S odchodem profesorů Čermáka, Klokočky, Cepla a v posledních dnech ochránce lidských práv Otakara Motejla ztratila justice nejsilnější osobnosti, které se zvláště v posledních dvaceti letech a krátce i předtím okolo roku 1968 pokoušely zmodernizovat českou justici a zavést v ní evropské standardy.

Tato skutečnost de facto znamenala odstřihnout justici od dominantní role ministerstva spravedlnosti, tedy exekutivy a vlivu politiků a učinit z ní skutečně třetí nezávislý pilíř demokracie, po moci ústavodárné a výkonné. To se těmto osvíceným právníkům za celý život nepodařilo, a proto se cítili před smrtí – a se všemi jsem o tom osobně hovořil, proto si to mohu dovolit říci – jako ti, co prohráli a právě to náš stát bude ještě dlouho dělit od staré Evropy či Spojených států, kde již od roku 1801 po tzv. aféře Marbury versus Madison, může Nejvyšší soud (který má pravomoci jako u nás Ústavní soud) rušit rozhodnutí i prezidenta.

Otakar Motejl nejprve pracoval po roce 1989 jako předseda Nejvyššího soudu a po osmi letech, v roce 1998, se stal ministrem spravedlnosti v Zemanově vládě. V této funkci se pokusil o razantní reformu justice, ale bohužel neúspěšně: politici, ale i někteří pracovníci justice navázaní na politiky, byli proti. Jak ho citoval jeho tehdejší spolupracovník a dnes předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa, po rezignaci o dva roky později se přirovnal k ministru dopravy, kterému vykolejil mezinárodní rychlík. My můžeme dodat, rychlík, který nás měl spojit znovu s Evropou. Důsledkem tohoto vykolejení je fenomén, kterému se možná nepřesně, tedy metaforicky, říká justiční mafie, která justici propojuje s politikou a kam patří lidé jako Bureš, Kučera, Němec, dámy Vesecká a Kovářová a pár dalších.

Dne 18. prosince 2000, nedlouho po rezignaci na ministerské křeslo, byl Otakar Motejl zvolen na šest let veřejným ochráncem práv. Byl to trochu paradox, protože původně, jak to vylíčil Renatě Kalenské ve svém Lexikonu, tento úřad ironizoval. U způsobu vzniku úřadu ombudsmana bych se rád na chvíli zastavil, neboť právě na něm je možné přesněji vylíčit výkon naší politiky. Sám doktor Motejl o tom řekl: „Při vytváření podmínek, které bude muset kandidát na tuto funkci splnit, se už dopředu přemýšlelo, co by na koho sedělo či nesedělo. Například podmínka, že by ochránce práv měl mít právnické vzdělání, vypadla v okamžiku, kdy někoho napadlo, že by třeba taky někdy v budoucnu mohl kandidovat Petr Uhl, který ovšem právnické vzdělání nemá“. Nebo později Ivan Langer Otakaru Motejlovi nabídl obchod: podpořil by jeho volbu za předpokladu, že jeho zástupcem bude zvolen bývalý senátor za ODS Jan Voráček, který ho měl hlídat. Tuhle myšlenku prý podporoval i Václav Klaus. Otakar Motejl veřejně prohlásil, že kolegu Voráčka za svého zástupce nechce. Odmítnutí logicky zdůvodnil tím, že na přelomu let 1998 a 1999, kdy ODS instituci ombudsmana v obou komorách parlamentu odmítala, právě tento senátor při projednávání návrhu zákona o veřejném ochránci práv vystoupil ostře proti a prosazoval zamítnutí návrhu.

Právě tento nedemokratický přístup k zákonům, který jsem právě popsal, protože skutečný zákon nesmí být nikdy a za žádných okolností ušit někomu na míru, tedy nesmí nikoho a priori upřednostňovat či znevýhodňovat, byl tím, co Otakara Motejla donutilo k rezignaci na funkci ministra. Jak napsal po jeho smrti Josef Baxa: „Odmítal vyjednávat, tedy kupovat a prodávat na politickém trhu. Říkal: nemám co nabízet ani co přijímat“. Tento přístup k justici političtí hráči v malém českém rybníčku, který se proměnil v tržnici, nechápali a zřejmě dodnes je jim zcela cizí.

Tato zkušenost byla asi tím hlavním důvodem, proč nakonec doktor Otakar Motejl funkci ombudsmana přijal: Do tohoto zcela nového úřadu si mohl vybrat spolupracovníky sám, bez zásahu zvenčí, obklopil se malým týmem většinou mladých lidí, kteří mysleli podobně jako on a rozhodl se pomáhat lidem, kterým bylo ukřivděno a na nichž se dopustila justice či státní úřady bezpráví. Místo, aby změnil justici, soustředil se na to, aby napravil její chyby.

Od tohoto úsilí ho odtrhla v sedmdesáti sedmi letech 9. května 2010 až smrt. Volba nového ombudsmana, kterou provede až nová poslanecká sněmovna, bude proto i jejím velkým testem: Dost zřetelně nám totiž ukáže, jaký duch v ní převládá, jestli tento úřad bude dál nezávislým obhájcem občanů, nebo jestli se stane dalším služebným místem exekutivy. Jinými slovy jestli vyhraje občan nebo se zvýší moc stranických sekretariátů: jestli učiníme další krok zpět k autoritářskému systému či jak říká profesor právní sociologie v Cardiffu Jiří Přibáň k post-ideologické tyranii.

Psáno pro ČRo 6