Zeman představuje nebezpečí autoritářského systému
V posledních dnech zažíváme velmi neobvyklou situaci: Na Hradě sedí levicový prezident a podíváme-li se třeba do sobotního Práva, které je považováno spíše za levicový deník, najdeme tam tři komentáře, které mají k chování prezidenta výhrady, protože ho považují za ústavně nestandardní. Důvod je zřejmý: Prezident má největší výhrady k ministrům navrženým právě levicovou sociální demokracií a uměle protahuje jmenování Bohuslava Sobotky premiérem.
Jeden komentář připomíná Sobotkova slova: "Konejte svou povinnost a vezměte na vědomí jména lidí, která nejsilnější levicová strana v zemi vybrala pro vládní reprezentaci." A komentátor Mitrofanov dodává: Zeman vždy odmítal lidi, kteří se mu někdy postavili do cesty. A takoví jsou i mezi kandidáty na ministry: kdysi totiž pro něj nehlasovali v prezidentské volbě a on je považuje za zrádce. A panu Kellerovi připadá averze k některým politikům naprosto nepochopitelná: pokud je někdo neschopný, tak se to brzy projeví a bude odvolán: na prezidentova slova dojde. Pan Pehe zase prezidentovi vyčítá, že odbornická politika je protimluv, protože žádná vláda není jen instituční správou, ale především politickým tělesem.
Tedy: Za všemi kritickými připomínkami je evidentní obava ze snahy zesílení prezidentských pravomocí. Taky proto, že se zřejmě u prezidenta objevuje syndrom zatvrzelosti: jak počet lidí, kteří jsou proti němu, stoupá, jeho zarputilost se zvyšuje exponenciální řadou. Pokud mu Sobotka ustoupí, bude mít vláda i sněmovna na Hradě monstrum, jak napsal právník Kysela.
Filozof ústavního práva z Cardiffu Jiří Přibáň připomíná, že na počátku devadesátých let u nás i v Polsku snahy posílit prezidentský systém neprošly, a dodává: "Naštěstí, protože zkušenost z postkomunistických sovětských zemí, kde byl přijat poloprezidentský režim, ať vezmeme Ukrajinu nebo Rusko, ukazují, že se tam ustavily režimy bez rovnováh a bez brzd. Dnes jsme tam svědky zcela odbrzděné moci prezidentských klik, které jsou v podstatě klikami soukromých zájmů a oligarchických uskupení. Právě ty udržují u moci toho či onoho prezidenta, jako to bylo třeba za Jelcina a vlády jeho rodiny."
Proto lze zodpovědně říci, že ti, co si myslí, že změnou ústavního režimu bychom zvýšili legitimnost demokracie, jsou na velkém omylu. Naopak poloprezidentské systémy v této části Evropy vedly a vedou vždy k autoritářství a otevřené oligarchizaci společnosti. A když se podíváme na sbližování názorů Andreje Babiše a Miloše Zemana či prezidentova poradce Martina Nejedlého z ruské ropné společnosti Lukoil, tak to je právě příklad této oligarchizace. A to je zřejmě ten nejhlavnější důvod, proč současné hrátky Miloše Zemana vzbuzují jednotnou frontu odporu. Kompromis, který je nutný pro každou reprezentativnost různých názorů, je možné najít jen na parlamentní půdě, nikoliv v exekutivě, kam prezident patří.
Psáno pro Český rozhlas Plus
Jeden komentář připomíná Sobotkova slova: "Konejte svou povinnost a vezměte na vědomí jména lidí, která nejsilnější levicová strana v zemi vybrala pro vládní reprezentaci." A komentátor Mitrofanov dodává: Zeman vždy odmítal lidi, kteří se mu někdy postavili do cesty. A takoví jsou i mezi kandidáty na ministry: kdysi totiž pro něj nehlasovali v prezidentské volbě a on je považuje za zrádce. A panu Kellerovi připadá averze k některým politikům naprosto nepochopitelná: pokud je někdo neschopný, tak se to brzy projeví a bude odvolán: na prezidentova slova dojde. Pan Pehe zase prezidentovi vyčítá, že odbornická politika je protimluv, protože žádná vláda není jen instituční správou, ale především politickým tělesem.
Tedy: Za všemi kritickými připomínkami je evidentní obava ze snahy zesílení prezidentských pravomocí. Taky proto, že se zřejmě u prezidenta objevuje syndrom zatvrzelosti: jak počet lidí, kteří jsou proti němu, stoupá, jeho zarputilost se zvyšuje exponenciální řadou. Pokud mu Sobotka ustoupí, bude mít vláda i sněmovna na Hradě monstrum, jak napsal právník Kysela.
Filozof ústavního práva z Cardiffu Jiří Přibáň připomíná, že na počátku devadesátých let u nás i v Polsku snahy posílit prezidentský systém neprošly, a dodává: "Naštěstí, protože zkušenost z postkomunistických sovětských zemí, kde byl přijat poloprezidentský režim, ať vezmeme Ukrajinu nebo Rusko, ukazují, že se tam ustavily režimy bez rovnováh a bez brzd. Dnes jsme tam svědky zcela odbrzděné moci prezidentských klik, které jsou v podstatě klikami soukromých zájmů a oligarchických uskupení. Právě ty udržují u moci toho či onoho prezidenta, jako to bylo třeba za Jelcina a vlády jeho rodiny."
Proto lze zodpovědně říci, že ti, co si myslí, že změnou ústavního režimu bychom zvýšili legitimnost demokracie, jsou na velkém omylu. Naopak poloprezidentské systémy v této části Evropy vedly a vedou vždy k autoritářství a otevřené oligarchizaci společnosti. A když se podíváme na sbližování názorů Andreje Babiše a Miloše Zemana či prezidentova poradce Martina Nejedlého z ruské ropné společnosti Lukoil, tak to je právě příklad této oligarchizace. A to je zřejmě ten nejhlavnější důvod, proč současné hrátky Miloše Zemana vzbuzují jednotnou frontu odporu. Kompromis, který je nutný pro každou reprezentativnost různých názorů, je možné najít jen na parlamentní půdě, nikoliv v exekutivě, kam prezident patří.
Psáno pro Český rozhlas Plus