Evropská komise (EK) představila megalomanský plán „obnovy“ ekonomik, který má stát 750 miliard eur. EK navrhuje, aby tato částka byla získána prodejem dluhopisů a splácena do roku 2058! Pokud by v Evropě právě skončila 30 letá válka a byla by vybombardovaná města, byla by diskuse o zadlužení na 30 nebo 40 let na místě. Ale zpomalení ekonomik na 3 měsíce ani na půl roku není katastrofa, která by se dala srovnávat s válkou.

Připomínám, že po 2. světové válce byl finanční objem Marshallova plánu asi 13 miliard dolarů, což je odhadem 180 miliard eur v dnešních cenách. Když v roce 2004 zasáhla vlna tsunami Indonésii, Thajsko a dalších 12 států, počet potvrzených obětí byl asi 185 000 (aktuálně je v EU kolem 130 000 úmrtí v souvislosti s koronavirem) a objem zahraniční pomoci dosáhl zhruba 14 miliard dolarů. Má být nyní finanční doping skoro 60 x (slovy ŠEDESÁT KRÁT) větší, než v roce 2004 nebo 4 x větší než po 2. světové válce?

Česko by mělo tento plán vetovat, a to i za cenu, že přijdeme o slíbených cca 500 miliard korun. V případě Česka se má navíc jednat hlavně o půjčku, zatímco u zemí jako např. Itálie, Španělsko a Francie má jít o nevratnou finanční výpomoc. Jestliže by se návrh schválil, budeme za to skoro 40 let všichni platit! Podobně jako za solární tunel.

Považuji za velmi nezodpovědné, že se EK snaží pandemie koronaviru zneužít a díky snížení HDP v jednom roce zcela nepřiměřeně zadlužit na desítky let další generace. Aby tento šílený nápad prošel, musel by získat souhlas všech států EU. Máme tedy určitou naději. Jeden rozumný premiér může bouchnout do stolu a říct: „Pánové a dámy, neblbněte!“

Když přijde krize a občanům, podnikatelům a firmám se sníží příjmy, je naivní čekat, že VŠECHNY ztráty VŠEM zaplatí samosprávy, stát nebo nadnárodní instituce.

J. F. Kennedy řekl: „Neptej se, co může udělat tvá zem pro tebe. Ptej se, co ty můžeš udělat pro svoji zemi.“ Pokud by dnes některý politik řekl: „Nenatahujte ruce po finanční pomoci státu, pokud ještě můžete snížit svůj životní standard“, byl by v dnešní „době nárokové“ zřejmě na odstřel. Ale zkusme se inspirovat aspoň zčásti tím, jak o krizi jako o příležitosti uvažoval např. Tomáš Baťa.

Jak překonal hospodářskou krizi pan Baťa?

Na poradě velkých továrníků v roce 1922 padaly návrhy, aby stát snížil železniční tarify, daně atd. Tomáš Baťa vystoupil „proti proudu“ a řekl, že by se styděl požadovat slevy od státu, pokud by sám nesnížil cenu svých výrobků resp. své marže. Dočkal se řady nesouhlasných projevů, poznámek, že chce zkrachovat apod. Oznámil ale snížení cen o 50%.

Pan Baťa se dohodl se zaměstnanci, že jim přechodně sníží platy o 40% s tím, že v době, kdy se firma vrátí do zisku, budou zaměstnanci dostávat k platu prémie (podle podílu na zisku) až 100% základu. Platy pak dosahovaly 2 až 3 násobek průměru v Československu!

Marketingová kampaň „Pěstí proti drahotě“ (snížení cen o 50%) mu pomohla rozprodat zboží na skladech a získat potřebné peníze pro překonání krize. Pan Baťa navíc dokázal vytvořit se zaměstnanci (jeho slovy) „morální pouto“, a to ve smyslu shromáždění jejich úspor v tzv. podnikové spořitelně. Zajistil si tak další zdroje pro rozvoj firmy i přehled o tom, zda JEHO LIDÉ s penězi moudře hospodaří.

Pan Baťa rozuměl tomu, že údolím krize je potřeba projít společně, aby mohla následovat sdílená radost z návratu na vrchol prosperity. Mohl zkusit postavit mezi horami úspěchu obrazně „lanovku“ a vyhnout se cestě přes údolí ztrát nebo nízkých marží. Věděl ale, že ten, kdo se vyhýbá cestě dolů, nemá moc šancí se znovu dostat nahoru. Věděl, že v „lanovce“ se on ani jeho lidé nenaučí to, co se naučí, když společně půjdou přes údolí skromnosti.

Baťa by dnes asi řadu evropských politiků ostře kritizoval

Tomáš Baťa byl přesvědčen, že hospodářský úpadek nelze sanovat penězi. Doslova řekl, že „technickými zásahy, finančními nebo úvěrovými nástroji nelze krizi překonat.“ Nabádal, aby se nedělaly dluhy, aby se nemrhalo penězi tam, kde je krize důvěry, aby se více cenila práce a aby se šetření stalo atraktivnější než utrácení za věci zbytné.

Jak na tom byly s dluhy Itálie, Španělsko, Belgie nebo Francie před vypuknutím pandemie? Většinou měly tyto země v roce 2019 veřejný dluh okolo 100% HDP nebo i více. To jsou stovky miliard eur dluhů nad stanovený limit 60% v každé zemi!

Nyní tyto země „kandidují“ na štědrou finanční pomoc, neboť mají nejvíce obětí v souvislosti s koronavirem na milion obyvatel (Belgie 826, Španělsko 578 a Itálie 554 úmrtí na 1 milion obyvatel- pro porovnání Česko mělo 30 úmrtí na milion obyvatel k 31.5.2020).

Ve vysoce zadlužených zemích se však takto masivní dotace na obnovu ekonomik mohou velmi lehce utopit resp. rozkutálet v neefektivních, nehospodárných projektech a ti, kteří by pomoc skutečně potřebovali, nemusí z této částky dostat ani euro.

Efektivní může být pomoc tam, kde je důvěra

Závěrem se znovu vrátím k Tomáši Baťovi, který uměl budovat důvěru se zaměstnanci. Dnes už sice nefungují podnikové spořitelny, ale existují zaměstnanecké akcie. V kolika firmách by zaměstnanci byli ochotni vybrat z „penzijka“ např. 50 tisíc korun a vložit je do „své“ firmy? Stačilo by, aby polovina účastníků „penzijka“ měla podobnou důvěru ve vedení, jako bylo ve firmě Tomáše Bati a kapitál firem v Česku by se posílil o 120 miliard korun!

A stát by pak mohl ke každé miliardě, kterou by firmy získaly od svých zaměstnanců nebo od soukromých investorů, vložit (nikoliv darovat) jednu další miliardu. To není znárodňování (nejde o krádež proti vůli vlastníků). Může jít o pro všechny strany přínosnou spolupráci soukromého a veřejného sektoru v perspektivních projektech (tzv. PPP projekty).

Žádný úředník v Evropské komisi ani na Ministerstvu průmyslu a obchodu nedokáže posoudit lépe, než kvalifikovaný soukromý investor nebo zkušení zaměstnanci dané firmy, zda v rámci firmy panuje důvěra, zda má vedení firmy důvěryhodnou vizi rozvoje apod. Proto je moudré, aby se o případné pomoci rozhodovalo zdola a nikoliv z kanceláří úřadů a komisí.