Když jsem v roce 1988 odcestoval z Angoly, těžce jsem nesl loučení s lidmi, na které jsem byl zvyklý. Trauma z toho jsem prožíval už doma navzdory tomu, že rodiče a bratr mě na to připravovali dost dlouho.

Prý budu moci létat domů každé léto, v ČSSR budu mít nové kamarády - krajany, a za mnou bude někdo jezdit. Ano, za námi do Pelhřimova, kde jsem absolvoval strojnickou průmyslovku, jezdil někdo z domova. Časem jsem našel nové kamarády, ale začátek byl děsný.

Skončil jsem na Slovensku, kde jsem strávil několik měsíců sám Afričan mezi neznámými „domorodci“. Po mém příletu do Prahy jsem se dostal taxíkem do tranzitního hotelu Kajetanka. Druhý den mě vyzvedl nějaký Kubánec, posadil do vlaku, který, jak si pamatuji, opustil Prahu – hlavní nádraží v 16.07 a mířil do Košic. Kolem 2. hodiny jsem vystoupil v Popradu, odsud jsem jel do Svitu. Ačkoliv mě sem poslala angolská vláda, naše ambasáda v Praze nevěděla, kde jsem vlastně skončil. Ani v městečku Svit neměli jasno v tom, proč jsem tam přijel. Psal jsem domů rodičům, ale bez odezvy. Nevěděl jsem, co to má znamenat. Měl jsem hrozné myšlenky. Později jsem zjistil, že rodiče nedostávali moje dopisy. Doposud nevím proč, i když něco tuším.

Vzhledem k tomu, že jsem odjel z Angoly za zvláštních okolností, napadlo mě, jestli v tom není něčí záměr mě definitivně odloučit od rodičů a svých blízkých a zpřísnit tak trest rodičům. Ale co by pak se mnou udělali čeští komunisté? Měl jsem hrozné představy a bylo to děsné. Moje černé myšlenky byly podporovány skutečností, že ačkoli jsem přijel studovat, se školou se nic nedělo. Češtinou jsem se začal učit až 12. 1. 1989 v Pelhřimově, čímž jsem ztratil celý semestr. Začal jsem podezírat lidi ve Svitu – vedení internátu a školy, do které jsem měl údajně chodit a přitom nechodil. Ke všemu mě omezovaly jazykové bariéry a nemohl jsem se vyptávat, co se mnou bude. Cítil jsem se jako ztracený. Říkal jsem si, že se naučím rychle slovenštinu, pak začnu „sebe hledat“.

Když jsem poprvé otevřel učebnici slovenštiny, začal jsem vážně uvažovat o tom, že jednodušší než se naučit tuto řeč je vyrazit hledat domov pěšky a spoléhat přitom na znakovou řeč, kterou neovládám. Stejně jsem byl tady jak němý, tak co! Moje mateřština byla znehodnocená nepřítomností spolu-mluvčích. Lidé kolem mě vydávali mně nic neříkající zvuky. Jak jsem mohl vědět, jaké měli se mnou plány?

Umíte si představit, že se bojíte lidí, kterými jste obklopeni, a přitom si vykládají věci, kterým nerozumíte? Kdybych byl aspoň taky hluchý. Ale já byl jen němý.

Cosi (pud sebezáchovy?) mi dalo sílu se naučit znovu mluvit – tentokrát slovensky. Díky tomu jsem později přece jen poznal upřímnost vychovatelů z internátu. Dozvěděl jsem se, že sami nevěděli, jak se věci mají. Tušili, že mi není nejlépe a že potřebuji lásku, pozornost, vysvětlení… Chovali se mistrně a ujali se mě jako svého dítěte. Nutno říci, že na internátu pracoval jediný vychovatel - jinak samy „vychovávatelky“. Hlavní vychovávatelce jsem začal říkat familiárně „mamka“ a nikomu to nevadilo. Sama byla tím potěšená a starala se o mě nejvíc. Vychovatelky se chovaly opravdu báječně. Jenže já jsem byl už z domova závislý na třech ženách: na mamce (téměř chorobná závislost), starší sestře (rozporuplná závislost – nesnášel jsem její dotek, ale pořád jsem chodil za ní, když někam vyrazila se svými kamarádkami a kamarády), sestřenici (když jsem marodil, nebo když marodila ona, dokázali jsme spolu hrát od rána do večera různé stolní hry, abychom nezáviděli jiným dětem, které nemarodily a mohly volně běhat po vsi).

Na Slovensku jsem začal hodně pít. Dvě mladé učitelky nám (mně a jednomu Afgánci) pašovaly pivo na internát. Byly odvážné, protože jsme byli nezletilí. Trochu se bály a pili jsme vyloženě jen v jejich přítomnosti a v jejich bytech, které měly přímo v Domově mládeže. Když jsme byli unavení (z piva pochopitelně), spali jsme u nich. Péče těchto žen mi částečně nahradila domov. Kombinace alkoholu a pozornosti vychovatelek i učitelek zmírnila moje bezesné a uplakané noci. Preferoval jsem spát častěji u učitelek, protože jsem lépe usínal. Cítil jsem, že nejsem úplně sám a že to se mnou asi dobře dopadne.

Ovšem máma je máma. Jenže byla daleko a já bez ní trpěl. Ale tyto ženy jako by tušily, jak mi bylo. Začaly instinktivně pečovat o mě a o Afgánce. Ten byl ještě mladší než já. Pečovat o někoho pivem sice není nejlepší nápad, ale i to mělo svůj skrytý pozitivní záměr. Začátek pití alkoholu přímo na domově mládeže znamenal začátek konce pití alkoholu vůbec. Byl to konec dočasné závislosti na pivě. Vždyť jsme s Afgáncem přestali chodit do restaurace, kde jsme se jednou skoro poprali s jedním místním opilcem, který nás málem shodil do řeky. Konečně jsme pili pod dohledem dvou podle mě „zodpovědných“ učitelek, které spíš pochopily, že jsme pivem nahrazovali něco, co nám chybělo. Myslím si, že to od nich byl pedagogický kousek. Daly nám lásku a my jsme vděčně ubrali s pitím alkoholu.

Čím méně jsme pili, tím více nás chválily. Přestali jsme chodit do hospody. To byl asi první záměr, proč nám ty učitelky nosily pivo přímo do domova mládeže. Později jsem přestal pít úplně. V současnosti piji služebně (jako farář) víno, a když mám dojem, že na mě něco leze, dávám si moravské antibiotikum (známé také pod názvem slivovice). Pivo už dávno nepiji, nechutná mi.