Ukázka z právě vycházející knihy K. H.
"Josef Koudelka není běžný fotograf... Nezpodobňuje skutečnost jaká je, nýbrž jak si ji představuje a jak ji cítí... Nejvíce ho upoutá to, co se v reálné situaci nepodobá, co se běžnému a navyklému vidění vymyká... Je v něm silná snaha abstrahovat, stylizovat... Touha po dokonalosti... Námět fotografuje pro jeho výtvarnou pozoruhodnost... Skutečnost, kterou fotografuje, překonává a podřizuje svému estetickému cítění."
Premiérova zmínka o vyhovění poptávce v souvislosti se zrušením nošení roušek poukazuje na podstatnou chybu, a sice na nepochopení odpovědnosti.
Jak známo Andrej Babiš je trestně stíhaný v souvislosti s podezřením na neoprávněné čerpání peněz z Evropské unie a zároveň je podezírán i z toho, že dál ovládá firmu Agrofert. Premiér to popírá, tvrdí, že firmu uložil do svěřenského fondu, ale EU namítá, že si nemůže evropská pravidla vykládat podle svého.
Slovy Terra incognita se dříve na mapách označovala neznámá území, o kterých člověk netušil, co ho tam může potkat a kterých se obával. Čím dál častěji slýchávám a i se sám přistihuji při tom, že mám obavy z neznámé budoucnost. Dnes by bylo možné nápisem Terra incognita popsat celý globus.
Čím déle na celém světě trvá ohrožení virem covid-19, tím víc je třeba si pokládat otázku: Je oprávněné, že již několik měsíců bojujeme proti „covidu“ omezováním základních práv a svobod?
„Když jsem k nám domů přivedl Hrabala a představoval mu tatínka, tak mě Hrabal přerušil, že mého otce zná. Padaly z něj historky o tom, jaký je můj vážený pan otec v hospodách nepřehlédnutelný pivní bohatýr, jak všude všechny umí královsky bavit. Vyprávěl, jak můj ctihodný tatínek kraluje v čele stolu, všichni se řehtají jeho vtipům, a když si třeba jen na chviličku odskočí, celý stůl zhasne, ztichne a všichni netrpělivě vyhlížejí, kdy se vrátí a tu společnost zase oživí... Můj tatínek měl přesně to, co mně celý život chybí – radost z plkání, hospodský řehot.“
Když jsem před sedmi lety hovořil s filozofem Václavem Bělohradským o Milanu Kunderovi, kterému bylo v roce 2012, kdy knihu Chvála bezvýznamnosti psal ve francouzštině, 83 let, zeptal jsem se ho, proč ji vydal o rok později nejprve v italštině. Odpověděl mi:
„Myslím, že Itálie, zejména ta berlusconizzata, je v Evropě „patria dell' insignificanza“, „vlastí bezvýznamnosti“. Tragicky groteskní byl nejen italský „Duce Mussolini“ a jeho vojáci bojující zcela bez moderní výzbroje proti Rudé armádě, groteskní byl i italský komunismus se svými před reálným socialismem pevně zavřenýma očima. Italská politika té doby jako by stále zpívaná zvučnými tenory na přehnaně vyzdobené scéně, nejvíce ze všeho připomíná živé obrazy provincionálních karnevalů.“
„- V roce osmašedesát, paní doktorko, tak říkala matce, bude konec světa.
- Co je to konec světa?
- Když budou padat kameny a žáby, řekla sestra.
- Když nebudou ani kameny, řekla jsem. Když nebudou ani kameny, tak bude konec světa.