K výročí příchodu Cyrila a Metoděje: Nepřičítejme pravoslavné církvi, co se nám nelíbí na Východě

Minulý pátek se uskutečnila velká církevní slavnost na Velehradě. Oslavili jsme 1150 let od příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje.
Ti dva byli opravdu úžasně oddaní lidé. Byli jediní, kteří prosadili, že evangelium a mše svatá se může číst nikoli pouze klasicky v latině či v řečtině, ale ve slovanském jazyce. Ten se naučili v Soluni, odkud pocházeli. Nesmíme zapomenout, že v té době bylo okolí Soluně osídleno Slovany.
Dnes někdy slyšíme argument, že bychom měli být vděční za to, že Metodějovi žáci byli ze země vypuzeni a že jsme úplně podlehli latinskému směru v církvi. Nejsem si tím úplně jist. Jan Pavel II. svého času právem říkal, že církev musí umět dýchat oběma plícemi – východní i západní.
Východní církev, to jsou nekonečné poklady křesťanské poezie a mystiky, které se u nás zapomínají. Římsko-katolická církev je někdy příliš byrokratická, je na ní dodnes vidět, že byla příliš pod vlivem římských právníků.
Ani východní ani západní církev nezdědily celost a úplnost křesťanského dědictví. Myslím, že opravdu se můžeme mnoho učit od východní církve. Někteří historici nebo politologové si myslí, že kdybychom byli ovlivněni východní církví, tak by se u nás nevyvinul smysl pro demokracii, která je v západních oblastech obvyklá. Ale nesmíme zapomenout, že země východní církve – Rusko a Ukrajina, žily dlouho pod mongolskou nadvládou. Ta úplně změnila charakter a dějiny těchto zemí, především způsobem panování. U balkánských pravoslavných národů to byla turecká okupace - se stejným výsledkem. Neměli bychom přičítat mnohému, co se nám na Východě nelíbí, pravoslavné církvi.
Na každý pád, už to, že Cyril a Metoděj vynalezli vlastní písmo a učili národy slovanské v jejich jazyce, byl průlom církevních dějin. Nikdy předtím se něco podobného nestalo. A musíme tehdejšímu patriarchovi i papeži děkovat, že tento přístup byl schválen.
Letošní velehradská pouť se opravdu vydařila, zúčastnilo se jí přes 30 tisíc lidí. Překvapující byl zejména velký počet mladých. Nadšení, ale i pravá pobožnost, které tuto oslavu doprovázely, na mě udělaly hluboký dojem.