Osobní, stranické či obchodní zájmy zužují odpovědnost do té míry, že se vytrácí z naší politiky jasně artikulovaný totožný státní zájem, který musí být součástí programu všech relevantních stran ve fungujícím státě, a to je ten hlavní důvod kolapsu politické krajiny v České republice.

Stačí si prolistovat noviny či internetové zpravodajství a začíst se do tiulků, které to potvrzují: Prohráli jsme všechno, v epidemii jsme nejhorší a ekonomiku máme zničenou. Zaorálek dal zdvořile najevo, že o špinavou práci pro Zemana nestojí. Babiš směřuje k drtivé porážce, důkazy o jeho práci pro StB jsou zdrcující, píše Der Spiegel. KSČM přivádí do hry hlasování o nedůvěře Babišovi. Piráti chtějí předčasné volby. Moribundus ČSSD. Na ministerstvu zdravotnictví je za tři a půl roku již čtvrtý ministr a na ministerstvech dopravy, spravedlnosti a zahraničí třetí. Vláda je nedůvěryhodná.

Otázka, kterou si musíme v této souvislosti položit, zní: Proč tomu tak je? Hledat odpovědi na to je při rozsahu tohoto textu velice těžké. Stručně by se dalo říci, že za to může ta skutečnost, že ke změně politického systému nedošlo díky tlaku zdola: možnost nastolit demokracii jsme po zhroucení sovětského impéria dostali jako dárek, a proto k této změně u nás došlo ve střední Evropě až po Polsku, Maďarsku a NDR. Politické strany či hnutí neměly žádnou tradici a začaly velice rychle víc než o své směřování se starat jen o vítězství, které opíraly o momentální nálady a tendence ve společnosti, místo aby rozumně zvažovaly možné alternativy a kriticky je hodnotily. Nad politikou zvítězil marketing, který ale vždy maskuje skutečné cíle. To vede k odmítání odpovědnosti za celé společenství a v důsledku i k tomu, že se do čela vlády dostal technokratický normalizační kádr, pro kterého ideologie byla jen směšná fasáda, za kterou se skrývala touha po ekonomickém vlivu a bohatství. A protože jsme se nedokázali vyrovnat s minulostí a prosazovali jsme heslo: Nejsme jako oni, začala se minulost vyrovnávat s námi, jak říká sociolog Jiří Přibáň. To mělo za následek, že jsme naší komunistické a normalizační minulosti neporozuměli. A ti, co se již v osmdesátých letech drali hlavně za mamonem, se stejnou logikou využili změnu k tomu, aby zase za novou fasádou svobodné demokratické společnosti začali budovat kapitalismus bez páteře právního státu i společenské odpovědnosti. Proto je pro ně ústava a dělba moci nezajímá.

Ale pokud proti tomu důrazně neprotestujeme, není a nemůže tu být skutečná svoboda a demokracie. Jde pouze o vnější nároky nesvobodných lidí, jejichž odpovědnost je jen jinak zúžená, než u politiků.