"Prezidentská volba není boj. Měli bychom hledat toho nejlepšího, který přinese jiskru. Já jsem tu jiskru párkrát zažila, rok 1968, 1989, dlouho jsem s ní žila jako všichni, spojovalo nás to, měli jsme pocit, že nějaká tma je za námi a všechno je v našich rukou. A pak se ukázalo, že v našich rukou není vůbec nic a že jsme někde u dna a že v čele státu na klíčových místech jsou lidi, kteří nás táhnou do tmy. A s tím se přece nemůžeme smířit."

To jsou slova, která před minulou prezidentskou volbou pronesla Táňa Fischerová, dobrá herečka, laskavá žena a nezdolná bojovnice za lepší budoucnost.

Poznal jsem ji koncem šedesátých let, když začala chodit s Petrem Skoumalem, byla výraznou členkou Činoherního klubu: objevila se ve slavných inscenacích Višňový sad a Strýček Váňa. Z tohoto divadla ale brzy po sovětské okupaci musela odejít stejně jako třeba Pavel Landovský. Říkala: "Činoherní klub a celá ta éra byla pro mě ztraceným divadelním rájem, který se už nikdy nevrátil." Nastoupila do Divadla Jiřího Wolkera a po čtyřech letech odešla i z tohoto divadla a jen hostovala v Divadle E. F. Buriana, ve Viole a později na půdě Lyry Pragensis.

Její otec Jan Fischer byl divadelní režisér, který se k divadlu dostal v koncentračních táborech Terezín a Osvětim: dávalo mu smysl života a pomohlo mu přežít. Po válce u divadla zůstal a tam se taky seznámil se svou ženou, baletkou, která byla Táninou maminkou. K divadlu tedy měla Táňa Fischerová od mládí blízko. Když se nedostala na DAMU, zkusila to v Brně, kde studovala na Janáčkově akademii múzických umění. Ve filmu se ale již objevila v roce 1961, Vladimír Čech ji obsadil do dramatu Kohout plaší smrt. Po té točila filmy s Antonínem Mášou, Jaromilem Jirešem, Miloslavem Lutherem či Karlem Kachyňou.

Vždy se živě zajímala o společenské dění, proto ještě před listopadem 1989 podepsala petici Několik vět a působila jako občanská aktivistka. V roce 2002 byla zvolena do Poslanecké sněmovny za Unii svobody. O deset let později na výzvu mnoha lidí se účastnila i prezidentského klání, ale do druhého kola nepostoupila. Co my ale víme, třeba ukázala cestu na Hrad naší budoucí první prezidentce, jako se to podařilo Magdě Vašáryové se Zuzanou Čaputovou. V roce 2013 se stala předsedkyní Českého helsinského výboru, v jehož čele působila pět let.

Většina lidí si ji pamatuje jako moderátorku adventních koncertů, v této roli působila společně s Martou Kubišovou a Janem Kačerem. A protože měla postiženého syna, byla i členkou poradního sboru občanského sdružení pro integraci mentálně postižených a mnoha dalších charitativních organizací.

Kromě toho všeho stačila i psát. Připomněl bych její knihy: Bílý den a jiné příběhy, Jeden čas seje, jeden plody sbírá či Lydiiny dveře.

Naposled jsme ji mohli vidět na jevišti Činoherního klubu v květnu, kde vystoupila na výročním představení Jana Vodňanského. Zemřela v Černošicích u Prahy den po Štědrém dni v 72 letech. Ještě před Vánoci se stačila se svými nejbližšími přáteli rozloučit po telefonu. Její odkaz, který jsem citoval v úvodu, bychom si měli připomenout i při příštích prezidentských volbách: "Hledejte toho nejlepšího, který přinese do vašeho života jiskru!"

(Psáno pro ČRo Plus)