Klára Veselá Samková - Názory Aktuálně.cz

26. 12.

Poslední blog

Klára Samková Přečteno 15185 krát

Všechno hezké jednou končí. Je na čase uzavřít moje působení na blogu na aktuálně.cz

Vážení moji čtenáři, blogy na aktuálně jsem začala psát před třemi a půl roky a byla jsem poctěna, že jsem dostala nabídku dostat se mezi zdejší vybranou společnost. Nebyla to samozřejmost, byla to pocta. Pocta zejména pro někoho, kdo byl oproti všem těm zdejším premiérům, ministrům a pánům profesorům navezkrz soukromou osobu bez jakéhokoliv formálního vlivu. Být přizvána na aktuálně znamenalo, že moje názory byly shledány přínosnými a diskuse hodnými. Také to znamenalo uznání, že umím psát. Pýřím se, že těchto pochval jsem si několikrát plnými doušky užila a diskusní příspěvky typu „sekněte už s tou advokacií a pojďte psát, na ta práva je vás škoda“, jsem si četla ve chvílích hluboké deprese znova a znova.... Dodávaly mi odvahy skutečně znova sednout k počítadlu a v nějakou nesmyslnou ranní hodinu či sváteční den psát.

Už z kraje jsem byla upozorněna našim hlavním editorem Liborem Stejskalem, že situaci budu mít nelehkou, už kvůli svému angažmá v romských záležitostech. V této věci se čtenářstvo/diskutující rozdělili na dvě části: ta jedna byla hluboce pohoršena, že ve svém profilu uvádím, že nejsem ani Romka ani Židovka a druhá část bez ohledu na vše mi omlacovala o hlavu můj romský/cikánský původ, který je přece dostatečně znám a oni o něm ví nejlíp...

Panu Stejskalovi jsem slíbila, že se nenechám odradit a nedopadnu tak, jako řada osobností z romské komunity, které blogování odmítly s tím, že tohohle (rozuměj urážky v diskusi) nemají zapotřebí. Kontroverzním tématům jsem se nevyhýbala. Jako jedna z velmi mála blogujících jsem reagovala v diskusích a diskusím jsem věnovala opravdu dost času.

Dnes je ale čas vzít svůj slib zpět. V poslední době totiž situace houstla. Diskutující se jakýmsi zvláštním způsobem zacyklili a v posledním půl roce vidím, že se v diskusích ustálila jakási velmi zvláštní pravidla. Zní asi takto:
1) Pokud je možno můj výrok vyložit vícero způsoby, diskutující zvolí tu nejméně pravděpodobnou a nejméně logickou možnost; zejména, když mne tato interpretace poškodí.
2) Diskutující vždy u mne předpokládají ZLOU VŮLI, a pomocí kontroverzních témat se chci pouze zviditelnit, případně se na blogování napakovat.
3) Přestalo být rozhodné, o čem blog je: v diskusi se objevovalo pouze to, co chtěli diskutující, bez jakékoliv spojitosti s tématem.
4) Velmi často „diskuse“ mimo mísu spadla do kategorie osobních invektiv, směřujících nejen vůči mně osobně, ale i vůči mým rodinným příslušníkům. Obstát není možné. Na kvalitě nezáleží.
5) Diskutující ví o všem, co se mne týká, včetně mých nejintimnějších poměrů. Také dokonale znají moje kauzy, včetně těch částí spisů, které nikdo nemohl vidět nikdo kromě mě a mého klienta. A v pravou chvíli mi neváhá vmést tu pravdu do tváře, čímž definitivně prokáže, jaký jsem amorální kreatura.
6) Obzvláštní pozornost diskutující věnuje odhalování vnitřních rozporů v mých tvrzeních. A ty rozpory najde, i kdyby měl čert na praseti jezdit, čímž se opět ukáže moje pravá mravní podstata.

To je moje zkušenost. Zkušenost, která nabývala stále odpornější příchuti.

Poslední kapku, kterou se naplnil pohár mým rozhodnutím z blogu na aktuálně odejít, byla diskuse pod mým předposledním blogem „Z prvňačky primánkou“. Byl o zápisu do první třídy. Nastoloval otázku úrovně našeho školství.

V diskusi se prakticky vůbec nevyskytovaly příspěvky k tématu. Jen výčet toho, čím jsem se kdy prohřešila, co všechno jsem kdy udělala špatně a jak jsem se provinila v podstatě už svou vlastní existencí a tím, že jsem advokátka. (Opakovaně v různých blozích: nenažraná advokátka).

Skutečnou korunu tomu nasadila diskutující skrývající se v anonymitě pod nickem „Tužka“. Ta nabádala ostatní diskutující k bojkotu mých blogů, protože pak teprve uvidím.....

Takže, vážení přátelé, už dost:

Žádný blogující nemá žádnou povinnost blogy psát. Já je píši nikoliv pro svoje zviditelnění – na to existují nesrovnatelně efektivnější nástroje – ba ani pro peníze. Ty mi blogy skutečně nepřinesly. Blogy píši – pardon – psala jsem – proto, že mi šlo o sdělení informace, kterou považuji za důležitou, zajímavou a eventuálně prospěšnou i pro ostatní. Nejsem proti věcné kritice, naopak - protože jen ta může přinést zpětnou vazbu a tudíž zlepšení - rozuměj, moje zlepšení... Ba dokonce může napomoci i zlepšení jiné věci, pakliže se podaří věc vydiskutovat.

Ale o věcnou diskusi a o kritiku zde už dávno nejde:
Moje články diskutující v podstatě nečtou: nereagují na obsah, ale na to, co oni sami mají v hlavě.
Jde o to mne pošpinit, vyprovokovat, dostat se do pozice, abych musela obhajovat každý svůj krok, vlastně svoji pouhou existenci. Tak to tedy nikoliv. Tuto hru hrát nebudu.

Nejsem povinována si stále stírat z obličeje plivance, kterými jsem častována.
Nejsem povinna si nechat zde vše líbit jen proto, že jsem já vystoupila neanonymně na podstavec tak, že do mne mohou všichni ze své zbabělé anonymity řezat.

Vztah diskutujících a blogera má být v zásadě vztahem partnerským, přičemž bloger má tu pravomoc nadhodit téma do diskuse. V tom má převahu. Aby se mu však za tuto převahu, která je ve své podstatě formou určením způsobu vedení komunikace, dostávalo urážek a posměchu, to není únosné.

Už v tom nechci pokračovat. Ani nick Tužka ani nikdo jiný se do tak směšné akce, jako je bojkot mého blogu, nemusí pouštět.

Zavřete oči – odcházím....
Čas, který ušetřím z psaní, věnuji výkonu svého povolání, které mne živí. Bude to docela zajímavý finanční bonus....

Tento blog zde nechám viset do 15. ledna, pokud by moje blogy zde byly ještě po tomto datu, bylo by tomu tak bez mého souhlasu. Pro ty, kteří by snad moje blogy přece jen postrádali, přinesu drobnou dobrou zprávu: připravuji z nich výběr pro jejich tištěnou podobu.

Klára A. Samková

26. 12.

Od prvňačky k primánce

Klára Samková Přečteno 12247 krát

tak je tu zas – zápisů do školy čas. Pokud by někdo tvrdil, že toto je propagační článek o škole pro nadané děti „Cesta k úspěchu“ v Praze, tak má pravdu: je. A vím, proč jej píšu. Možná i kvůli VAŠEMU dítěti.

Se zprávami o tom, jak vypadají výsledky českého školství, se v posledním roce roztrhl pytel. Zásadní článek je třeba v č. 40 časopisu Respekt, kde psali o finském školství. Následovaly ne zcela žádané neboť velmi neoslavné články o tom, jak dopadá Česká republika nejen v různých srovnávacích PISA testech, ale i v nezávislých hodnoceních profesionálních agentur. Výsledek? Obecné porozumění učivu klesá. Děti nerozumí tomu, co čtou a z textu neumí získat informace – vlastně jsou negramotné. A ve své podstatě NENÁVIDÍ školu. Učí se v ní naprosto nesmyslné a nepotřebné věci, na věci potřebné ke každodennímu životu nezbývá čas. Naprosto propastný je rozdíl mezi Prahou a venkovskými či maloměstskými školami. Indikujícím faktorem pro dosažení určitého stupně vzdělání není talent/píle/nadání dítěte, ale vzdělání jeho vlastních rodičů. Česky řečeno: kam své dítě vlastními silami dokopete, tam jej budete mít...

U vědomí všech těchto informací vesměs chmurného obsahu, okořeněných statistikami o stálém nárůstu šikany ve školách, stojíte – pravděpodobně silně opocen – se svým nastávajícím prvňáčkem a uvažujete, jak proplout mezi Scyllou povinné školní docházky (račte si všimnout, že dle českého práva musí dítě stále do školy „docházet“ nikoliv se vzdělávat) a Charybdou své touhy vychovat z dítěte šťastné, kreativní, zvídavé stvoření s kritickým myšlením, schopným se samostatně o sebe v životě postarat, dítě, které by neztratilo touhu po vědomostech a považovalo ji za normální součást života....

Vaším prvním nápadem je, že se odstěhujete do Finska: Tam se kvality vzdělávání nedosahuje předpisy ani kontrolami, nucením ani testováním, ale kulturním chováním učitelů, rodičů, školských úředníků a vlastně celého národa. Spojující filosofií ve finských školách je idea dát každému žákovi příležitost pocítit respekt a úspěch. Žáci s největšími problémy jsou podporováni nejvíce, těm, kterým Pán Bůh přisypal tak, že jejich IQ se sune někam k úplně pravému konci Gaussovy křivky, jsou otevřeny dveře, aniž by jim bylo dovoleno se nad ty ostatní, méně nadané, vyvyšovat. Při pohledu na v Evropě zcela exotické výrazy, tvořící údajně jazyk, kterým se dá dorozumět, totiž finštinu, vás ovšem rodinná rada udolá, nepomůže ani poukazování na výhody úžasné finské sauny a krásy země tisíce jezer. „Je tam tma a zima“ praví 99,9% českých matek a je vymalováno.

Druhou alternativou je poohlédnout se po škole zdejší. Před šesti lety jsme učinili totéž a s nadějí v srdci jsme se obrátili na jednu z tzv. „prestižních“ pražských škol. Ukázalo se, že to nebyla šťastná volba, protože ať byla škola jakkoliv prestižní a s velmi dobrým výukovým plánem, scházelo tam jedno – totiž ten týmový duch vzájemné solidarity, jehož základní pohled je: jestliže má dítě ve škole problém, tak to prostě JE problém a ten problém naprosto nemusí spočívat (a v 99% nespočívá) v tom, že je dítě tak zvaně „problémové“. Protože být „problémovým dítětem“ je vlastně úplně normální, je potřeba odhalit zdroj problémů a věc řešit tak dlouho, až se vyřeší.

Situace, do které jsme se po dvou letech výuky na „normální“ škole s naší dcerou dostali, byla naprosto neřešitelná: sedmileté dítě nám kvalifikovaně vyhrožovalo sebevraždou, její nemocnost se zvýšila asi tak o 300%, odmítala přijmout jakékoliv informace a vůči učebním pomůckám se chovala agresivně. Marně jsem si stále dokola četla její psychologický posudek, dle kterého se její IQ pohybovalo někde okolo 135. Podle oficiální pedagogicko-psychologické poradny to ovšem bylo něco okolo 112: no jasně, když dáte sedmiletému dítěti, nenávidícímu školu, testy dvě hodiny v kuse, tak jediné, co změříte naprosto spolehlivě, je míra jeho únavy a nenávisti. K interpretaci vám zbude pouze odhad vzájemného poměru naštvání a únavy: zda to bylo více to či ono....

Za této situace, kdy to vypadalo akutně na domácí vzdělávání, se naštěstí otevřela poprvé výuka Soukromé základní školy pro nadané děti „Cesta k úspěchu“. (http://www.cestakuspechu.cz/).

Bylo to komplikované, protože škola začínala a procházela všemi neduhy nové školy: stěhování do nových prostor, nestabilní učitelský sbor.... ale jedno přetrvávalo: totiž ten model, uplatňovaný ve finském školství: Každý má právo na úspěch. Každý je podporován. Na každém záleží...... A kdo si myslí, že nadané děti nepotřebují podporu, že nemají svoje výukové problémy, hluboce se mýlí. Vždyť téměř nikdo není talentovaný všestranně, každý má své hvězdné okamžiky a také oblasti, kde se jen tak tak klepe na průměr.

Vloni dcera vyšla z páté třídy, a protože tahle škola má jenom první stupeň, stala se primánku na jednom pražském tak říkajíc „neznačkovém“ gymnáziu, které se ale stará nejen o kvalitu výuky, ale hlavně o vztahy ve škole, ve třídě, prostě o DĚTI.

Být primánkou je náročné. Výsledky zdaleka nejsou grandiózní. Po večerech lomím rukama nad hrozící čírou (!!!) z tak banálního předmětu, jako je zeměpis, protože dítě nenávidí šířky a délky. Z angličtiny nosí taky nikoliv jedničky, protože se v tomhle předmětu nudí.

ALE

Uprostřed nebetyčného borgasu v jejím pokoji (matko.... chchchch...neřeš to) a za deklamací vcelku nesnesitelných pubertálních průpovídek sedí dítě obklopené všemi druhy mediálních nosičů a občas dementní obstarožní matce utrousí nějaké moudro. Třeba: „Ten Medek je ale debil... podívej, jak tady toho Pottera přeložil“ – a strčí mi pod nos anglický originál s „debilním“ Medkovým překladem. Moje angličtina, deformovaná právnickým slovníkem, na to nestačí. O zeměpisu sice nic neví, ale zato mne při jedné z návštěv Luxoru, kde normálně tráví desítky hodin mezi knižními regály, pumpla o bratru tři stovky a koupila si knížku „Evoluce – pozoruhodný příběh dějin vědecké teorie“ od E.J. Larsona, což teda fakt není dětská lieratura, a přečetla ji... Sice proloženě s Ghostgirl, což je pubertální....strašnost, ale vem to čert. Nejúžasnějším dárkem k narozeninám pro ni byl zápis na korespondenční americkou střední školu (http://www.americanschoolofcorr.com/) a zatím se ptá obden, jestli už přišly knížky....

Takže zpět k těm prvňáčkovským zápisům.

Nelze spolehnout na to, že naše slavné české školství v dohledné době z těch..... exkrementů... vybředne. Jediná pomocná ruka, na kterou je možno se spolehnout, je jako obvykle na konci vaší vlastní paže.
Až budete hledat školu pro „docházku“ svého dítěte do školy, zkuste Cestu k úspěchu. My jsme díky ní přežili/y první stupeň a zdá se, že dítě tam získalo ty vlastnosti, které my, dementní obstarožní Alzheimrem a Parkinsonem postižení rodiče považujeme za důležité:

Dítě je ve škole šťastné a chodí do ní rádo. Je kreativní, zvídavé a s (povětšinou nyní až přespříliš) kritickým myšlením. Nemám strach, že by se o sebe neuměla samostatně životě postarat. Touha po vědomostech je u ní normální součást života tak, že mi pouze oznamuje, že si dohodla hodinu franiny navíc a do klavíru bude chodit dvakrát týdně. (Na tebe, obstarožní matko, zbude jen ta banalita to cvaknout.)

Jsem přesvědčena, že „Cesta k úspěchu“ měla na tento rozvoj mého dítěte zásadní vliv.
Díky za ni.....

Do Nového roku vám přeju, abyste i pro svého prvňáčka našli tu nejlepší školu. Možná to bude i Cesta k úspěchu.

Termíny přijímacího řízení jsou:
pondělí až čtvrtek 10. - 13. 1. 2011 a pondělí až čtvrtek 17. - 20. 1. 2011

viz: www.cestakuspechu.cz

09. 12.

Vstaňte!!

Klára Samková Přečteno 11749 krát

Kde jsou všichni? Boris Sluckij, Jevgenij Vinkurov, Jevgenij Jevtušenko, Andrej Vozněsenskij, Junna Moricová, Robert Rožděstvěnskij, Anna Achmatovová, Vladimír Cybin, Světlana Jevsenjevová, Marina Cvetajevová, Novella Matvejevová, Leonid Agejev, Gennadij Ajgi, Viktor Sonor, Anatolyj Poperečnyj. Bulat Okudžava, Vladimír Fajnberger, Fazyl Iskanděr.... Vstaňte!!

Tak hloupě žít jak včera nechci už:
V prázdnu, kde mrtví všichni jsou druh k druhu,
kde s opilostí hrubost troubí tuš
až do mozku v tom uzavřeném kruhu.

Upír dělat v cizích kvartýrech,
nést v očnicích dvě tajné tůně k pláči
a tajit moudrost, která tají dech,
posluhovat pouze pro atrakci.

Tragickou masku míchat do vína
v hazardně zlomyslném lenošení
a přihlížet, jak trapně zhasíná
má hvězda, podaná mi při zrození.

A bez vůle jak v smyčce lasa lpět,
krk na pekliště odevzdaně skládat,
od sporých sadů pohled odvracet
a bát se zůstat u dětí a mláďat.

Z pedálů ždímat vyčerpaný plyn:
Bez přátel, bez nich život v prázdnu proštkat?
I bez sebe? Ať semele to mlýn!
Nebo mám hrabit tenhle směšný poklad?

Pláštěnkou dráždit horoucí hněv aut,
naživu zůstat, umíš-li své ženství
galantní hradbou mužů obehnat,
jež bezhlavě tě zve i do manželství?

Pokoušet pokrytecky neštěstí
a s prozíravou slepotou svých splínů
počítat s tím, že v sadě po dešti
noc bude opět skládat snainu?

Tajemství čeho zbožnilo si mne?
Kdo má z mé spásy prospěch na oplátku?
Když je mi dáno po skončení dne
být vlkodlakem, lačný po pořádku?

Tady je! Noční stromy s řekou jsou
k zrazení tajemství hned odhodlány.
A ruka s prvobytnou jistotou
už vnáší oheň do voskové schrány.

Servilní rozběh tužky pospíchá
sloužit a nést svou oběť po dálavě.
Tak svěže svítí duše do ticha,
jakoby lunou vykrouženou právě.

Rozrývám nebe, lesy úvalů,
jinojazyčná, modla cizí všemu,
tmě vládnu velikostí oválu,
nikomu nikdy nevyjevenému.

Nekoukám s hanbou nazpět do času,
k budoucnu žádná lítost ve mně není.
Pramínek zvedám z čela do vlasů
pro svobodnější prosto k zamyšlení.

Dne 29. listopadu 2010 ve věku 73 let zemřela Bella (Isabella Achatovna) Achmadulina.
Jedna z nich, z těch, které jsem milovala.

Vstaňte!
Mendelštame, Pasternaku, Achmatovová,
vstaňte!
člene prezidia nejvyššího sovětu
Vstaňte!
komunisté
Vstaňte!
bolestí sježděné cesty
Vstaňte!
Zhrzení kluci, jež pozřel svět
Vstaňte!
Vy děvky z džezbendu, své dětské mašle kde máte!
Vstaňte!
Vy v Sibiři v Paříži v Praze
Vstaňte!
koho jsme zabili aniž jsme zplodili
Vstaňte!
Jejich smrt je rozsudek a my jsme arestanté
Vstaňte!
kdo mrtvé milovali
Vstaňte!
kdo mrtvé zakopali
Vstaňte!

Vstaňte Radku Podešvo, Jarku Mazurkieviči, Šimako.... Vstaňte....
P.S. Já vím, že tomu nikdo ze čtenářů nerozumí, ale to je jedno. Některá jména musí být čas od času vyslovena, vyřčena, musí znovu zaznít v prostoru a musí jej rozechvět. Sem tam někdo si vzpomene... se mnou. Díky za to.

06. 12.

Expedice do ZOO

Klára Samková Přečteno 10527 krát

(o fotovoltaice, lidských právech a podobných jen zdánlivě zcela nesouvisejících věcech)

Pro pochopení českého charakteru a událostí v české kotlině není třeba žádného speciálního vzdělání. Musíte dobře znát Švejka a brilantně ovládat Rychlé Šípy. Forbíny Voskovce a Wericha jsou už na ústupu, schopnost kompletní citace díla Našeho Velikána Járy da Cimrmana je nezbytná. Pro pochopení situace kolem fotovoltaických elektráren není zapotřebí hlubokého ekonomické vzdělání, zcela postačí znalost známé povídky Šimka a Grossmana „Expedice do ZOO“.

V případě fotovoltaických elektráren jde z laického úhlu pohledu zhruba o toto:
Česká republika má podle směrnic EU za povinnost dodat do sítě určité množství energie z tak zvaných alternativních zdrojů. Alternace větrníky se příliš neujala, protože na každém brdku, kde se měly začít větráky stavět, se náhle vyskytnul do té doby na daném stanovišti zcela neznámý tetřev hlušec či jiné exotické zvíře, a to v přímé závislosti na existenci rekreačních chalup té které úřednice z nejbližšího magistrátu. Tudy cesta nevedla, i bylo nutno hledat něco, co by ČR od penále Komise EU uchránilo. Na řadu přišly solární panely, zařízení to relativně jednoduchá, náročná pouze na plochu, kde je postavit. A na tom, jestli svítí nebo nesvítí. Stát řekl hurá a připravil zákon o tom, že bude vykupovat elektřinu z těchto zařízení za obzvláště výhodných podmínek, velmi příznivých cen a tyto bude garantovat dalších 20 let. Protože některým nejmenovaným státním úředníkům se to zdálo málo, přihodili pár kaček za vykupovanou kilowatthodinu, aniž by udělali rozbor ekonomického dopadu na cenu pro spotřebitele potažmo státní rozpočet.

I povstali chytří čeští inženýři, uchopili kalkulační přístroje a zjistili, že za takto nastavených podmínek jim s potěšením půjčí na fotovoltaickou elektrárnu každá banka, která není úplně padlá na hlavu: splácení úvěru bylo garantováno v podstatě státní zárukou. Jediným problémem se stalo sehnat dostatečné množství dostatečně vhodně skloněných polí, na kterých by bylo možno panely postavit, následkem čehož se řada realitních kanceláří z toho shánění zcela pomátla na rozumu. Na základě vystanuvšího realitního boomu se rovněž napakovala řada osob, které měly třeba jen to štěstí, že vlastnily příjezdovou cestu k žádaným polím. Malý Český Člověk rovněž vymyslel další brilantní kšeft, totiž kšeft s blokací vykupování elektrického příkonu, (v podstatě smlouvu o smlouvě budoucí, že ČEZ musí odebrat určité množství energie), což byla další podmínka nutná pro získání úvěru. Lidé, vlastnící pozemek po zbořeném kozím chlívku na dvoře, si blokovali dodání příkonu o velikosti půlky Temelína. V jednu chvíli to podle zarezevovaných příkonů vypadalo, že území České republiky se záhadným topologickým efekem rozrostlo o kompletní rozlohu Sahary, jejíž povrch již JE kompletně pokryt fotovoltaickými elektrárnami. Vypadalo to, že i Saúdská Arábie s Kuvajtem dohromady nám budou moci naše energetické zdroje jen a jenom závidět.

Za této situace bylo ovšem jen otázku času, kdy se na horizontu objeví další pořádný průšvih. A ten čas nastal takhle s podzimkem 2010, kdy si Energetický regulační úřad a potažmo Strana a Vláda spočítaly, že kvůli drahým výkupním cenám elektřiny z fotovoltaiky stoupne cena elektřiny po velko i maloodběratele takovým způsobem, že to zavání další defenestrací, tentokrát ze Strakovky a Malostranských paláců obývaných našimi lepými zákonodárci přímo do Vltavy.

I jala se Strana a Vláda mudrovat, jak z té šlamastyky ven, neb Vltava je studená a vládnutí takové pěkné. Rozhodli se tedy, že milým fotovoltaikům, kterým před tím tak pěkně štědře nasypali (aby zase oddálili ten průšvih s těmi alternativními zdroji) pěkně vezmou u úst a prostě nedodrží ten zákon, ve kterém vypočetli, jakým způsobem a za kolik budou od nich elektřinu z těch slunečních elektráren vykupovat. Nóóóó, bóóóóžinku, no tak dostanou o nějakých 26% míň a nazve se to „dan z tržby“. Což tedy, mimochodem, je daň, kterou soustava našich daní naprosto nezná – totální nóvum, legislativní antiobjev roku a horký kandidát na Antinobelovku za ekonomii. Prostě bez ohledu na vaše náklady, milí topiči elektrárenští, vám sebereme 26% z toho, co vám kdo (tedy my) zaplatíme. Vy máte sice po žížalkách, ale my z toho zaplácnem u díru v cenách elektřiny a narvem to ČEZu aby moc neječel a nezdražil ty ceny konečným spotřebitelům.

Jenže, jak již psáno v Bibli „po ovoci jejich poznáte je“, aneb, průšvih průšvihem neodstraníš, alébrž eskaluješ. Čímž se dostáváme ke shora avizované české klasice: jak známo, třídní učitel jedenáctiletky z Pyšel, doktor Zelí, neváhal u okénka ZOO brilantním postupem přesvědčit prodavače vstupenek o poskytnutí slevy, když tuto uplatil známou zelenou stokorunou s Hradčanami, tedy částkou několikanásobně součet poskytnutých slev převyšující.
Stejně jako Dr. Zelí si počíná i náš drazemilovaný stát. Jestliže žák Pelnář přiložením ucha na pěšinku rozpoznal, že v 17:05 se objeví hroch, nemusíme my, občané České republiky ani tisknout ucho na chodník vedoucí k sídlu České fotovoltaické průmyslové asociace (tak zvaný CZEPHO), abychom slyšeli mohutný dusot desítek advokátských bot, deroucích se k zastupování fotovoltaických elektrárníků. Protože každý advokát, který sepíše jen trochu slušnou ústavní stížnost, případně pár dalších žalobiček, nemusí dělat nic jiného než dát si nohy na stůl a čekat, až mu přičiněním totální právní ignorace české vlády přifrčí mastné palmáre ze státní kasy. Stejně tak jeho klienti mohou pouze s naprostou jistotou očekávat úhradu kompenzací za vzniklé újmy. Heslo „Nechci slevu zadarmo“ tak bude zase jednou naplněno.

Ačkoliv se to na první pohled nezdá, tyto jednoznačné právní závěry vycházejí ze skutečnosti, že Česká republika je vázána k dodržování Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Dodatkový protokol č. 1, článek 1, totiž garantuje – a to i právnickým osobám – právo vlastnictví majetku. Ochranu však nepožívá pouze vlastnictví, které je fyzicky drženo, ale i takové vlastnictví, jehož nabytí je důvodně očekáváno. Neexistuje důvodnější očekávání než to, které vychází z řádně přijatého zákona. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva je v tomto ohledu naprosto jednoznačná, desítky let zcela konzistentní a tímto způsobem je judikováno i několik rozhodnutí přímo proti České republice, zejména v souvislosti s restitucemi.

Jestliže Česká republika skutečně sáhne ke krokům, které avizuje, pak musí počítat i s tím, že jej ESLP velmi tvrdě postihne i pro nedodržení dalšího zcela zásadního právního principu, totiž předvídatelnosti práva a zákazu retroaktivity. Předvídatelnost práva spadá pod ochranu spravedlivého procesu a spravedlivého posouzení věci dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Na závěr dlužno ještě připomenout, že judikatura Evropského soudu stanovila, že pokud vznikne porušením lidských práv škoda, má být v zásadě zhojena dle starořímské zásady „restitucio in integrum“. Tedy poškozenému se má zaplatit tolik, aby výsledek byl, jako kdyby ke škodě nedošlo. To znamená, že stát vposledku zaplatí vše, co nyní ušetří a veškeré náklady a výdaje k tomu.... Čímž se opět dostáváme k tomu úsloví „nechci slevu zadarmo“.
Jaké z toho všeho plyne ponaučení? Protože po všech těch Nomurách, CET 21, Diag Human a dalších je možno důvodně předpokládat, že vláda a to jakékoliv politické orientace) je naprosto nepoučitelná, nezbývá, než si z toho vzít poučení sám pro sebe: já osobně si jdu nastálo domluvit podnájem ve Štrasburku, neboť jak se mi to tak jeví, v následujících letech tam budu pobývat podstatně častěji než v matičce své stověžaté. Do Prahy se však promptně dostavím v okamžiku, kdyby náhodou mělo přece jen k té defenestraci dojít. Třeba i má dělně přiložená ruka pomůže víc než právní argumenty, které jsou ke škodě nás všech vládou opět jednou oslyšeny. Avládě ať pomůže třeba kočičí pracka vypůjčená od Štětináče.

Archiv článků: prosinec 2010

Poslední blog

Od prvňačky k primánce

Vstaňte!!

Expedice do ZOO

Klára Samková

Blogeři abecedně