O psaní jako o nezapomenutelných vráskách a jizvách
„Já potřebuji psát o zážitcích z koncentráku. Sílu potřebuji k tomu, bych o nich nepsal, abych o nich nemluvil.“ To jsou slova Primo Leviho, která jsem poprvé četl v němčině v exilu. Vzpomněl jsem si na něj i později, když jsem chystal rozhovor Tachles, Lustig.
Arnošt Lustig rovněž prošel koncentračními tábory a hovořil podobně. Doslova mi řekl, že se stal spisovatelem z donucení, když utekl z transportu, který střežili úderníci z továren na smrt a lidé jeho odstrašující zážitky nechtěli poslouchat: po hnědé hrůze války, si zacpali uši chuchvalci strachu z krysího obličeje nacistů a chtěli se dívat jen dopředu. Jejich zážitky byly bez slunce, po němž všichni radostně toužili a připomínaly jim temnotu ponuré ledové řeky. Absurdní na tom bylo, že jejich lekavé oči odmítly vidět červené neštěstí, které tam na ně číhalo. Místo aby je odpuzovalo, vášnivě a až freneticky ho vítali. Z tohoto selhání a posléze vynuceného a bolestivého vnitřního pokání se zrodila u nás literatura pozdních šedesátých let.
Obecně řečeno: šlo o restaurování slov, jejichž původní význam byl přemalován ideologickými signálními významy: slovům byly navlečeny punčochy, jako to dělají zločinci, aby je nikdo nepoznal. Z jazyka, který objevuje, se stala maska, která skutečnost zakrývala. Slova inkarnovala ve škrabošky. Na oslavách pochodovali trpaslíci, Pravda byla uvězněna za ploty s ostnatým drátem nabitým elektřinou, které lemovaly minová pole. Pastelová fantazie živých a voňavých slov tančila na pasekách příměstských lesů.
Dnes jsem přesvědčen o tom, že každé skutečné literární dílo je schopen vytvořit jen ten, kdo v sobě pocítí žalobný smutek, před kterým není úniku. Jen z vnitřního negativního pnutí autora vyvěrá popud či v něm uzraje přesvědčení, že vidí něco, co ostatní přehlížejí, co nechtějí vidět a vědět, přesto, že je to může vbrzku urdousit.
O tom psal i Jaroslav Seifert ve svých vzpomínkách Všechny krásy světa: Prvotní musí být až sebezáchovné puzení ke změně: rozechvělé toužení či bláhová naděje. Filozof by řekl víra v transcendenci, ve slova s korunkou.
A podobně jsem to zažil na cizí kůži Ivana Wernische, který byl nucen utéct do světa, který si vytvořil ze slov, když ho v první třídě učitelka představila jako toho, kdo prohrál druhou světovou válku, a tím ho vyřadila ze společnosti, učinila z něj cizince ve vlastní zemi.
A konec konců i mně vtiskla do ruky pero situace, když knihy, které jsme měli doma, se mně i jako adolescentovi zdály zajímavější, pravdivější a bolestivější či vřelejší než to, co nám cpali ve škole násilím do očí a uší. Psal jsem ze žalobního smutku, samozřejmě špatně, ale se závratí z toho, že se pokouším o něco podstatného, co se z důvodů, které jsem neznal, nechápal, pouze háklivě cítil jako nepatřičné. Chtěl jsem zachovat alespoň na papíře něco z toho, co mělo být zapomenuto a za co jsem byl peskován., když jsem se na to jen optal. Ivan Wernisch to napsal jasně: „Chtěl bych zapomenout, zač mne to tenkrát soudili. Ničeho špatného jsem se nedopustil. Nebylo tedy také nic, co bych mohl uvést na svou obhajobu. To mi přitížilo tak, že výší trestu, jenž mi byl vyměřen, byli nakonec ohromeni i soudci.“
A vice perem nezmůžeme, ale i to ohromení stojí za to. Alespoň v naší bláhové duši, která věří, že na některé vrásky a jizvy nelze zapomenout.
Napsáno pro ČRo Vltava.
Arnošt Lustig rovněž prošel koncentračními tábory a hovořil podobně. Doslova mi řekl, že se stal spisovatelem z donucení, když utekl z transportu, který střežili úderníci z továren na smrt a lidé jeho odstrašující zážitky nechtěli poslouchat: po hnědé hrůze války, si zacpali uši chuchvalci strachu z krysího obličeje nacistů a chtěli se dívat jen dopředu. Jejich zážitky byly bez slunce, po němž všichni radostně toužili a připomínaly jim temnotu ponuré ledové řeky. Absurdní na tom bylo, že jejich lekavé oči odmítly vidět červené neštěstí, které tam na ně číhalo. Místo aby je odpuzovalo, vášnivě a až freneticky ho vítali. Z tohoto selhání a posléze vynuceného a bolestivého vnitřního pokání se zrodila u nás literatura pozdních šedesátých let.
Obecně řečeno: šlo o restaurování slov, jejichž původní význam byl přemalován ideologickými signálními významy: slovům byly navlečeny punčochy, jako to dělají zločinci, aby je nikdo nepoznal. Z jazyka, který objevuje, se stala maska, která skutečnost zakrývala. Slova inkarnovala ve škrabošky. Na oslavách pochodovali trpaslíci, Pravda byla uvězněna za ploty s ostnatým drátem nabitým elektřinou, které lemovaly minová pole. Pastelová fantazie živých a voňavých slov tančila na pasekách příměstských lesů.
Dnes jsem přesvědčen o tom, že každé skutečné literární dílo je schopen vytvořit jen ten, kdo v sobě pocítí žalobný smutek, před kterým není úniku. Jen z vnitřního negativního pnutí autora vyvěrá popud či v něm uzraje přesvědčení, že vidí něco, co ostatní přehlížejí, co nechtějí vidět a vědět, přesto, že je to může vbrzku urdousit.
O tom psal i Jaroslav Seifert ve svých vzpomínkách Všechny krásy světa: Prvotní musí být až sebezáchovné puzení ke změně: rozechvělé toužení či bláhová naděje. Filozof by řekl víra v transcendenci, ve slova s korunkou.
A podobně jsem to zažil na cizí kůži Ivana Wernische, který byl nucen utéct do světa, který si vytvořil ze slov, když ho v první třídě učitelka představila jako toho, kdo prohrál druhou světovou válku, a tím ho vyřadila ze společnosti, učinila z něj cizince ve vlastní zemi.
A konec konců i mně vtiskla do ruky pero situace, když knihy, které jsme měli doma, se mně i jako adolescentovi zdály zajímavější, pravdivější a bolestivější či vřelejší než to, co nám cpali ve škole násilím do očí a uší. Psal jsem ze žalobního smutku, samozřejmě špatně, ale se závratí z toho, že se pokouším o něco podstatného, co se z důvodů, které jsem neznal, nechápal, pouze háklivě cítil jako nepatřičné. Chtěl jsem zachovat alespoň na papíře něco z toho, co mělo být zapomenuto a za co jsem byl peskován., když jsem se na to jen optal. Ivan Wernisch to napsal jasně: „Chtěl bych zapomenout, zač mne to tenkrát soudili. Ničeho špatného jsem se nedopustil. Nebylo tedy také nic, co bych mohl uvést na svou obhajobu. To mi přitížilo tak, že výší trestu, jenž mi byl vyměřen, byli nakonec ohromeni i soudci.“
A vice perem nezmůžeme, ale i to ohromení stojí za to. Alespoň v naší bláhové duši, která věří, že na některé vrásky a jizvy nelze zapomenout.
Napsáno pro ČRo Vltava.