O talentu, schopnostech, úzkosti a vidění básníka ANTONÍNA BROUSKA, který zemřel letos na Prvního máje.

Byl zřejmě největším „přírodním“ básnickým talentem naší generace: poeta natus, ostatní bych zařadil do kategorie poeta doctus. Básně v čase svého nástupu sypal i z nohavic a koukaly mu i z uší. Byl velmi vzdělaný a ctižádostivý, vynikal mimořádnou pamětí. Měl kritický odstup i od své generace. Rychle pronikl do redakčních rad Hosta do domu, nakladatelství Československý spisovatel a stal se redaktorem Literárních novin. Byl představitelem, jak někdo o něm na počátku šedesátých let napsal, „spontánní, smyslové a intelektuálně naléhavé poezie“. Reflektoval i problémy následků stalinismu, které většinu našich souputníků už příliš nezajímaly; logicky později vydal svazek Podivuhodní kouzelníci: Čítanka českého stalinismu v řeči vázané z let 1945–55. Do té mi vepsal: „V brigádnické haleně, ve svazácké košili – dnes už se tak nešílí, přesto ale k vzpomínce nehynoucí jejich drnomistr Tonda.“

Antonín Brousek se narodil 25. září 1941 v Praze. Vyrůstal v periferní čtvrti Zlíchov v rodině drážního úředníka. Matka byla švadlena a později pečovatelka v jeslích. Sestra se vyučila automechaničkou a po roce 1989 si v Novém Kníně, odkud pocházel jejich otec, otevřela autodílnu. První báseň s názvem Něžné stromy mu vyšla již v roce 1959, rok po maturitě, v Literárních novinách, což jsme mu tehdy všichni tiše záviděli: jeho talent byl prostě nejprůkaznější. Brousek tehdy studoval češtinu a ruštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, studium však v Praze nedokončil. Místo toho časně založil rodinu a narukoval na vojnu, kde strávil léta 1964 až 1966. Roku 1969 emigroval. Ve spolkové republice Německo dostudoval, pracoval v Brémách v Ústavu pro výzkum nezávislých hnutí a literatur, později učil na univerzitě v Kolíně nad Rýnem, bydlel v Západním Berlíně, kde jeho tehdejší žena Markéta učila na Freie Universität zu Berlin němčinu. Poslední léta v Německé spolkové republice učil češtinu na univerzitě v Hamburku.

Když koncem osmdesátých let Antonín onemocněl, nějaký čas jsme se o něj společně s přáteli básníkem Petrem Kabešem a herečkou Jaroslavou Pokornou (nedávno hrála matku Jana Palacha v televizní trilogii Hořící keř) starali. Pak se Antonína ujala jeho přítelkyně Zdenička (pečovala o něj vzorně až do smrti). Po roce 1989 žil střídavě v České republice a v Německu, od roku 2003 trvale v rodné zemi – nejprve v Praze-Hlubočepích a poslední léta v Třeboni. Tam se se Zdeničkou uchýlili a žili víceméně jako samotáři. Jen tu a tam za ním jezdili nejvěrnější přátelé: hudebník Petr Skoumal, básníci Miloslav Topinka, Petr Král a další. Zemřel 1. května 2013 v jindřichohradecké nemocnici.

Bez automatických zásluh

V roce 1962 se mladičký básník Brousek pohádal nad sbírkou své prvotiny Spodní vody v nakladatelství Československý spisovatel. Obul se do zasloužilého básníka Závady, do mladého arbitra Floriana a do dalších se slovy: „Pokud mě chcete cenzurovat, nevydám nic!“. Spodní vody se dočkaly publikace v roce 1963, tři roky nato následovala sbírka Netrpělivost a těsně před odchodem stačil vydat Nouzový východ: sbírku však zabavila cenzura, mezi lidi se jí dostalo pouhých pár výtisků.

Kromě toho Brousek překládal hlavně německého klasika Friedricha Hörderlina, pro Krejčovo Divadlo Za branou i Franze Grillpalzera (toto dílo však nedokončil). S Josefem Hiršalem uspořádal moderní antologii světové poezie. Psal literární, divadelní a filmovou kritiku (nebál se ostře kritizovat i velmi vyzdvihované filmaře, jako byli Vláčil nebo Menzel). Publikoval v časopisech Literární noviny, Host do domu, Divadlo, Tvář.

V Tváři zveřejnil ostrou kritiku své generace s názvem Dělání do vlastního hnízda (původně se text měl jmenovat Kálení...). Již předtím otiskl v časopise Knižní kultura, který redigoval básník Hiršal, podobný text Podřezávání větve. Šlo o recenzi edice První knížky, která vycházela v nakladatelství Mladá fronta a kde debutovala většina naší generace, tedy Wernisch, Gruša či Kabeš, ale i starší autoři jako Hana Prošková a Jan Zábrana. V emigraci mi k této nezvykle ostré kolektivní recenzi pro sborník Generace 35–45, který vyšel roku 1986 v mnichovské edici Arkýř napsal: „V recenzi jsem dospěl k názoru, že onen jásot kritiky, který se tehdá rozléhal kolem nástupu naší generace, je jen velmi málo oprávněný, zadívá-li se člověk trochu pozorněji na příslušné básnické artefakty.“

Na tuto recenzi navázal již zmíněným textem ve Tváři. Vycházel z přesvědčení, že naše generace nemusí být a priori nutně lepší než naši předchůdci jen proto, že se neomočila v padesátých letech. „Jiří Gruša tehdy pustil do světa slogan, že jsme generace ‚čistých rukou‘, a to se mi zdálo být – jakkoliv měl v době, kdy to tvrdil, bezesporu pravdu – značně předčasné, ba nebezpečně sebeklamné. Dnes už ‚čisté ruce‘ jako generační poznávací znamení nelze dávno použít, protože mnozí z našinců si je mezitím stačili řádně zaprasit, viz Hanzlík, Hons, Peterka, Navrátil a další a další... Chtěl jsem jen varovat před tím, abychom i my nezačali směšovat kritéria umělecká s kritérii morálními, jak to bylo tenkrát u nás běžné,“ formuloval pro sborník Generace 35–45. Z básnické produkce domácí provenience si nejvíce z naší generace cenil Ivana Wernische.

Copak tu po nás zbude?

V emigraci vydal spolu s Josefem Škvoreckým v jeho nakladatelství Sixty Eight v Torontu soubor kritik Na brigádě (1979), v němž s normálními kritickými kritérii oba posuzovali domácí oficiálně vydávanou produkci: Škvorecký prózu (viz Několik poznámek k psychopatologii současné české prózy), Brousek poezii (viz Botanizování na hřbitově, abych připomenul ty nejznámější analýzy z „Brigády“). Většinu Brouskových kritik a studií pak vydal roku 1999 pražský Torst, který rovněž chystá souborné vydání jeho poezie v redakci Jana Šulce.

Z poezie Brouskovi v exilu vyšly sbírky Kontraband (1975), Zimní spánek (1980) a Vteřinové smrti (1987) a po listopadu 1989 v Praze v Mladé frontě Nouzový východ. Pro nakladatelství Josefa Škvoreckého a Zdeny Salivarové uspořádal výbor z díla básníka Ivana Blatného, který žil v Londýně. Pro německé prestižní noviny FAZ, kde kulturu šéfoval tamější papež literární kritiky Marcel Reich-Ranicki, psal kritiky na českou a ruskou produkci, která tam vycházela v překladu.

Z poezie Antonína Brouska i jeho kritických statí lze vyčíst křehkost a nejistotu ohledně možností básníka v dnešní době. Pro mě jsou nejzřetelněji cítit ve sbírce Vteřinové smrti: ta je nejkoncentrovanější, těžko v ní najdeme zbytečné slovo, jde na dřeň autorovy rozdrásané duše. Dodnes se mi zdá, že tam, kde Brousek svou křehkost proměnil v poezii, je asi i jeho výpověď o tomto světě nejnaléhavější, nejkrystaličtější: „Vleče kříž samoty/ zrezlé tesařské hřeby/ a masa flákoty/ dere krvavými prsty,/ pravnouče řezníka./ A drží rozum v hrsti./ A tiše naříká.“

Toník Brousek byl velký skeptik. Na začátku osmdesátých let mi řekl: „Čím se však může – až na tu či onu výjimku – vykázat naše generace? Že naše nejproduktivnější léta byla předznamenána katastrofou let 1968–69, jež pro jedny znamenala začít znovu od píky v exilu, pro druhé pak psát si v Praze do šuplíku a pro přátele a známé, nemůže zůstat věčnou omluvou. Avšak ani ti, kdo se neštítili propůjčit do služeb ‚normalizace‘, mohou dnes sotva předložit něco, co by stálo za řeč. Takže nezbývá než čekat a doufat, nespouštěje přitom ze zřetele, že si nás pan Godot přese všechno nakonec stejně nevyzvedne.“

Jako k ostatním, byl Brousek kritický i k sobě, zvláště protože najednou se – jako každý vnímavější exulant – ocitl v otevřeném prostoru, kde se mohl srovnávat s tím nejlepším, co bylo produkováno. Zřetelně zahlédl malost českých poměrů a až dětinně prostou přehlednost a tradiční koncentrovanost do prakticky jednoho centra či nanejvýš do dvou: do Prahy a do Brna. A tak tomu podle něj bylo již od dob, kam až naše novodobá národní paměť sahá.

Doba takzvané normalizace tomu nijak nepomohla, protože všude byla dobrá vůle akceptovat pomalu každého opozičně naladěného spojence, který se neproflákl, bez přílišného ohledu k jeho umělecké či intelektuální potenci. Ze samizdatové produkce si z nových autorů vážil, co vím, jen Vlastimila Třešňáka. V těch mladších, co směli doma publikovat, už viděl jen příživníky a parazity: okrádače živých mrtvol, jak říkal, protože loupili u Jana Skácela a dalších, kteří nesměli publikovat (Skácel si na obživu vydělával vymýšlením veršů na žudra moravských vinných sklípků). Básníci-zloději mu silně připomínali obohacování, bezostyšné drancování a přivlastňování si cizího majetku v pohraničí po vyhnání sudetských Němců, které pak devastovalo mentalitu českého národa (s čímž máme problémy dosud).

Říkal mi: „Samozřejmě bych mohl i já produkovat na běžícím pásu českou poezii na jisté zaručené úrovni a obšťastňovat jí pak veškerá exilová nakladatelství. Proč ale, a hlavně k čemu? S peristaltickou pravidelností vyměšování básnické sbírky, do knížek jímavá básnická menstruace mají ovšem právě v české literatuře svou nevykořenitelnou tradici, jež byla porušována jen výjimečně: Neruda, Březina, Toman, Hořejší, Závada, Palivec…“ V paměti si ho uchovávám jako živého, bystrého a velmi vtipného partnera s někdy příliš sebedestruktivními sklony. Byl to sršňovitý, černovlasý jižanský typ. Ohnivý diskutér, brilantní vypravěč a dobrý zpěvák. Nepostradatelný partner vášnivých diskusí. Vyprávěl živě, jeho ruce lítaly vysoko nad hlavu a kouřil cigaretu za cigaretou.

Nahlédl důsledky

Jako dnes si pamatuji, když jsme se setkali po letech v emigraci, jak jsme na sebe sypali informace o kamarádech. Nebyla to nejlepší bilance: Vodňanský měl zákaz vystupování, Šrutovi po létech povolili dělat něco pro děti, jiní emigrovali a další kamarád spáchal sebevraždu. Skoro celou dobu v emigraci jsme si byli velmi blízcí; když učil na univerzitě v Kolíně nad Rýnem, často u nás v Bonnu přespával. Propábili jsme s ním a s Jiřím Grušou a Václavem Bělohradským spousty nocí. Jezdil s námi na hory do Itálie – do Ahrentalu nedaleko Brixenu.

Po návratu domů již nic, pokud vím, nenapsal. Pochybnosti a nemoci ho proměnily. Jeho sebekritičnost hypertrofovala. Naplnilo se to, co vždy říkal: Ten kdo o sobě pochybuje přespříliš, nikdy nic nenapíše. Psaní je v podstatě drzost, nestydatost, vylučující jakoukoliv principiální sebekritiku v momentu, kdy člověk píše. A toho již v posledních letech nebyl Antonín Brousek schopen.

To, co po něm zbylo, zvláště s odstupem času, je ovšem stále aktuálnější a budeme se k tomu vracet. Brouskovu prozíravost dosvědčují i jeho slova z roku 1980, kdy mi odpovídal na otázku, zda by se chtěl někdy vrátit do Československa: „... i kdyby se někdy – v daleké budoucnosti – stal ten zázrak, že by Československo opět bylo pluralitní parlamentní demokracií a jako takové součástí sjednocené Evropy, pak teprve by se asi ukázalo, jak daleko se toto – domnělé – srdce Evropy vzdálilo onomu evropskému organismu, v němž nyní žiji a do něhož se cítím příslušný...“

Psáno pro Magazín Víkend DNES