V pondělí 2. března uplynuly dva roky od vyhlášení vítěze soutěže na Národní knihovnu v Praze a právě toto datum si vybral Vlastimil Ježek k prezentaci své knížky s názvem Střepiny chobotnice aneb Národ sobě, kterou vydává nakladatelství Daranus.

Jde o soubor komentovaných dokumentů, někdy i osobního charakteru, které autor nashromáždil za dobu svého ředitelování Národní knihovny v letech 2004 až 2008, kdy v druhé půlce svého působení bojoval vehementně za vítězný návrh nové budovy Národní knihovny od studia Future Systems anglického architekta českého původu Jana Kaplického. Knihovna měla stát v Praze na Letné. Vlastimil Ježek kvůli tomu, jak projekt prosazoval, dostal od ministerstva kultury loni výpověď. Jan Kaplický letos 14. ledna, kdy se mu narodila dcera, ve věku dvaasedmdesáti let zemřel.

Příběh nepostavené knihovny se tak stal i lidskou tragédií.

Soubor úředních dokumentů psaný někdy velmi nečtivým, tedy zcela odosobněným jazykem je pozoruhodným dokladem o rigidnosti státního aparátu, který si sice platíme ze svých daní, ale který slouží výhradně zájmu malých lobbistických skupin. Ty fungují jako lovecké družiny: když dostanou zadání, ženou se za svou obětí tak dlouho, až ji zničí: zabijí, aby se pak nechali vyfotografovat u její mrtvoly a obrázek mohly položit k nohám svého bossa.

Předložený soubor dokumentů je zřejmým důkazem o opačnosti konání našich úřadů: místo aby něco prosazovaly, něčemu pomáhaly a měly vizi o budoucnosti, energii vyplácávají na to, aby něčemu zabránily, něco zničily a něco bořily.

Otázka zní: Proč tomu tak je?

Zdá se, že nejsilněji za to může velká víra v ideologie, která na rozdíl od staré Evropy ještě ve střední Evropě ovládá politický diskurz. Každá ideologie má oči na zádech a vepředu chce něco bourat a bořit. Svobodnější svět je založen na dialogu a stavbě: oči má upřené dopředu a hledá partnera ke stavbě a rozpravě. Nic nebourá, spíš všechno opravuje, aby předal svět budoucím generacím nepoškozený. Příslušník opozice není ve střední Evropě partner v zápase o přijatelnější budoucnost či nějakou stavbu, ale nepřítel, který chce druhou stranu připravit o moc, a proto je ho třeba za to zničit, potlačit či alespoň urazit, protože panuje přesvědčení, že každý je majitelem jedné jediné možné pravdy.

Možná bychom si mohli dokonce dovolit říci, že snaha politických elit hovořit za této situace o naší společnosti jako o standardní evropské společnosti je vlastně stejná či velice podobná jako snaha totalitního režimu přijmout stav mezi lety 1969 a 1989 jako reálný socialismus, tedy redukovat společenské vědomí, kulturu, etiku, současnou justici atd. na „apologii stávajícího.“ Každá teorie musí být především empiricky vyvratitelná, tj. musí nám ukazovat vždy jen možnou pravdu světa a když se ukáže chybná, musíme od ní odstoupit, protože jsme se dotkli pravdy o světě. Každá ideologie je naopak neopravitelná a podle toho se pozná.

Do Evropy, která není pouhým kontinentem, ale hlavně územím, na kterém kolují stejné myšlenky, budeme skutečně patřit teprve tehdy, až nám toto dojde a až se podle toho budeme umět chovat.