Nejsou to ani dva týdny, co se v médiích objevila optimistická zpráva o prosperujícím českém zdravotnictví, které hospodaří s přebytkem. Aktuálně ovšem spatřila světlo světa další data, která až takové nadšení nesdílela. Výdaje na zdravotnictví podle nich sice stouply na téměř 300 miliard korun, rekordní částka je ale doprovázena varujícími souvislostmi.

Vycházím z předběžných údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR (http://www.uzis.cz/rychle-informace/vydaje-na-zdravotnictvi-2010-2014), jímž uváděných 300 mld. Kč by skutečně mohlo být dosažení pomyslné mety - pokud bychom ovšem číslo nepodrobili hlubší analýze. Česko má mezi vyspělými sáty jednu z nejnižších spoluúčastí pacienta na celkových výdajích na zdravotní péči vůbec. V důsledku postupného rušení regulačních poplatků, k němuž přistoupila Sobotkova vláda, u nás podíl soukromých výdajů ve zdravotnictví ještě více klesl, a to z 15, 8 % v roce 2010 na 15,1 % v roce loňském.

O poplatcích a jejich významu pro racionální čerpání zdravotní péče a pro aktivní péči o vlastní zdraví bylo napsáno již mnoho. Nezbývá ale než stále připomínat fakt, že v ČR byla devátá, resp. čtvrtá (pokud bychom započítali i soukromé připojištění pacientů) nejnižší přímá finanční spoluúčast na zdravotní péči mezi zeměmi EU28 (dle údajů OECD z r. 2012). Je férové se se světem srovnávat a je třeba to připomínat. V důsledku striktního stanoviska Ústavního soudu ČR, který zrušil nadstandardy ve zdravotnictví z legislativně technických důvodů, a díky neochotě Rusnokovy a Sobotkovy vlády nadstandardy s požadovanými parametry obnovit, není se u nás de facto na co ve zdravotnictví připojišťovat. Pomineme-li péči stomatologů, přímo placené výkony kosmetické, případně oční chirurgie či platby požadované za výkony nad rámec zdravotního pojištění v reprodukčních centrech, je občan prakticky výlučně vložen do péče veřejného zdravotnictví a své peníze, má-li je zájem použít na zdravotní péči, může dát tak nejvýše na „podpultové“ výdaje. To ovšem žádná statistika nesleduje.

Horší zpráva v aktuálně zveřejněné statistice je ale odhad výše celkových výdajů na zdravotnictví jako podílu na hrubém domácím produktu (HDP). Procento z HDP je klíčový údaj o financování zdravotnictví, které v celé Evropě postupně roste. Ne tak ovšem u nás. Hlasité kritice jsme byli podrobeni, když v průběhu hospodářské krize (2010 – 2013) došlo k poklesu tohoto podílu z dříve dosažených 7,5 %. Fakt, že nyní místo očekávaného vzestupu v rámci stabilizace hospodářství dochází k dalšímu sestupu a dostáváme se na ostudných 7,04 %, je opravdu varující. Podle údajů OECD z roku 2012 přesáhla tato cifra u patnácti zemí EU28 9 %, v pěti státech dokonce již 11 %. Budiž, nejsme hospodářsky tak rozvinutou zemí jako Německo a nemůžeme si dovolit dát do zdravotnictví tolik, abychom nepodlomili rozvoj ekonomiky a dalších sektorů. To platí na celém světě a zdravotnictví si musí pomáhat také trochu samo. Ne že by u nás stále ještě nebyly rezervy ke zvyšování jeho efektivity. Ovšem např. jak rušení poplatků, tak opakované protesty levice proti transformaci nadbytečných akutních lůžek v minulosti či momentální masivní podpora privátního podnikání v lázeňství k hledání těchto rezerv opravdu nepřispívá. Spolu s neochotou některých politiků buď finance do zdravotnictví zvyšovat, anebo jasněji definovat limity úhrad méně důležitých výkonů či zdravotnických prostředků, to staví zdravotníky do nezáviděníhodné situace. Ti totiž stále musejí naplňovat rostoucí očekávání nemocných a jejich blízkých, zvyšovat kvalitu a bezpečí péče a přitom pacientům nejnovější lékařské metody mnohdy nemají z čeho financovat. A to nemluvím o platech, kde pohár trpělivosti již jednou, v r. 2010 při akci Děkujeme, odcházíme, výbušně přetekl.

Levice s oblibou nazývala kroky v období Nečasovy vlády „devastací zdravotnictví“. Přesto právě tato vláda dokázala udržet zdravotnictví při nejhorší krizi životaschopné, bez přidávání peněz zvýšit jeho efektivitu a úspěšně překlenout propad okolo 30 mld. Kč. Dnes máme konjunkturu, o které se nikomu nesnilo – a výsledek? Stále nic moc. Na palubě se tančí, sliby se slibují, spory se vedou, voda teče... A tak na čísla v podpalubí pozor. Ta varují.