„Všechno na světě existuje proto, aby vedlo, ústilo, valilo se do knihy, všechno se stává nebo stane knihou. Kniha je metafora světa. Svět jako kniha.“ To je citát Stephana Mallarme z roku 1965, kterým otevírá Sylvie Richterová jeden z esejí v knize Slovo a ticho. Tak chápe tato autorka nejen literaturu, ale i svou esejistickou tvorbu, v níž soustavně zkoumá vztah člověka a textu.

V těchto úvahách vychází i z díla o něco starší české spisovatelky Věry Linhartové, protože podle ní na pozadí jejího díla lze číst celé dobrodružství moderní evropské literatury od chvíle, kdy se „umělecký postup stal protagonistou tvorby“. Proto lze nejspíš říci o obou spisovatelkách, že jejich tvorba je tvrdošíjným pokusem o svobodu člověka, jenž se může sdílet s druhým jen pomocí řeči.

A právě tento důraz na řeč přivedl Sylvii Richterovou k tomu, aby česká historická traumata v našich moderní dějinách, která prošla od nesamozřejmosti a ohrožení samotného jazyka, po historickou mystifikaci a falzifikát, až k naprostému potlačení, zamlčení a zničení po roce 1948 a za normalizace, obrátila a nalezla v této nové perspektivě specifické rysy naší literatury, jejichž hluboké pochopení a umělecké ztvárnění představuje originální příspěvek do kontextu světové literatury. V příčinách těchto dnes již historických sesuvů, nachází zrnka kladného smyslu v dílech Linhartové, Kundery, Hrabala a Vaculíka.

Když jsem o Sylvii Richterové psal v roce 1986 do Sborníku Generace 35-45, citoval jsem větu Ludvíka Vaculíka z Českého snáře, v níž tato autorka říká: „Až budeme staří, budeme se mít rádi a nic nám v tom nebude bránit, ani já.“ Ten výběr mě tenkrát zarazil, protože jsem ve Vaculíkově volbě zahlédl generační rozdíl. Vaculík ještě řádu světa, který ho obklopoval, věřil a pochyboval hlavně o sobě. Já bych tehdy z prací Sylvie Richterové vybral tuto větu: „Nejsou slova, ani věty, ba ani otázky, na které by bylo lze odpovědět, na které by byla odpověď, na které by bylo třeba odpovídat.“ Pochybnost naší generace byla v roce 1986 a je dodnes třírozměrná. Proto Sylvie Richterová ve své esejistické tvorbě staví ticho jako plnovýznamový protiklad vůči bytostné nejistotě, s kterým přichází básníci.

Kromě esejistické tvorby píše Richterová i poezii a prózu. Z ní připomeňme alespoň její prvotinu Návraty a ztráty a poslední román Každá věc ať dospěje na své místo, v němž procedila svým nitrem zkušenost svého dosavadního života se světem. Tento román, který vyšel i v Itálii, kde byla většinu času profesorkou bohemistiky na univerzitě v Římě od roku 1970 do roku 2009, považuje za své životní dílo. Podle knihy vzniklo i divadelní představení studentů JAMU s názvem Hády. Na podzim by mělo vyjít souborné vydání jejího básnického díla, které má zatím pracovní název Tajné ohně.

Píši o Sylvě Richterové proto, že dnes, 20. srpna 2020, se dožívá 75 let.

(Psáno pro ČRo Plus)