Schválení daňové reformy Kongresem USA je pěkným příkladem ideologického vidění světa, které je podpořeno reálnými zájmy konkrétních osob a firem. Jedná se o složitý a dlouhý zákon, který nepřinesl slibovaná zjednodušení, nicméně hlavní vítězové a poražení jsou jasní: opět vyhrály zejména velké korporace a ti nejbohatší. Termín plutokracie, tj. vláda bohatých, se opět stal aktuálním.

Republikánům se tak splnil jejich dlouholetý sen, který má Spojeným státům konečně přinést éru vyššího ekonomického růstu a prosperity. Problém je, že růst a prosperita se dlouhodobě kumuluje převážně u těch nejbohatších, a právě přijatý zákon tento trend pouze dále potvrdí. Ideologická vize vysoce nerovné společnosti, kde je role státu primárně bezpečnostní a kde je základní prioritou co nejvyšší akumulace kapitálu, se o další krok přiblížila ke své realizaci.

Poněkud paradoxně se tak děje ve formálně demokratickém právním rámci, kdy Republikáni získali klíčové hlasy od těch, které současná daňová reforma ve výsledku poškodí (zejména bílá nižší střední třída). Jedním z důležitých faktorů, proč není zvyšující se nerovnost vnímána v USA jako politická priorita, je i starý dobrý rasismus. Vyšší míra ekonomické rovnosti totiž implikuje i vyšší míru rovnosti sociální. V situaci, kdy jsou ekonomické rozdíly mezi bělochy na jedné a černochy a Hispánci na druhé straně pořád velmi výrazné je pro některé bílé voliče svůdnější hlasovat pro zachování a prohlubování ekonomických nerovností jenom proto, aby zachovali ekonomické rozdíly mezi rasovými skupinami. Toto uvažování pak politicky zneužijí cyničtí superboháči chránící si své majetky či problematické obchodní modely za pomoci Kongresmanů, kterým platí jejich volební kampaně.

Republikánské lepší zítřky, které mají nastat po výrazném snížení daní a výrazném omezení federální vlády, jsou ve skutečnosti nebezpečnou ideologickou chimérou, která nemá oporu v realitě. Představa, že snížení daní povede ve výsledku k vyšším výnosům pro stát, je z kategorie pohádkových, podobně jako představa o tom, že firmy použijí ušetřené peníze hlavně na zvýšení platů svých zaměstnanců. Veřejný dluh USA, který dramaticky narostl, když vláda zachraňovala ekonomiku po finanční krizi, se dále zvýší. Zodpovědnějším Republikánům navyšování dluhu vždy vadilo, nicméně lákadlo nižších daní se teď ukázalo jako silnější.

Je jasné, že vysoké daně, které stát není schopen rozumně využít, je lepší snížit. V situaci současných USA, kde existují závažné problémy s infrastrukturou, zdravotní péčí či veřejným vzděláváním, je snižování daní jasným signálem o reálných prioritách Donalda Trumpa. Je až s podivem, jak moc se obsah sloganu “Make American Great Again” liší od jiného slavného sloganu “Great Society” Lyndona Johnsona. Ten si pod pojmem “velikost” představoval spíše vyrovnávání příležitostí a zlepšování životních podmínek všech Američanů. Trumpova vize “velikosti” je oproti tomu spíše tradičně velmocenská a z hlediska domácí ekonomické politiky elitářská. Dokud však bude řada bílých voličů volit proti svým ekonomickým zájmům, tak se tato vize bude pomalu, ale jistě stávat skutečností.

U nás v Evropě máme tu výhodu, že můžeme pozorovat, nakolik se distopické představy o směřování USA pod Trumpovou taktovkou budou naplňovat. V samotných Spojených státech však desítkám milionů rodin hrozí, že se postupně stávají obětí grandiózního ideologického sociálního experimentu, kde tentokrát není v základech marxismus, ale vulgární varianta neoliberalismu. Není tedy náhoda, že symbolickou třešničkou na dortu daňové reformy je zpřístupnění Arktidy pro těžaře a podkopání zdravotnické reformy tím, že se zrušila penalizace pro ty, kteří nemají pojištění vůbec žádné.

Určitá naděje spočívá v tom, že v konfrontaci se syrovou ekonomickou realitou si dostatečný počet amerických voličů uvědomí, že svými hlasy pomáhají budovat lepší zítřky především pro vybranou úzkou skupinu lidí, jejichž paláce a golfová hřiště pak mohou obdivovat leda tak v televizi.