované básníky: Věnoval jim již tři tlusté bichle nazvané Zapadlo slunce za dnem, který nebyl, Píseň o nosu a Quodlibet aneb Jak se komu co líbí, čímž narušil poněkud zjednodušené učebnicové představy o dějinách české poezie.
Protože se známe dlouho, nebudeme předstírat, že si vykáme.
Koncem minulého týdne se rozvířila v médiích již podruhé debata o tom, jestli způsob, kterým se provádí psychodiagnostické vyšetření budoucích soudců, kterému se musí podle vyhlášky ministerstva spravedlnosti podrobit každý zájemce o práci žalobce či soudce, je dobře nastavený.
Poslední rozloučení s Ivanem Medkem, který zemřel ve čtyřiaosmdesáti letech 6. ledna, proběhlo ve čtvrtek 14. ledna 2010 v 10 hodin dopoledne v bazilice svaté Markéty na pražském Břevnově. Tam pan Medek léta chodil za opatem Anastázem Opaskem. Zádušní mši celebrovali biskup Václav Malý společně s profesorem Tomášem Halíkem, rektorem univerzitního kostela Nejsvětějšího Salvátora, a převorem kláštera Prokopem Siostrzonkem.
Podle čeho se rozhodují voliči? Podle jedné předvolební akce, nebo v důsledku dlouhodobé úvahy? Z mnoha průzkumů, a to nejen v České republice, ale i ve staré Evropě, vyplývá, že volič je v posledních letech velice znejistěn jak počínáním velkých politických stran, tak způsobem, jakým vedou kampaně.
Všechny výsledky průzkumů veřejného mínění z prosince 2009 ukazovaly na to, že kdyby byly volby v prosinci, zvítězila by zřetelně ČSSD: rozdíly se pohybovaly od řádově tří procentních bodů u společnosti SANEP až po 17 procent u společnosti CVVM. Poslední průzkum agentury Median z minulého týdne ukázal dokonce na propad ODS o 6,1 procenta: volilo by ji jen 23,4 procenta, zatímco ČSSD by měla 29,3 procentních bodů.
Rozhovor s filmovým producentem Čestmírem Kopeckým
Člověk-žula. Muž, na kterého bylo absolutní spolehnutí, který vždy stál za svým slovem a nikdy neuhnul, ani se neohnul. To jsou asi ta nejpřesnější slova, která se o Ivanu Medkovi dají říci a která o něm říkají přátelé a blízcí spolupracovníci. A tak se choval i na posledních Amáliích – schůzkách, které na různá témata organizoval Václav Havel a na nichž bylo vidět, že se na něm už nemoc silně podepsala a že trpí. Na jedné z těchto schůzek, která se konala u Bořka Šípka, jsem vedle něj seděl, už velice těžko chodil, ale neslyšel jsem od něj ani náznak stížnosti. České skuhrání mu bylo zcela cizí.