Útoky na předvolební vyjádření biskupa Malého a vydírání prozatímního ředitele Duhana v Českém rozhlase, aby změnil agenturu, která provádí průzkumy, ukazují, že ke standardním poměrům v Evropě máme ještě hodně daleko.

Naši politici totiž stále nepochopili, že veřejný prostor nepatří jen politickým stranám a jejich členům či voličům, ale všem. Důvod je prostý: počet voličů podle posledního volebního modelu agentury Factum Inovatio z 2. května 2010 by činil 63,7 procenta z celkového počtu plnoletých, kteří v České republice žijí. To je hlavní argument, proč se k volbám mohou v naší civilizaci vyjadřovat všichni občané, a ne jen straníci a voliči, protože výsledek voleb bezprostředně ovlivní i jejich život.

K volbám se proto veřejně vyjadřují ve sdělovacích prostředcích nejen jednotliví občané, ale i představitelé různých organizací, jako jsou odbory, církve, univerzity či agentury. Naopak ve staré Evropě bývá zvykem, že pokud si politické strany dělají své průzkumy, tak je nesmějí zveřejňovat: toto právo mají výhradně nezávislé agentury. A protože jich je na trhu více a občan má možnost si jejich výsledky zprůměrovat a po volbách porovnat prognózy s výsledky voleb, získává obrázek o jejich důvěryhodnosti. Politici se komentování výsledků většinou zdržují, aby se nezesměšnili.

U nás je tomu ale opačně. Jak napsaly třeba Lidové noviny, pan Tvrdík z ČSSD Český rozhlas vydíral: „Kdyby agenturu nezměnili, tak by do debat sociální demokraté nechodili.“ Problém ovšem je, že agentura, kterou pan Tvrdík českému rozhlasu doporučil, pracuje právě pro ČSSD. Takové řešení by bylo v řadě starých evropských zemí zcela vyloučené.

Ostré reakce vyvolalo i doporučení biskupa Malého, který jako předseda Rady Iustitia et Pax kritizoval politiku ČSSD a ODS a nepřímo vyzval voliče, aby svůj hlas dali raději malým stranám. Jako první si stěžoval u arcibiskupa Duky Jiří Paroubek. Doslova arcibiskupovi napsal: „Katolická církev prosazuje církevní restituce a odůvodňuje je odlukou od státu. Na druhé straně se stává aktérem volební kampaně a sděluje voličům, koho mají, či nemají volit.“ Takové vyjádření se pohybuje rovněž na hranici vydírání, neboť jinými slovy se v něm de facto říká: Nebudete-li nás poslouchat, nebudou restituce ani odluka. O všem budeme rozhodovat jen my, politické strany. Takové chování je i u sousedů, jako třeba v Polsku, na Slovensku či v Rakousku, zcela nepředstavitelné.

Nejrazantněji se do vyjádření biskupa pustil prezidentův vicekancléř Hájek, který řekl: „Plete si (biskup) církev s politickou stranou. Připomíná mi to obdobné skandální pokusy kněze Halíka brutálně ovlivnit prezidentskou volbu.“

Jestliže Jiří Paroubek vydírá, pak Petr Hájek jde ještě dál a upírá univerzitnímu profesorovi a církvi právo se vyjadřovat k věcem veřejným, a to je v demokracii zcela nepřípustné.

V současné demokracii, jak je chápána ve staré Evropě, nepředstavují politické strany či jejich volení zástupci jen jediný vrchol mocenské pyramidy, od kterého jsou všechny ostatní orgány, organizace a občanská sdružení odvozeny, ale jsou součástí mocenské sítě, která má již dnes řadu center, a to je právě ten důvod, proč se hovoří o tom, že dělba moci je důležitější než výsledek voleb. Právě dělba moci je totiž zárukou, že vítězství žádné, byť třeba extremistické strany, nemůže změnit režim. Výsledek voleb mění v demokracii vždy jen vládu. Veřejný prostor je hlavním garantem trvání režimu: je polem, v němž se lidé cvičí v odporu k mocným, a tím právě jejich hlasy každou moc činí snesitelnou. To našim politikům – zdá se – ještě nedošlo.