"Všichni jsme na Žižkově začínali v patnácti. Šel jsem rovnou na Barrandov. Měl jsem jen čtyři obecné, pět měšťanek a nazdar tvá Máňa. Byla to škola ulice. Učil jsem se tak, že jsem se chodil každý večer dívat na filmování. Lze se to naučit i bez školy, ale musí být zájem." Tohle o sobě řekl novinářům z časopisu Vital Stanislav Milota.
Když společnost Kantar zveřejnila minulý týden, že ČSSD by ve volbách mohla získat jen 5 procent, stejně jako těsně před tím Sanep přisoudil této straně 5,7 procenta, vzpomněl jsem si na známého německého politologa a ředitele London School of Economics Ralfa Dahrendorfa.
Když v roce 1946 dva čerství komerční inženýři Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund šli se svým plánem cesty kolem světa poprvé do pražského sídla Tatry v Kartouzské ulici, zastavil je vrátný se slovy: "Koho hledáte, pánové?" Odvětili: "Pana generálního ředitele, nejsme ohlášeni, vlastně ani nevíme, jak se jmenuje." Vrátný na ně chvíli nevěřícně zíral, pak se upřeně podíval na Jiřího Hanzelku, vzal ho za ramena se slovy: "Jiříku, jsi to ty?" Z muže se vyklubal kamarád Hanzelkova otce. Poradil jim zaklepat u dveří se jmenovkou Jaroslav Růžička. "Těžko říci, kdo měl větší podíl z těch dvou mužů na našem dalším osudu. Život je přesný součet náhod," vzpomínal Miroslav Zikmund a dodal: "Podstatné je, že jsme se nikdy nevzdali."
Politika jako správa věcích veřejných je založena na vzájemné důvěře mezi lidmi a politiky, kteří jednotlivé politické subjekty reprezentují. Jinými slovy důvěra je tou nejvyšší hodnotou, kterou má řádný politik opečovávat, aby mohl být v příštích volbách zvolen. Pokud nějaké politické uskupení spoléhá jen na to, že voliče si je možné koupit buď sliby, či jednorázovými populistickými kroky jako jsou zvýšené penze či zlevněné jízdné, je v ohrožení, když hospodářství začne zpomalovat, protože nebude moci sliby plnit a může rychle ztratit důvěru. A právě do takové situace se dostalo hnutí ANO, proto ministryně financí bije na poplach a chce šetřit. Nedůvěru v další růst růstu už signalizují banky i podnikatelé. V takovém případě lze oprávněně hovořit o selhání instinktů, když na sklonku minulého týdne potvrdil Krajský úřad Středočeského kraje, kde je hejtmankou místopředsedkyně ANO Jaroslava Pokorná Jermanová, zrušení odboru, který má řešit údajný střet zájmů premiéra Andreje Babiše rovněž z hnutí ANO.
Toužíme-li po změně, nesmíme se stále přizpůsobovat tomu nejhoršímu. Musíme mít odvahu dělat to, co považujeme za správné. Přizpůsobovat se musíme jen novým technologiím.
Podíváme-li se na Českou republiku trochu z odstupu, třeba po párdenní návštěvě sousedního Německa, zahlédneme zřetelněji ohrožení, která na nás tady čím dál častěji číhají: Je to populismus, za kterým v závěsu jde strach odpovědných lidí na něj soustavně poukazovat a demaskovat ho. Místo toho se i standardní strany svou rétorikou snaží populistům přiblížit.
Ve Sněmovně se vede vášnivá debata o návrhu zákona, s kterým přišel jeden z poslanců ODS, podle kterého by za smazání příspěvku na sociální síti mohl provozovatel zaplatit až padesát milionů pokuty, za vymazání celé stránky na Facebooku by mohl být odsouzen až k půlročnímu vězení. Pod návrhem je podepsáno 34 poslanců z ODS, ANO, SPD, ČSSD a KDU-ČSL. Účel dle předkladatelů je bohulibý: zamezit cenzuře a potlačování svobody projevu na sociálních sítí. Esenciální problém takového návrhu spočívá v tom, že nevychází ze zásadní změny komunikace ve veřejném prostoru, který po nějaké změně volá, ale zároveň tuto změnu chce řešit způsobem, který neodpovídá stávajícím pravidlům: V demokratické společnosti zodpovědnost za obsah nese vydavatel a není možné mu zákonem nařídit, co musí zveřejňovat.