Místopředseda senátu Petr Pithart připomněl minulý týden v Lidových novinách v článku Jaký národ? důležitou skutečnost, když napsal: „Nejsme národ jako jiné západnější národy v Evropě. Ty, když říkají „nation“, myslí jako Francouzi stát, všechny lidi na území Francie, jakéhokoliv původu, jazyka a barvy pleti, kteří se jako občané hlásí k Francouzské republice. Anebo říkají „national“ a myslí jako Britové a Američané totéž, státní, popřípadě federální.

My říkáme národ a nemyslíme přitom občansky, politicky, ale podvědomě dosud etnicky. Myslíme jen nás, co jsme se narodili z jedné české mámy a co mluvíme česky jako mateřštinou. Jsme jedna velká rodina, rod, kmen. A my můžeme dodat: To je mimo jiné pozůstatek tribální, kmenové společnosti.

Otázka, na kterou se pokusím odpovědět, tedy zní: Jak k tomuto posunu došlo, proč nejsme národ jako jiné národy ve staré Evropě?
Pojem národ je nový a navíc se v čase proměňoval. Sice již v raném věku existovala kolektivní či skupinová identita, která byla založená na uctívání stejných hodnot a vzorců chování, ale lidé se identifikovali především s vírou a venkovskou či městskou občinou. Až díky rozvíjející se dopravě, tedy rychlejší komunikaci, docházelo postupně k formování širších kolektivních identit. Teprve tehdy se zrodil zemský patriotismus a stavovské vědomí a dynastická sounáležitost. Ve středověku a i ještě později se do národa zahrnovaly pouze příslušníci mocenské elity, kteří se aktivně podíleli na politickém rozhodování a obraně území.

Později, především v období absolutismu, se pod pojmem národ rozuměli všichni obyvatelé, bez rozdílu etnické příslušnosti: šlo o poddané konkrétního dynastického státu. A v osvícenecké epoše se pojetí národa diferencovalo, a tady začíná náš problém, který se táhne dodneška. Zatímco v západní Evropě se prosadilo ztotožnění národa s příslušníky státu, protože stát byl ustaven dříve než národ, ve střední a jihovýchodní Evropě tomu bylo opačně, nejprve byly národy, které se cítily být ohrožené, a pak se utvářely na jejich ochranu po roce 1918 státy. Proto se tady prosadilo pojetí národa jako příslušníků společenské skupiny definované společnou etnickou příslušností a společným jazykem. A náš stát měl ještě ten problém, že byl postaven i na umělém česko-slovenském národě ač byl mnohonárodní.

My jsme neprošli tím, co začalo ve Francii v roce 1789, kdy Francouzská revoluce spojila národní ideu s principy občanské společnosti, a to je třeba si uvědomit. U nás a všude na východ od Rýna se prosadilo Herderovo pojetí národa, který je definován jazykem, lidovou kulturou a tradicemi, a to je právě to, co nám brání snadněji přijmout novou širší, evropskou identitu. Například Bretoňci, Pařížané či Burgunďané již jednou širší identitu přijali, když se stali Francouzi, a proto to pro ně není nic nového. My jsme na Masarykova slova, která napsal již v roce 1894 v České otázce, nikdy neslyšeli a dodnes nechápeme, že „česká politika nemůže být úspěšná, nebude-li nesena opravdovým zájmem o Rakousko,“ jako by třeba bretoňská politika nemohla být nikdy úspěšná, pokud by se nezajímala o Francii. Protože k tomuto zájmu jsme nedorostli, museli jsme žít v rakousko-uherském dualistickém uspořádání.

Před podobným problémem stojíme i dnes: Naše současná politika nebude nikdy úspěšná, nebude-li prodchnuta naším opravdovým zájmem o Evropskou unii.“ Pokud nepochopíme, že jsme všichni byli původně černoši a pak emigranti, tudíž že do Evropy přirozeně patříme, jako všichni, kdo sem emigrovali, budeme mít problém.

Už jen proto, jak připomněl právě Petr Pithart, protože národ je pojem mlžný, zatímco stát je pojem přesný: Stát uzavírá smlouvy, hledá spojence a stará se o bezpečnost občanů.

(Napsáno pro ČRo6)