Soudkyně Helena Králová a kauza Nečasová-Nagyová a spol.
Kauza Jany Nečasové-Nagyové vypukla v roce 2013 a vedla k pádu vlády premiéra Nečase. Padlo totiž podezření, že tehdejší milenka premiéra paní Nagyová, dnes Nečasová, zneužila vojenské zpravodajství, aby nechala sledovat manželku premiéra Radku. Včera nová soudkyně Pavla Hájková, která se případem zabývala, vynesla zatím nepravomocné rozsudky: paní Nečasová dostala trest odnětí svobody na dobu dvou let s odkladem na tři roky a pětiletý zákaz vykonávat vedoucí funkci ve státní správě. Podmíněné tresty dostali i dva zpravodajští důstojníci, kteří sledování nařídili.
O trestech ale nehodlám spekulovat, na mnohaletém průběhu tohoto procesu je stejně důležitý i postup předešlé soudkyně Heleny Králové, která opakovaně obviněné osvobodila a neřídila se závazným doporučením nadřízeného Městského soudu v Praze, dle něhož neřešila námitky směřované zejména k hodnocení důkazů: to zvláště po novém rozsudku paní Hájkové je zcela zřejmé. Proto byl případ paní Králové odebrán. Na soudkyni pak podal ministr spravedlnosti Robert Pelikán kárnou žalobu. A měl k tomu logický důvod, protože nadřízený soud ji zavázal k tomu, jak má při řešení tohoto případu postupovat. Nejde totiž o jiný názor, ale o nedodržování zákona, tudíž o svévoli.
Každé rozhodnutí soudu musí být vnitřně nerozporuplné, vystavěné na důkazech, které byly provedeny a ty je pak třeba vyhodnotit tak, aby bylo jasné, z kterých soudce vychází a které považuje za nevěrohodné, a proto na ně nemusí brát ohled. Zdá se, že takového postupu soudkyně Králová není vůbec schopná. To je zřejmě důvod, proč ministr Pelikán se rozhodl pro kárnou žalobu evidentně kvůli nezpůsobilosti či odborné nedostatečnosti. Opakuji: paní Králová má pouze jiný názor, a to není dostatečný argument, pokud není podložen důkazy a jejich vyhodnocením. Bohužel to ale není v případě této soudkyně jediné pochybení, a o to je to nebezpečnější. Takováto chybná rozhodnutí nejen zbytečně protahují řízení, což stojí daňové poplatníky spousty peněz, ale ještě navíc snižují prestiž justice.
Otázka, kterou si nutně musíme klást, zní: Proč taková soudkyně tak dlouho přes opakované chyby v justici může působit? Budeme-li naslouchat starším soudním harcovníkům, zjistíme, že to připomíná praxi ze sedmdesátých let minulého století, kdy si na soudech drželi schválně méně schopné soudce, kteří byli ochotni soudit dle politické objednávky, což ostatní uvítali, protože si nemuseli sami špinit mozek ani ruce. Byl bych rád, kdyby se v tomto případě staří soudci mýlili, ale zatím takovéto spekulace nelze vyloučit, a to je nebezpečné zvlášť za současné situace, kdy může dojít k ohrožení naší velice křehké a mladé demokracie, v níž může justice sehrávat nejdůležitější roli.
(Psáno pro ČRo Plus)
O trestech ale nehodlám spekulovat, na mnohaletém průběhu tohoto procesu je stejně důležitý i postup předešlé soudkyně Heleny Králové, která opakovaně obviněné osvobodila a neřídila se závazným doporučením nadřízeného Městského soudu v Praze, dle něhož neřešila námitky směřované zejména k hodnocení důkazů: to zvláště po novém rozsudku paní Hájkové je zcela zřejmé. Proto byl případ paní Králové odebrán. Na soudkyni pak podal ministr spravedlnosti Robert Pelikán kárnou žalobu. A měl k tomu logický důvod, protože nadřízený soud ji zavázal k tomu, jak má při řešení tohoto případu postupovat. Nejde totiž o jiný názor, ale o nedodržování zákona, tudíž o svévoli.
Každé rozhodnutí soudu musí být vnitřně nerozporuplné, vystavěné na důkazech, které byly provedeny a ty je pak třeba vyhodnotit tak, aby bylo jasné, z kterých soudce vychází a které považuje za nevěrohodné, a proto na ně nemusí brát ohled. Zdá se, že takového postupu soudkyně Králová není vůbec schopná. To je zřejmě důvod, proč ministr Pelikán se rozhodl pro kárnou žalobu evidentně kvůli nezpůsobilosti či odborné nedostatečnosti. Opakuji: paní Králová má pouze jiný názor, a to není dostatečný argument, pokud není podložen důkazy a jejich vyhodnocením. Bohužel to ale není v případě této soudkyně jediné pochybení, a o to je to nebezpečnější. Takováto chybná rozhodnutí nejen zbytečně protahují řízení, což stojí daňové poplatníky spousty peněz, ale ještě navíc snižují prestiž justice.
Otázka, kterou si nutně musíme klást, zní: Proč taková soudkyně tak dlouho přes opakované chyby v justici může působit? Budeme-li naslouchat starším soudním harcovníkům, zjistíme, že to připomíná praxi ze sedmdesátých let minulého století, kdy si na soudech drželi schválně méně schopné soudce, kteří byli ochotni soudit dle politické objednávky, což ostatní uvítali, protože si nemuseli sami špinit mozek ani ruce. Byl bych rád, kdyby se v tomto případě staří soudci mýlili, ale zatím takovéto spekulace nelze vyloučit, a to je nebezpečné zvlášť za současné situace, kdy může dojít k ohrožení naší velice křehké a mladé demokracie, v níž může justice sehrávat nejdůležitější roli.
(Psáno pro ČRo Plus)