Karel Hvížďala

29. 04.

Soudní proces s Davidem Rathem zase nepokračuje

Karel Hvížďala Přečteno 2350 krát

V pondělí se David Rath nedostavil opět k soudu, údajně spadl z kola a je pod prášky a ani jeho advokát neví, v které nemocnici leží. Soud nařídil, ať to advokát do středy zjistí.

Připomeňme si nejprve, jak to všechno začalo. Poslanec a hejtman MUDr. David Rath byl zatčen 14. května 2012 před domem u garáže Kateřiny Pancové a Petra Kotta v Rudné u Prahy s krabicí, o níž policistům tvrdil, že si v ní odnáší kvalitní víno. Když ji policisté otevřeli, našli v ní sedm milionů korun v tisícovkách, dvoutisícovkách a pětitisícovkách.

Po osmnácti měsících byl Rath propuštěn z vazby. Před tím jeho manželka a otec zaplatili dvoumilionovou kauci a soudní proces pokračoval. Všichni obžalovaní z korupce při zadávání veřejných zakázek ve Středočeském kraji, jehož byl Rath hejtmanem (bylo jich celkem jedenáct) byli ale již na svobodě. A protože David Rath začal velmi důsledně využívat všechny obstrukce, tvrdil, že je nemocný, podával stížnosti, odvolání a žaloby, aby oddálil vynesení rozsudku, rozhodl se soudce Robert Pacovský proces rozdělit a nejprve odsoudil devět obviněných v čele s Petrem Kottem a Kateřinou Pancovou Kottovou. Tresty se pohybovaly mezi pěti až sedmi a půl lety, ale jsou zatím nepravomocné.

Proces s Davidem Rathem a administrátorkou tendrů Lucií Novanskou začal minulé pondělí po dvouměsíční pauze a Rath v taktice zdržování dál pokračuje: svého zákonného soudce začal opět napadat, opět ho obvinil z podjatosti a dokonce na něj podal civilní žalobu kvůli dlouhé vazbě, žádá od něj osobně sto tisíc. Navíc trvá na předčítání mnoha listinných důkazů, které všichni zúčastnění mají ve spise, znovu chce vyslechnout i znalce atd. Soudci vyčítá, že v již vynesených rozsudcích se o něm hovoří, byť nepřímo, jako o hlavní postavě korupčního spiknutí, i když viděno zvenku, bez hejtmanova krytí by nic takového nebylo evidentně možné. Dost přesně situaci u soudu popsal státní zástupce Petr Jirát, když novinářům řekl: „Pan doktor Rath je naprosto plánovitě na senát stále drzejší. A pak říká: Není možné, abyste nebyli podjatí, když jsem na vás tak drzý.“

Dle odborníků se obviněný Rath drží stále ještě na hraně: obstruuje, ale snaží se neurazit soud, a proto lze zatím těžko říci, že maří průběh jednání. A i kdyby tuto hranici překročil, soud mu může uložit pokutu nanejvýš 50 000 korun, což je jistě komické, když z odposlechů vyplývá, že s největší pravděpodobností každý ze tří hlavních obviněných získal korupčním jednáním kolem 60 milionů korun. Soudní jednání se proto může táhnout tímto způsobem, jak dnešek opět potvrdil, ještě třeba půl roku.

Průběh soudního jednání ale ukazuje na dvě důležité věci: na nízkou morální úroveň bývalého poslance, hejtmana i advokáta, který tuto hru s obviněným hraje, ač se to příčí advokátské etice, a na nízkou právní kulturu v naší zemi, která to toleruje. Něco takového by se v zemích s jinou právní tradicí nemohlo stát, protože, jak mi řekl profesor Jiří Přibáň z Cardiffu, procesní postavení třeba ve Velké Británii se řídí jinými pravidly a postavení soudu je vůči stranám mnohem silnější.

27. 04.

Žhářstvím proti cizincům

Karel Hvížďala Přečteno 2177 krát

Podle odhadů z poloviny devadesátých let žilo mimo svoji vlast, tedy zemi, kde se narodili nebo jejíž občanství vlastní, přibližně 125 milionů lidí. Tato celosvětová migrační komunita představuje asi dvě procenta světové populace. Její růst je dnes dynamický, ročně přibývají 2 až 4 miliony nových emigrantů.

Sedm nejbohatších zemí světa, kam patří Německo, Francie, Velká Británie, Itálie, USA, Japonsko a Kanada, má na svých územích téměř jednu třetinu světové populace migrantů. V zemích západní Evropy, včetně severo- i jihoevropských zemí, se jich v roce 2014 nacházelo 30 milionů.

Relativně, vztaženo k počtu obyvatel dané populace, mají nejvyšší podíly cizinců na svém území Lucembursko (34,9 %) a Švýcarsko (19,0 %). Rakousko, Belgie a Německo mají daný podíl asi 9 %. Další skupina zemí – Dánsko, Francie, Irsko, Nizozemsko, Norsko, Švédsko a Velká Británie – se pohybuje v rozmezí mezi 3,0 % a 6,3 %. V ostatních zemích je procento cizinců nižší.

Jenže jejich počty se zvyšují. Odhadem ale jeden ilegální migrant zadržený na vnější, „východní“ hranici EU reprezentuje tři až čtyři další, kteří pokus úspěšně dokonali. Na počátku devadesátých let se odhadovalo, že 15 až 30 % imigrantů a specificky měřeno 20 až 40 % žadatelů o statut uprchlíka v západní Evropě použilo v určité fázi svého pohybu služby organizovaného převaděče.

Státy EU se snaží příliv cizinců regulovat, ale zároveň se pokoušejí o to, aby netvořili ghetta, a rozmisťují je v co největším počtu lokalit. Proto se i malá obec Tröglitz v Sasku-Anhaltsku s necelými třemi tisíci obyvateli rozhodla přijmout dvanáct emigrantů a ubytovat je, což potvrzuje i radní za křesťanské demokraty Ulrich Götz.

Dříve, než se tak stalo, ale v minulých dnech někdo dům, v kterém měli emigranti bydlet, zapálil. Obec však stále s přijetím uprchlíků počítá, i když místní lidé jsou po tomto incidentu bezradní a ptají se, proč k tomu došlo: ze strachu nebo ze zlosti? Udělali to pravicoví extremisté? Země vypsala odměnu ve výši 20 000 eur pro toho, kdo je přivede na stopu žhářů.

Jenže novináři se pochopitelně ptají dál: Je vůbec rozumné za takovéto situace někoho do tohoto městečka zvát? Budou tam skutečně cizinci v bezpečí?

Sami někteří obyvatelé novinářům říkají, že je to dobře, když se u nich cizinci ubytují, protože tím, že se o ně dobře postarají a zajistí jejich bezpečí, ukáží světu, že šlo pouze o výjimku a ne o běžný případ. Takových je podle radních většina. Jestli tomu tak je, ale novináři nepotvrzují, protože řada lidí s nimi o tomto tématu nechce hovořit. Na facebooku zaznívají většinou hlasy, které cizince odmítají. Jak se Evropská unie k zvyšujícímu se počtu emigrantů v blízké budoucnosti zachová, to je problém, který budeme muset teprve řešit i my.

21. 04.

Kam směřuje STAN

Karel Hvížďala Přečteno 1978 krát

Hnutí Starostové a nezávislí má po sněmu, a jak známo, svého předsedu Martina Půtu, který je zároveň hejtmanem v Libereckém kraji, neodvolali, ač je podezírán z korupce v souvislosti s rekonstrukcí kostela, což on vehementně popírá. Policie však našla u manažera firmy, od které měl dostat peníze, cosi jako úplatkářskou tabulku a monitorovala jejich schůzku na benzinové pumpě, což dle policie bývá právě to místo, kde se podobná předávání často uskutečňují.

Pro toto hnutí je to jistá zátěž zvláště před krajskými volbami, které proběhnou příští rok, ale zřejmě sází na to, že stejně pro veřejnost je dlouhodobě hlavní tváří jejich elokventní místopředseda Petr Gazdík a odstoupení by vypadalo jako přiznání viny.

Do ledna roku 2017 spolupracují starostové v Poslanecké sněmovně s TOP 09, kdy jim oficiálně vyprší smlouva. Před pěti lety tato volba, která je hlavně spojovaná s panem Gazdíkem, hnutí vyšla, protože se dostali do Sněmovny: mají čtyři poslance, v Senátu mají pětičlenný klub a jednoho poslance v Evropském parlamentu. I podruhé spolupracovali ve volbách s TOP 09, i když výsledek byl o pět procent horší, ale podle nejrůznějších vyjádření šéfů se zdá, že do dalších voleb půjdou s jiným partnerem. Otázka, o které můžeme pouze spekulovat, zní: S kým?

Ze současných politických stran lze jednoznačně vyloučit jen komunisty a samozřejmě Úsvit, s nimi se jistě nikdy nespojí. Všechny ostatní strany by o ně zájem měly, a to hlavně proto, že mají v obcích přirozenou strukturu. V současnosti tam totiž mají 3073 zastupitelů a 32 v krajích, to nejvíc imponuje hnutí ANO 2011 Andreje Babiše, kterému něco takového chybí. Zatím ale jak pan Gazdík, tak i pan Půta takovou spolupráci odmítají a není se čemu divit, když pan Babiš řídí své hnutí jako firmu. Z toho mají Starostové a nezávislí pochopitelný strach.

O starosty se uchází i sociální demokraté, i když z jiných důvodů: chtějí totiž měnit sociální a školské zákony a na tom by se mohli shodnout a asi tisíc starostů by jim v tom mohlo pomoci.

Pak ještě zbývají lidovci a ODS. Spolupráci s ODS je možné s velkou pravděpodobností vyloučit, protože tato strana jim nemá co nabídnout, zatímco spolupráce s KDU-ČSL by mohla být pro obě strany prospěšná, a to hned z několika důvodů: navzájem by se již kvůli velikosti mohly nejvíce respektovat a i se potřebovat: lidovci jsou starými politickými harcovníky a v parlamentu se dobře vyznají a starostové mají všude v obcích své lidi, což zejména v Čechách lidovcům chybí. Předseda Pavel Bělobrádek to řekl jasně: "Doufám, že spolupráce mezi KDU-ČSL a Starosty a nezávislými, ať už v jakékoliv formě, bude prospěšná."

Starostům by mohla být také sympatická jasná orientace lidovců: jsou prozápadní a zastávají se veřejnoprávních médií. Výhody by tato spolupráce mohla mít i po volbách, protože takové uskupení by otevíralo nejspíš možnost vytvořit vládu jak se sociálními demokraty, tak s hnutím ANO 2011.

17. 04.

Loučení s Günterem Grassem

Karel Hvížďala Přečteno 2171 krát

Protože v pondělí zemřelý nositel Nobelovy ceny za literaturu Günter Grass žil posledních pětadvacet let ve Šlesvicku-Holštýnsku, v Behlendorfu u Lübecku, je to právě toto hanzovní město, které se připravuje na triumfální rozloučení. A není se čemu divit: Lübeck s dvěma sty tisíci obyvateli může totiž již slavit třetího nositele Nobelovy ceny, protože se tam narodili i Willy Brandt a Thomas Mann.

Günter Grass poté, co se vrátil jako osmnáctiletý z druhé světové války, se nejprve vyučil zedníkem, pak vystudoval výtvarnou akademii v Düsseldorfu a později uměleckou vysokou školu v Berlíně, kterou absolvoval v roce 1956. Po absolutoriu se přestěhoval se svou první ženou do Paříže, kde žil do roku 1959 a kde taky napsal svůj první a nejslavnější román Plechový bubínek.

Hlavní dětská postava této knihy Oskar Matzerath je považována spolu s Faustem a Matkou kuráží za nejsilnější figury, které reprezentují ve světě německou literaturu. Přestože Plechový bubínek znamenal okamžitě obrovský úspěch mezi literáty, a to ještě dříve, než vyšel, když z něj při setkání skupiny Gruppe 47 v roce 1959 přečetl první dvě kapitoly skupině literátů a kritiků a později i ve světě (román byl totiž vzápětí přeložen do mnoha jazyků), doma to neměl Günter Grass zrovna jednoduché: jen do roku 1963 na něj byly podány dva tucty žalob pro deformovaný výklad historie.

Autor totiž nejen v této knize, ale i v dalších, kriticky reflektoval dobu národního socialismu. A ještě v poměrně liberální druhé půlce šedesátých let, když promluvil na podporu sociálního demokrata Willy Brandta, musela ho policie vyvést z mítinku, aby mu lidé neublížili. Kvůli svým radikálním postojům byl někdy považován s mírným ironickým podtextem za předsedu dozorčí rady svědomí Německa, protože tvrdošíjně opakoval, kdo mlčí, je vinen.

Tento postoj se mu ale nevyplatil, když připravoval prezentaci své předposlední knihy Při loupání cibule v roce 2006, v které se přiznal, že od sedmnácti let sloužil u zbraní SS na ruské frontě. To, že se k tomu přiznal tak pozdě, mu mnozí intelektuálové nedokázali nikdy odpustit hlavně kvůli tomu, že před tím léta tak silně káral ostatní, i když sám byl na tom podobně.

V rozhovoru s redaktorem ARD Grass tehdy předváděl právě to, co jiným vyčítal, a zamotával se do odpovědí typu: „Bylo to ve mně pohřbeno“ nebo „Nejsem si vědom žádné viny“ či „Já jsem se tam ocitl, aniž jsem cokoliv pro to udělal“.

Němečtí intelektuálové se ptali hlavně na to, proč renomovaný spisovatel nevyužil minimálně dvě příležitosti, které se mu nabízely, aby o této své životní etapě promluvil dříve, a sice v roce 1967, když navštívil Izrael, kde pronesl dlouhou řeč a v roce 1985, kdy americký prezident Ronald Reagan navštívil vojenský hřbitov Bitburg, kde byli pohřbeni právě mladí vojáci SS, jako byl on. Pozdní přiznání mu sice neubralo na velikosti jako spisovateli, ale jako veřejný intelektuál v očích mnohých selhal.

15. 04.

Jak myslí Andrej Babiš

Karel Hvížďala Přečteno 2791 krát

Nepřeme se s Babišem, ale se svou minulostí. I tak by šel komentovat spor z minulého týdne, kdy jsme byli svědky tvrdého střetu v Poslanecké sněmovně při projednávání novely o spotřebních daních mezi ministrem financí Andrejem Babišem a šéfem poslaneckého klubu TOP 09 Miroslavem Kalouskem.

Babišovi bylo vytýkáno, že si napsal zákon šitý na míru pro svou vlastní firmu a její byznys. Problém je komplikovaný, ale i pro laika je zřejmé, že obě strany používají zjednodušené rétorické figury, které skutečnost zamlžují. Například, když se panu Babišovi vyčítá, že na novém daňovém systému vydělá hlavně on, protože právě jeho firma v Lovosicích dodává nejvíc řepkového oleje, který se přimíchává povinně do motorové nafty, přesně to ale nikdo nevyčíslil.

Na tuto námitku pak zase šéf klubu ANO ve Sněmovně Jaroslav Faltýnek, bývalý Babišův zaměstnanec, poslancům sdělí, že Agrofert loni sklidil řepku jen z pěti procent ploch, na nichž se pěstovala. Už z této argumentace je evidentní, že se srovnávají dvě různé hodnoty: sklizeň řepky a produkce oleje dodávaná do nafty: obě čísla, i kdyby byla pravdivá, o skutečnosti vypovídají velmi málo.

Problém sporu je v něčem úplně jiném: Politika je o správě věcí veřejných, do kterých se peníze z větší části nenávratně investují, a byznys je o tvorbě zisku. A přijde-li člověk z jedné sféry do druhé, zvláště je-li v byznysu úspěšný, uvěří ve svůj způsob myšlení a řízení a žádný pohled zvnějšku nepřipouští.

Jenže tohle není jen pohled pana Babiše, který je ve střetu zájmů nejen jako podnikatel, ale i jako majitel médií. Za to mohou i ostatní politici, protože také vyrostli v prostředí, které nerespektovalo důslednou dělbu moci, proto na ní netrvali. Jenže právě dělba moci ve fungujících demokraciích umožňuje kritickou reflexi pohledu zvnějšku, která kultivuje prostředí.

Fungující firma, kterou vlastní pan Babiš, je založená na opaku: snaží se všechny identity zapřáhnout do svého fungování a vyžaduje, aby okolí fungovalo podle jeho logiky a potřeby.

Pokud politici u nás nerespektují roli pohledu zvenčí a obsadili prostor v médiích, nemohou se dnes divit. Připomeňme výrok šéfredaktora britského listu The Guardian: K nám mohou psát politici jen do rubriky dopisy čtenářů. Pan Babiš této praxe využil a jen ji dotáhl důsledně do konce.

Něco takového je u prestižních novin ve Spojených státech, na které se pan Babiš odvolával, nemožné. Když New York Times byly ve finančních problémech a snažil se je ovládnout manažer hedgefondů Scott Galloway, pomohl jim mexický miliardář Carlos Slim a zakoupil jejich akcie za 250 milionů dolarů, letos koupil další akcie za 100 milionů, ale na kritickém psaní o miliardáři to nic nezměnilo, ani si neprosadil do představenstva své lidi, proto prestiž listu nebyla poškozena: ostrý pohled zvenčí si redakce zachovala. To rozhodně nelze říci o Mladé frontě Dnes pana Babiše, jejíž prestiž naopak po změně majitele značně poklesla.

09. 04.

Skutečně bude platit nový zákon o státním zastupitelství?

Karel Hvížďala Přečteno 2124 krát

Pokud by vše proběhlo hladce, mohl by od 1. ledna 2017 platit nový zákon o státním zastupitelství, který by konečně nahradil ten, který platí od 1. ledna 1994.

Jenže snahy o reformu, která by měla posílit nezávislost této soustavy na moci výkonné, tu existují již od roku 2011. Poprvé byl nový návrh předložen do Poslanecké sněmovny v roce 2013, ale v důsledku předčasných voleb se vše odložilo.

První ministryně spravedlnosti v současné vládě Helena Válková na minulé návrhy ministrů Jiřího Pospíšila a Pavla Blažka, které vycházely z věcného záměru vlády (počítal se zvýšením nezávislosti státního zastupitelství) nenavázala, a začala prosazovat svůj model. Ten měl naopak tyto orgány po rakouském vzoru více podřídit ministerstvu spravedlnosti a celou strukturu centralizovat.

To narazilo loni v listopadu, když se svým návrhem seznamovala státní zástupce a politiky ve Sněmovně, na vehementní odpor nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Tehdejší náměstek a dnešní ministr Robert Pelikán návrh tvrdě hájil s tím, že jde o to náš model zbavit centrálně řízeného sovětského modelu. Byla to demagogie, jež neměla se skutečností nic společného.

Jakmile byl ale pan Pelikán jmenován ministrem, svůj postoj k původním návrhům pánů Pospíšila a Blažka po třech jednáních s Pavlem Zemanem v minulém týdnu změnil a do vlády koncem dubna, jak mu bylo uloženo, předloží starý návrh jen s malými změnami: Vrchní státní zastupitelství by měla být zrušena a nový speciál by měl být zcela samostatný, Nejvyšší státní zastupitelství by řešilo jen stížnosti na jeho práci. Funkční období nejvyššího státního zástupce by nebylo desetileté, ale sedmileté a všechny vedoucí funkcionáře, rovněž na sedm let, by na návrh výběrových komisí jmenoval ministr.

Zatím nad tímto návrhem panuje nevídaná shoda: to potvrzují i předseda sněmovního ústavně-právního výboru Jeroným Tejc i jeho protějšek v Senátu Miroslav Antl, oba ze sociální demokracie, či opoziční poslanec Pavel Blažek z ODS.

Optimismus je ale předčasný, protože nekvalifikovaná tvořivost poslanců, kteří budou moci někdy po prázdninách podávat pozměňovací návrhy a spíše sloužit lobbistům, než spravedlnosti, může změnit zákon tak podstatně, že nezbude nic jiného než návrh vzít zpět.

Jistého podezření se nemůže zbavit ani žádný pozorovatel vůči ministru Pelikánovi, který nejprve hájil návrh ministryně Válkové a v rozmezí čtyř měsíců zase s úsměvem prosazuje pravý opak a musí se ptát: nebude pan ministr mluvit zase jinak na podzim v Poslanecké sněmovně?

A i kdyby zákon prošel, podobná řada otazníků se rozprostře nad jmenováním nových funkcionářů, protože v roce 2017 by mohl odejít i Pavel Zeman, i když předloha počítá s tím, že po změně zákona mu začne nové období. A kdyby ho logicky nahradila Lenka Bradáčová, klíčová otázka pro šetření závažné hospodářské kriminality a korupce by byla, kdo povede nový speciál. Široko daleko jiné výrazné osobnosti není vidět.

05. 04.

Zemřela kameramanská legenda Miroslav Ondříček

Karel Hvížďala Přečteno 2131 krát

Dne 28. března večer zemřel v osmdesáti letech kameraman Miroslav Ondříček, který natočil celkem čtyřicet celovečerních filmů a polovinu z nich v zahraničí. Mezi jeho nejslavnější filmy patří Lásky jedné plavovlásky, If, Hoří, má panenko, O Lucky Man, Vlasy, Ragtime, Amadeus, Valmont či Taking Off.

V oboru ale začínal od píky: Po ukončení učebního oboru nastoupil do laboratoří Barrandovských ateliérů, kde se stal asistentem kamery a později asistentem zpravodajského filmu. Teprve po večerním studiu na FAMU a dvanácti letech se dostal k práci na celovečerních filmech vedle kolegů Miloše Formana a Ivana Passera a díky nim pak pracoval i v zahraničí.

Filmový scenárista Jan Fleischer, který učil toto řemeslo v Londýně a podílel se i na dvou filmech režiséra Stephena Frearse, jejichž scénáře byly nominovány na Oscary, a Ondříčka znal od počátku šedesátých let, mi o něm řekl: "Znal jsem Mirka od doby, co byl švenkr na filmu Až přijde kocour, pamatuji si, jak si koupil skútr a později první auto, postupoval v kariéře jako učeň aspirující na mistra. Nádherný na něm bylo, že to nebyl žádný intelektuál, on všechno zažíval jako momentální problém. Své vidění a řemeslo vynalézal jako kluk, který má sbalit holku, s tím, že byl vždycky nakonec překvapen výsledkem." A my můžeme dodat: díky tomu byl snad za každé situace veselý a přátelský, kdykoliv ho člověk potkal, tak se usmíval a byl ochoten zajít na skleničku vína.

Charakteristická je i vzpomínka Jana Fleischera na okamžiky, kdy seděli na večeři po tom, co dostal cenu Americké unie kameramanů za přínos světové kinematografii, a on strašně chtěl, aby jeli k němu domů, aby jim cenu mohl ukázat. "Ondříček byl kluk a je nám líto, že takové kluky už nejspíš nepotkáme: kluky, se kterými se dají hrát kuličky - a pak na to po létech vzpomínat," dodává Fleischer.

Za Formanovy filmy Ragtime a Amadeus byl Ondříček nominován na kameramanského Oscara a tu cenu, na kterou vzpomínal Fleischer, dostal v roce 2004.

Filmový publicista Jiří Janoušek, který o české filmové nové vlně napsal dvě knihy s názvem Tři a půl a Tři a půl podruhé, zase připomíná: "Už ve svých počátcích měl Ondříček velký podíl na mimořádném obrazovém pojetí filmu Démanty noci. Toto dílo se zapsalo do dějin kinematografie, protože dokázalo vyjádřit proud vědomí. Stejně se projevil i v dokumentaristice, když zachytil turné Pavarottiho v Číně, až po schopnost vysoké stylizace v impresionisticky pojatém filmu Bílý autobus Lindsaye Andersona nebo ve filmu režiséra George Roy Hilla Svět podle Garpa inspirovaném malířským fotorealismem."

Proto bychom si snad mohli dovolit říci, že Ondříček měl dar rozumět a vládnout kompozici, světlu i barvám jako málokdo, a přesto nikdy samoúčelně nekouzlil, neměl to zapotřebí, protože věřil, že každý film je svébytným světem, který musí mít svůj řád, který je třeba vždy znovu nalézat.

Poslední rozloučení s Miroslavem Ondříčkem bude v úterý 7. dubna ve 12.30 v bazilice sv. Petra a Pavla na pražském Vyšehradě.

01. 04.

ČSSD je stále v ohrožení

Karel Hvížďala Přečteno 2382 krát

V polovině března si sociální demokraté v Praze na 38. sjezdu zvolili nové vedení, do něhož si staronový předseda prosadil pomocí různých kuloárních dohod pouze své lidi. Otázka, kterou si od té doby klade řada politologů a novinářů, zní: Je to dobře, nebo tento výsledek jen signalizuje, že strana je velmi roztříštěná a k tomu, aby byla alespoň částečně akceschopná, Bohuslavu Sobotkovi nic jiného nezbývalo?

To by ovšem mohlo znamenat, že příští sjezd v březnu v roce 2017 by mohl proběhnout opačně: vítězstvím těch, co se do vedení nedostali. A ti již hlavně v komentářích a na digitálních platformách dávají jasně najevo, že s tím, kam stranu Sobotka vede, nesouhlasí.

Důvodů pro tuto spekulaci můžeme vyjmenovat hned několik.

Zaprvé: Krajské volby proběhnou v říjnu 2016 a když v nich sociální demokraté neuspějí (zatím mají hejtmany v 11 krajích ze 13), vinen bude evidentně Sobotka a jeho vedení. Do vedení totiž nenominovali ani jednoho ze stávajících hejtmanů. Jde o střet centra a regionů.

Zadruhé: Staří členové, kterých je ve straně většina, vyčítají mladším, kteří jsou ve vedení, že nemají vždy dost empatie pro pocity starších členů a voličů. To se podle nich projevilo hlavně tím, že Sobotka nepozval prezidenta a staré členy jeho bývalé vlády na sjezd.

Mladší zase namítají, že se mohou stát přitažliví pro nové členy jen tehdy, když dokáží vystoupit z mentálních stereotypů starých členů: když podpoří podnikatele, budou mít jasnou zahraniční politiku atd. Jde o střet generační.

Zatřetí: Do vedení se rovněž nedostal ani jeden představitel fandící menšinovým názorům, jako jsou ekologové, zastánci gayů a lesbiček, Romů, emigrantů atd. Jde o střet minorit s majoritou.

Začtvrté: Jde o střet premiéra s prezidentem, který Sobotkovi nemůže dodnes odpustit, že pro něj nehlasoval v prezidentské volbě v roce 2003 a i to, že jeho příznivci se nedostali do vedení strany.

Hlavní problém sociální demokracie je v tom, že většina vyjmenovaných sporů je personifikovaná a že žádná z těchto skupin nepřichází s novou a přitažlivou koncepcí. Hovořit obecně o obraně tradičních voličů a návratu ke kořenům, to jsou jen fráze. Jde jen o únik do zavedených interpretačních formulí a ten nemůže nikdy v konfliktu s realitou světa cokoliv vyřešit či čemukoliv pomoci.

Slovník všech znesvářených uskupení v sociální demokracii totiž ukazuje, že tam není nikdo, kdo si umí skutečné problémy rétoricky přivlastnit. Vždycky totiž stojí za to pokusit se vyvrátit prastarý, zdánlivě nezvratný proces, kterým problémy nabývají na významu. O to se však zatím nikdo nepokusil a v tom je ten zásadní problém sociální demokracie, kterou zvláště poté, co je pravice marginalizovaná, potřebujeme. A parlamentní volby jsou za chvíli: na podzim 2017.

Archiv článků: duben 2015