A jako novinář k tomu musím dodat, že za tuto skutečnost mohou převážně média. Noviny, rozhlas a televize totiž původně vytvářely tzv. vnitřní a vnější sjednocující prostředí. Vnitřní tím, že překládala ptydepe politiků do přirozeného jazyka, blem-blem řeč PR-agentur do přirozeného jazyka, emotivní ejakulace bulváru do přirozeného jazyka a samozřejmě i odborné jazyky s přiměřenou mírou zjednodušení do přirozené řeči: činila to, co udělali na začátku XVIII. století encyklopedisté ve Francii.

A vnější sjednocující prostředí zase vytvářela tím, že přinášela do veřejného prostoru témata, o kterých se ve společnosti diskutovalo. I v práci se lidé bavili o tom, co bylo včera v televizi.

Vnitřní sjednocující prostředí se začalo drolit tím, že se prestižním médiím začal padat náklad, fascinace myšlenkou se začala z naší kultury vytrácet, proto se většina novin proměnila na popmédia: jazyk se začal podbízet, překladatelská role se stala pro masu příliš náročná, protože od příjemce vyžadovala spoluúčast.

Vnější sjednocující prostředí se začíná hroutit kvůli změnám televizní krajiny: posluchač se stal multikanálovým, malé televize dosáhly brzy větší sledovanosti v součtu než staré zavedené stanice, což od září 2010 platí i o České republice. Příchod hybridní televize, která spojuje televizi s internetem, mobilem, archivy hudby a filmů se sociálními sítěmi jako je Twitter a Facebook, jež právě v Evropě startuje, už dovoluje, aby si každý svůj program tvořil sám. Digitalizace tento rozpad homogenního prostředí jen akceleruje.

Takto popsané změny atomizují celou společnost, což má za následek odliv lidí od velkých masových stran a odborů: vznikají či začnou vznikat jen menší spolky či uskupení za účelem dosažení přesně definovaného cíle.

Problém Věcí veřejných, jak ukazují jejich padající preference a přesun ideologického těžiště na levou stranu politické škály, zřetelně signalizují, že hlavním cílem této marketingově řízené strany bylo jen dostat se do vysoké politiky, ale skutečný program jim chyběl: byl nahrazen jen PR hesly typu: konec brontosaurů v politice. Když cíl, který tato strana měla, byl dosažen, tápe a neví si sama se sebou rady.

Přes toto selhání je tato strana předzvěstí změn, které v ne moc vzdálené budoucnosti zřejmě promění politickou krajinu řady zemí v Evropě, jak to už před časem predikoval profesor Paul Nolte v knize Riskantní moderna. Kdyby strana Věci veřejné měla konkrétní vyšší cíl, třeba prosazení důchodové reformy, nebo dobudování dálniční sítě, taky by se zřejmě rozpustila po dosažení svého cíle, jako se pomalu rozpouštějí Věci veřejné po té, co se dostaly do vrcholné politiky a v dalších volbách by se do politiky dostaly jiná uskupení s jinými konkrétními cíli. I když samozřejmě důchodová reforma by žádné straně nevynesla tak vysoké preference jako vymetání brontosaurů. V budoucnu budou muset takové strany nabízet nejen silný emoční náboj, ale i konkrétnější program, který na tento náboj bude logicky navěšen.

Pomineme-li ministerstvo školství, jako jeden z resortů Věcí veřejných, jehož hlavní problém je, že by potřebovalo víc peněz a ne předepsané škrty, tato strana jasně ukazuje, jaké schopnosti musí mít protagonisté podobného uskupení k tomu, aby takový subjekt uspěl. Pan Bárta má řídící a organizační schopnosti, ale selhává při politických jednáních, protože v nich platí jiná pravidla než v čistém byznyse. To je zřejmě hlavní důvod, proč musí od svých záměrů častěji ustupovat a podřídit se složitější politické hře, která má více neznámých. Jeho schopnosti a peníze se nejlépe uplatnily při volební kampani.

Pan John, který prodával při kampani jen svou televizní tvář, na kterou navěsil několik jednoduchých hesel, a který nikdy žádný velký tým neřídil, se propadá, protože na novou roli není vůbec připraven. Zvláště ne na ministerstvu, jehož struktura je nejsložitější a velmi různorodá. Představa, že se je možné naučit řídit ministerstvo vnitra za několik týdnů je naivní, zvláště v případě tohoto ministerstva, kde jsou odborníci na falešné hry. Kvůli tomu jsou ve starých evropských zemích zřízeny pro vyšší státní úředníky elitní školy, které absolvují po ukončení většinou práv či nějakého ekonomického oboru.