André Glucksmann: muž, který domýšlel situace až na dno
Před několika dny zemřel v Paříži, ve věku 78 let, francouzský myslitel André Glucksmann: muž, který velice zásadně ovlivnil po roce 1968 pravicovou politickou filozofii XX. století.
Glucksmann je považován za jednoho z nejvlivnějších ničitelů marxistické modly, kterou tak dlouho uctíval celý intelektuální evropský Západ po druhé světové válce. Sovětský disident Vladimír Bukovski o něm řekl, že je to „muž, který Paříž osvobodil od lásky k totalitě“. Za zmínku stojí, že jeho matka Martha se narodila v Praze a jeho otec Rubin pocházel z Bukoviny, stejně jako Paul Celan a Eugen Ionesco.
V jedné z posledních knih, kterou nazval Zlost dítěte, se snažil v cudné sebeanalýze najít kořeny svého celoživotního filozofického a humanistického angažmá v dětství. Napsal: „Co jsem měl dělat jiného, než zlost dítěte proměnit v celoživotní hněv muže.“ Na obálku knihy vybral fotografii, na které je zobrazen jako čtyřletý se zarputilým pohledem, sevřenou čelistí a zaťatými pěstmi. Fotografie pochází z roku 1941, kdy jeho otec už byl rok mrtvý a kdy měl za sebou i noc, kdy je vyzvedli policisté a odvedli do internačního tábora.
Ze své dětské zkušenosti si filozof odvodil jedno zásadní poučení: neexistuje žádný definitivní konec ideologií. Zločin netečnosti je v jeho očích to nejhorší, co existuje, je právě tím, co dovoluje lidem se za jakýchkoliv okolností tvářit, že svět je v pořádku, a tím zároveň dovoluje, aby se na ty, kteří něco skutečně dělají pro změnu, dívala většina jako na blázny, kteří se o něco marně snaží.
Pohroma podle něj musí být rozeznána a pranýřována a musí se proti ní bojovat: Právo na to se vměšovat do všech veřejných věcí je největší přednost humanity. Ale zároveň upozorňuje Glucksmann na to, že intelektuál nesmí nikdy toužit po moci, když nechce sám sebe zradit. Přesto a snad i právě proto ale právě intelektuál nese vždy odpovědnost za zamlčování nepravostí a zneužití moci. Úkol intelektuála spočívá podle něj v tom, neustále používat svůj kritický rozum na veřejnosti, jak to již kdysi požadoval Kant, ale ne jako našeptávač princů, ale jako ten, kdo varuje, připomíná a je seismografem otřesů veřejného života. Filozof je podle něj ten, kdo se dívá do tmy. On sice může svůj oheň zapálit, ale nemůže uniknout temné komoře, ve které se odehrává lidská existence.
Od Aristotela si Glucksmann vypůjčil průpovídku: Mít skutečnou odvahu znamená mít strach z nebezpečí a vydržet ho. Vidět nebezpečí a obávat se ho, to je věc filozofického varování a vysvětlení, zbytek je odpor a ten se týká všeho.
(Psáno pro ČRo Plus)
Glucksmann je považován za jednoho z nejvlivnějších ničitelů marxistické modly, kterou tak dlouho uctíval celý intelektuální evropský Západ po druhé světové válce. Sovětský disident Vladimír Bukovski o něm řekl, že je to „muž, který Paříž osvobodil od lásky k totalitě“. Za zmínku stojí, že jeho matka Martha se narodila v Praze a jeho otec Rubin pocházel z Bukoviny, stejně jako Paul Celan a Eugen Ionesco.
V jedné z posledních knih, kterou nazval Zlost dítěte, se snažil v cudné sebeanalýze najít kořeny svého celoživotního filozofického a humanistického angažmá v dětství. Napsal: „Co jsem měl dělat jiného, než zlost dítěte proměnit v celoživotní hněv muže.“ Na obálku knihy vybral fotografii, na které je zobrazen jako čtyřletý se zarputilým pohledem, sevřenou čelistí a zaťatými pěstmi. Fotografie pochází z roku 1941, kdy jeho otec už byl rok mrtvý a kdy měl za sebou i noc, kdy je vyzvedli policisté a odvedli do internačního tábora.
Ze své dětské zkušenosti si filozof odvodil jedno zásadní poučení: neexistuje žádný definitivní konec ideologií. Zločin netečnosti je v jeho očích to nejhorší, co existuje, je právě tím, co dovoluje lidem se za jakýchkoliv okolností tvářit, že svět je v pořádku, a tím zároveň dovoluje, aby se na ty, kteří něco skutečně dělají pro změnu, dívala většina jako na blázny, kteří se o něco marně snaží.
Pohroma podle něj musí být rozeznána a pranýřována a musí se proti ní bojovat: Právo na to se vměšovat do všech veřejných věcí je největší přednost humanity. Ale zároveň upozorňuje Glucksmann na to, že intelektuál nesmí nikdy toužit po moci, když nechce sám sebe zradit. Přesto a snad i právě proto ale právě intelektuál nese vždy odpovědnost za zamlčování nepravostí a zneužití moci. Úkol intelektuála spočívá podle něj v tom, neustále používat svůj kritický rozum na veřejnosti, jak to již kdysi požadoval Kant, ale ne jako našeptávač princů, ale jako ten, kdo varuje, připomíná a je seismografem otřesů veřejného života. Filozof je podle něj ten, kdo se dívá do tmy. On sice může svůj oheň zapálit, ale nemůže uniknout temné komoře, ve které se odehrává lidská existence.
Od Aristotela si Glucksmann vypůjčil průpovídku: Mít skutečnou odvahu znamená mít strach z nebezpečí a vydržet ho. Vidět nebezpečí a obávat se ho, to je věc filozofického varování a vysvětlení, zbytek je odpor a ten se týká všeho.
(Psáno pro ČRo Plus)