Cena ženy
„Právo volit bude mít ještě jednu podmínku: U mužů je to dobrovolná vojenská služba a u žen ochota mít děti... omezení všeobecného volebního práva musí být pro ženy, které mají méně než dvě děti. Žena, která žádné děti nemá, ve společnosti nemá takový vklad, jako žena, která děti má. Proto jen ženy, které mají dvě děti nebo více, se kvalifikují k právu volit a být voleny. Žena, která děti nemá, má plnou možnost žít ve svobodě a všechna její práva jsou respektována, ale ona nemá právo vládnout společnosti, v níž budou žít děti druhých, ne její.“
To jsou slova, kterými deklaroval své názory nový poradce premiéra Petra Nečase pro zahraniční politiku a lidská práva, MUDr. Roman Joch. Shodou okolností jsem je četla v době, kdy moje neteř po normálním průběhu těhotenství porodila mrtvou dcerušku... Nebylo to ani zanedbání lékařů, ale prostě se to přihodilo. Přemýšlela jsem, jestli by MUDr. (!!!) Joch konzistentně se svými deklarovanými názory byl ochoten této zoufalé mladé ženě říci do očí, že je bezcenná, protože nemá dítě...
Vzpomněla jsem si i na další méně osobní případy: na jednu zdeptanou klientku opuštěnou manželem na prahu šedesátky. Prožila s ním celý svůj život přes to, že věděla, že on nemůže mít děti. Ona je mít mohla, ale prostě jej příliš milovala než aby jej opustila nebo chtěla mít dítě s někým jiným, byť to byl anonymní dárce… Vedle dvakráte rozvedené blonďaté sekretářky však u jejího chotě vypučela druhá mužská míza, podpořená náhle se projevivšími otcovskými sklony k sekretářčině rovněž blonďaté dvanáctileté dcerce. (Nic proti blondýnám…) I tato paní je dle pana poradce Jocha bezcenná?
Do třetice jsem v neděli večer výjimečně stihla televizní zprávy a v nich bylo referováno o dětech ze zkumavky: paradoxně nikoliv plodnost žen, ale plodnost mužů je největší současný problém!! Má s ní závažné potíže okolo 40% mužů, kteří mají být zplození potomků schopni a jsou v příslušném věku…. Jak se k tomuto problému postaví ženy, které po dítěti touží? Otvírá se velké etické dilema…..
Nikdo, kdo zoufale neobíhal centra asistované reprodukce, kdo neměl břicho rozpíchané od hormonálních injekcí a nezvracel několikrát denně až mu žluč protékala nosními dutinami prosáknutými dalšími hormony, nikdo, kdo nepozoroval, jak se mu následkem ataků hormonálních mixů mění mozek v nepoužitelnou břečku, schopnou si zapamatovat pouze heslo „Růže pro Algernon“, neví, co to je – nemoci mít dítě... Dovedu si představit, jak pan poradce šarmantně přehazuje vyhybku a říká, že na takovéto případy by se omezení volebního práva žen pochopitelně nevztahovala. Inu dobrá: a kdo by o tom rozhodoval? To by se měla bezdětná či jednodětná žena dostavovat do konce svého života k volební komisi vždy s potvrzením, že zrovinka ona je O.K.? A kdo by takové potvrzení vydával?? Neplodný manžel? Obvodní gynekolog? Psychiatr? Nejlépe osobně pan MUDr. Joch, že ano….
Člověka je možno soudit a posuzovat z mnoha stran a stejně tak je možno mít téměř jakékoliv názory. O tom je ostatně svoboda, demokracie a sebezodpovědnost. Jsou však věci, které posuzovat nelze a nelze si na ně vytvořit tak zvaně svobodný názor prostě proto, že to, co by mělo být posuzováno, nezávisí na svobodné vůli a rozhodnutí posuzovaného jedince. Není možno rozhodnout o výši svého IQ. Není možno se rozhodnout, zda budete muž či žena. Zda budete bílý či černý. A taky nikdo nemůže rozhodnout o tom, jestli bude spousta tzv. „náhodných“ společenských jevů nastavena tak, že se zrovna jeho život bude rovnat vektoru, v jehož závěru bude moci okolí dotyčného říci: „…ten měl ale v životě štěstíčko…“ (Koho by téma, že člověk není výhradním strůjcem svého osudu a štěstí zajímalo více, doporučuji několik skvělých knih, zejména Malcolm Gladwell: Anatomie úspěchu, Daniel Gilbert: Škobrtnout o štěstí).
Rozenkruciáni a některá další společenství zabývající se esoterickými naukami rozdělují život do jednadvacítkového modu. Do jednadvaceti je člověk učedníkem, do dvojnásobku jednadvaceti, tedy dvaačtyřiceti, je tovaryšem a teprve od dvaačtyřiceti je mistrem. V tomto mistrovském stavu má setrvat, prohlubovat jej, abstrahovat a předávat své vědomosti až do dosažení dvojnásobku dvaačtyřicítky, tedy do svých osmdesáti čtyř let. Do tohoto věku stanovují astrologové svoje prognózy pro ten který lidský život. Teprve po dosažení 84 má každý právo začít intelektuálně chátrat a oddávat se nástupu senility….
MUDr. Romanu Jochovi je teprve 39 let. Svého mistrovského věku tedy ještě nedosáhnul. Je proto šance, že ve smyslu jím deklarovaného „ultrakonzervativního křesťanství“ které staví jako údajný základ svého světonázoru, svoje postoje ještě obohatí. Že zjistí, že základem ceny ženy není schopnost plodit, ale něco jiného. Je to schopnost žít vyrovnaný život, plný intelektuálního naplnění, schopnost žít jej s láskou, laskavostí, spravedlností, schopností vyrovnávat se se svou vlastní slabostí a nedokonalostí, se slabostí a nedokonalostí svých blízkých. Že cenou ženy je míra, do které je ČLOVĚKEM. A že tutéž cenu má i on sám.
To jsou slova, kterými deklaroval své názory nový poradce premiéra Petra Nečase pro zahraniční politiku a lidská práva, MUDr. Roman Joch. Shodou okolností jsem je četla v době, kdy moje neteř po normálním průběhu těhotenství porodila mrtvou dcerušku... Nebylo to ani zanedbání lékařů, ale prostě se to přihodilo. Přemýšlela jsem, jestli by MUDr. (!!!) Joch konzistentně se svými deklarovanými názory byl ochoten této zoufalé mladé ženě říci do očí, že je bezcenná, protože nemá dítě...
Vzpomněla jsem si i na další méně osobní případy: na jednu zdeptanou klientku opuštěnou manželem na prahu šedesátky. Prožila s ním celý svůj život přes to, že věděla, že on nemůže mít děti. Ona je mít mohla, ale prostě jej příliš milovala než aby jej opustila nebo chtěla mít dítě s někým jiným, byť to byl anonymní dárce… Vedle dvakráte rozvedené blonďaté sekretářky však u jejího chotě vypučela druhá mužská míza, podpořená náhle se projevivšími otcovskými sklony k sekretářčině rovněž blonďaté dvanáctileté dcerce. (Nic proti blondýnám…) I tato paní je dle pana poradce Jocha bezcenná?
Do třetice jsem v neděli večer výjimečně stihla televizní zprávy a v nich bylo referováno o dětech ze zkumavky: paradoxně nikoliv plodnost žen, ale plodnost mužů je největší současný problém!! Má s ní závažné potíže okolo 40% mužů, kteří mají být zplození potomků schopni a jsou v příslušném věku…. Jak se k tomuto problému postaví ženy, které po dítěti touží? Otvírá se velké etické dilema…..
Nikdo, kdo zoufale neobíhal centra asistované reprodukce, kdo neměl břicho rozpíchané od hormonálních injekcí a nezvracel několikrát denně až mu žluč protékala nosními dutinami prosáknutými dalšími hormony, nikdo, kdo nepozoroval, jak se mu následkem ataků hormonálních mixů mění mozek v nepoužitelnou břečku, schopnou si zapamatovat pouze heslo „Růže pro Algernon“, neví, co to je – nemoci mít dítě... Dovedu si představit, jak pan poradce šarmantně přehazuje vyhybku a říká, že na takovéto případy by se omezení volebního práva žen pochopitelně nevztahovala. Inu dobrá: a kdo by o tom rozhodoval? To by se měla bezdětná či jednodětná žena dostavovat do konce svého života k volební komisi vždy s potvrzením, že zrovinka ona je O.K.? A kdo by takové potvrzení vydával?? Neplodný manžel? Obvodní gynekolog? Psychiatr? Nejlépe osobně pan MUDr. Joch, že ano….
Člověka je možno soudit a posuzovat z mnoha stran a stejně tak je možno mít téměř jakékoliv názory. O tom je ostatně svoboda, demokracie a sebezodpovědnost. Jsou však věci, které posuzovat nelze a nelze si na ně vytvořit tak zvaně svobodný názor prostě proto, že to, co by mělo být posuzováno, nezávisí na svobodné vůli a rozhodnutí posuzovaného jedince. Není možno rozhodnout o výši svého IQ. Není možno se rozhodnout, zda budete muž či žena. Zda budete bílý či černý. A taky nikdo nemůže rozhodnout o tom, jestli bude spousta tzv. „náhodných“ společenských jevů nastavena tak, že se zrovna jeho život bude rovnat vektoru, v jehož závěru bude moci okolí dotyčného říci: „…ten měl ale v životě štěstíčko…“ (Koho by téma, že člověk není výhradním strůjcem svého osudu a štěstí zajímalo více, doporučuji několik skvělých knih, zejména Malcolm Gladwell: Anatomie úspěchu, Daniel Gilbert: Škobrtnout o štěstí).
Rozenkruciáni a některá další společenství zabývající se esoterickými naukami rozdělují život do jednadvacítkového modu. Do jednadvaceti je člověk učedníkem, do dvojnásobku jednadvaceti, tedy dvaačtyřiceti, je tovaryšem a teprve od dvaačtyřiceti je mistrem. V tomto mistrovském stavu má setrvat, prohlubovat jej, abstrahovat a předávat své vědomosti až do dosažení dvojnásobku dvaačtyřicítky, tedy do svých osmdesáti čtyř let. Do tohoto věku stanovují astrologové svoje prognózy pro ten který lidský život. Teprve po dosažení 84 má každý právo začít intelektuálně chátrat a oddávat se nástupu senility….
MUDr. Romanu Jochovi je teprve 39 let. Svého mistrovského věku tedy ještě nedosáhnul. Je proto šance, že ve smyslu jím deklarovaného „ultrakonzervativního křesťanství“ které staví jako údajný základ svého světonázoru, svoje postoje ještě obohatí. Že zjistí, že základem ceny ženy není schopnost plodit, ale něco jiného. Je to schopnost žít vyrovnaný život, plný intelektuálního naplnění, schopnost žít jej s láskou, laskavostí, spravedlností, schopností vyrovnávat se se svou vlastní slabostí a nedokonalostí, se slabostí a nedokonalostí svých blízkých. Že cenou ženy je míra, do které je ČLOVĚKEM. A že tutéž cenu má i on sám.