Lubomír Zaorálek

20. 06.

Já nic, já Topolánek

Lubomír Zaorálek Přečteno 6168 krát

Tolik novinářů přišlo na tiskovou konferenci České republiky v Bruselu! Pan Schwarzenberg se až diví: „To vypadá, jako kdyby problémem jsme byli my, a ne Irové, kteří odmítli Lisabonskou smlouvu v referendu.“
Nejen že to tak vypadá, pane ministře - ono to na tomto summitu Evropské rady opravdu tak bylo. Irům se zde rozumělo lépe než nám. Irové referendum sice prohráli, ale ve svém vystoupení dali jasně najevo, že od smlouvy neodstupují, vyhlásili, že stále podporují proces evropské integrace, že budou analyzovat příčiny neúspěchu při hlasování o smlouvě a že se pokusí předložit řešení. Irský premiér dokonce před několika dny v irském parlamentu vyjádřil znepokojení, že irského „NE“ se někteří politici v Evropě pokoušejí zneužít. Irové se distancovali od těch, kteří v irském neúspěchu hledají záminku pro zpochybnění evropského projektu. Není pochyb, koho tím irský premiér myslel: českého prezidenta Václava Klause a některé další přední české politiky, kteří už po prvních výsledcích irského referenda pohotově hlásili, že smlouva je mrtvá a že ratifikaci je třeba odpískat.
Vládnoucí česká reprezentace se dopustila vážné chyby.
Uvedu tři důvody, proč by ratifikace měla v téhle chvíli pokračovat. Za prvé: výsledek ratifikace v jednom státu není v přímém vztahu k ratifikaci ve státu druhém. Proto například v britském parlamentu bylo v tomto týdnu řečeno: Výsledek irského referenda necháváme stranou. Teď proběhne ratifikace v britském parlamentu. A skutečně proběhla a britský parlament smlouvu odsouhlasil. Královna Alžběta souhlas svým podpisem stvrdila. Václav Klaus zřejmě podpis britské královny pokládá za projev „nerozumu a nesvobody“.
Za druhé: K ratifikaci jsme vázáni Vídeňskou úmluvou o smluvním právu z roku 1969. Podle článku 18 je „každý stát povinen zdržet se jednání, které by mohlo mařit předmět a účel smlouvy, jestliže smlouvu podepsal, dokud jasně neprojevil úmysl, že se nehodlá stát její smluvní stranou“. (Tento závazek samozřejmě neznamená závazek smlouvu ratifikovat, ale závazek předložit k dalšímu vnitrostátnímu schvalovacímu řízení.) To znamená, že pokud neřekneme jasně, že od smlouvy z nějakých důvodů odstupujeme, nelze proces schvalování nedokončit.
Nevěrohodnost naší politické reprezentace tkví v tom, že jen co Irsko klopýtlo, my jsme rychle a radostně vyskočili, že zaplať bůh můžeme smlouvu poslat k šípku. Kde je cena premiérského podpisu, kde je cena všech prohlášení v Senátu a ve Sněmovně, že se naši politici za smlouvu staví, protože ji řádně projednali a ztotožnili se s ní? Kde je váha našeho slova na mezinárodní scéně? Doma jsme si na tuhle lehkost, se kterou se ruší dané slovo, bohužel zvykli. Teď tohle „zboží“ vyvážíme za hranice.
Za třetí: Ratifikace v Parlamentu je základní demokratický princip, jehož podstatou je, že závazek státu v téhle věci není jen věcí vládní koalice. Právo vyjádřit se musí dostat i opozice. Proto jsem žádal premiéra ve středu tento týden ve Sněmovně, aby nám sdělil, s jakou pozicí jede do Bruselu. Premiér to odmítl. Ovšem co nedokázal premiér Topolánek zformulovat pro českou Poslaneckou sněmovnu, nedokázal zformulovat ani pro evropské fórum v Bruselu. Proto bylo tolik novinářů na české tiskovce. Ne že bychom předkládali tak zajímavé návrhy, ale nikdo neví, co se od nás dá čekat nebo co zítra vymyslíme. Stali jsme se nejnepředvídatelnějším členem ze sedmadvaceti států Unie. Smutné prvenství.
Večer řekne premiér, že by na schválení nevsadil ani sto korun. Na druhý den by už sto korun na schválení smlouvy vsadil – protože to prý nakonec tak moc není. Pak řekne, že v každém případě on nebude nikoho přesvědčovat, jak má hlasovat. Český premiér si zřejmě vůbec neuvědomuje, že když něco podepsal, tak se tím zavázal, že smlouvu bere za svou, že ji bude obhajovat a že ji prosadí. Premiér říká „já nic, já muzikant, já to jen budu sledovat a ještě zvážím, kolik si na tuhle smlouvu vsadím“.
Nepovedené a nešťastné řeči, které jen zhoršují naši pozici před blížícím se předsednictvím. Je zábavné poslouchat pana Zahradila, jak to bude skvělé, když budeme předsedat Evropské unii, sami nebudeme mít vlastní ratifikaci vyřešenou, ale budeme proto svobodní jak ten modrý pták na drátě a dobře se nám bude rozhodovat, jak ty problémy Unie vyřešíme. Kolosální hloupost. Země, která nebyla schopna vyřešit problém ratifikace Lisabonské smlouvy ve vlastní zemi, která nebyla schopna najít dohodu ve vlastním parlamentu, nebude mít žádnou kompetenci hledat řešení pro 27 států Evropské unie. Když poslanec Zahradil veřejně vyhlašuje, že využijeme současných problémů Lisabonské smlouvy pro znovuotevření některých otázek, tak bych ho rád upozornil, že Česká republika byla jediná, která by o něco takového usilovala, nemá a nebude mít žádného spojence. Panu Zahradilovi vadí, že se rozšiřuje většinové hlasování pro některé oblasti. Jenže v těchto oblastech Unie naléhavě potřebuje být akceschopnější a efektivnější. Je to zdůrazněno i v závěrech právě končícího bruselského summitu. Nesouhlasí snad europoslanec Zahradil, že potřebujeme v Evropě jednotnou energetickou politiku? Nesouhlasí snad tím, že chceme-li efektivně chránit občany, potřebujeme efektivní spolupráci v oblasti justice a vnitra? Podle výsledků Eurobarometru 60% českých občanů si přeje, aby otázky ochrany životního prostředí se řešily na evropské úrovni.
Takže možná ta Lisabonská smlouva nebude tak marná věc, jak to někdy z našich diskusí vypadá.
Nakonec by mi vůbec nevadilo, kdybychom tuto smlouvu dali k referendu. To by přinutilo všechny politické strany, aby ukázaly barvu. Všechno je lepší, než tahle rozbředlá, koktavá, rozplizlá, ani ryba ani rak, pozice nepozice České republiky.

17. 06.

Děláte si z nás dobrý den, pane premiére?

Lubomír Zaorálek Přečteno 5640 krát

Milý pane premiére, je pěkné číst Vaše prohlášení k Lisabonské smlouvě, ve kterém vyzýváte ke sjednocení názorů na základní otázky české zahraniční politiky. Říkáte, že už se nemáme dále štěpit a máme začít seriozně diskutovat o zahraničních prioritách.

Souhlasím s Vámi, že situace je vážná. Irské „NE“ v referendu vytvořilo nejobtížnější možnou situaci pro české předsednictví. Souhlasím, že nemá cenu zvyšovat paniku a používat slova jako krize, prohra a podobně. Přál bych si, aby Česká republika takovou situaci dokázala klidně odpracovat. To znamená sehrát roli prostředníka, který nepředjímá řešení, slyší všechny názory, snaží se porozumět situaci a buduje silný souhlas co největšího počtu členů.

Takovéto práci české vlády jsme vždy připraveni pomáhat. Máme-li ale takovou roli sehrát, vyžaduje to zásadní změnu komunikace.

V současné Poslanecké sněmovně rozhodně není půda na podobný dialog připravena. Minulý týden vládní koalice provedla kroky, kterými se snaží umenšit roli opozice ve Sněmovně. Byly odhlasovány nové poměry pro rozdělení poslanců ve Sněmovně, podle kterých bude mít koalice ve výborech většinu. Vládní koalice svolala mimořádnou schůzi, na kterou navrhuje zařadit 39 bodů, ale vyřadila vše, co by umožnilo diskusi o zahraniční politice. V rámci mimořádné schůze již nelze program rozšířit, nelze např. navrhnout projednávání bodu o umístění radarové základny USA na území České republiky. A to je bod, ke kterému jste se, pane premiére, zavázal, že bude projednáván na každé schůzi Sněmovny. Z programu minulé schůze byl vyřazen a na této taky není. A to pár dní před avizovaným příjezdem Condoleezy Ricové do Prahy a před podpisem radarové smlouvy.

Vyzýváte k diskusi o budoucnosti Evropské unie či o bezpečnosti, ale na této mimořádné schůzi, kterou svoláváte, nevytváříte žádný prostor pro to, abychom cokoliv z těchto otázek projednali. Chystáte se na summit EU do Bruselu, kde se bude projednávat situace po irském referendu. Vaše vystoupení bude určitě sledováno s velkou pozorností. Čekal bych, že budeme ve Sněmovně jednat o společné pozici České republiky - zvlášť, když po ní nyní tolik voláte. Není tomu tak. Věděl jste, že pojedete na klíčový summit, kde ČR je v mimořádné pozici země připravující předsednictví. Nebylo třeba dělat slavnostní výzvy k debatě, měl jste tu debatu automaticky zařadit na program Sněmovny. Takto mi Vaše prohlášení zní falešně a prázdně.

Navíc jsem přesvědčen, že ve Vašem prohlášení informujete zásadně nepřesně a nepravdivě o schůzce premiérů Visegrádské čtyřky. Vy tvrdíte, že bez ohledu na to, zda bude ratifikační proces nadále pokračovat či nikoliv, nevstoupí Lisabonská smlouva v platnost. Zároveň prohlašujete, že na tomhle jste se shodli s ostatními premiéry v rámci V4. To je nesmysl a nemožné. Nikdo z Vašich partnerů, ani nikdo v celé Evropě kromě Vás a prezidenta Klause dnes neříká, že Lisabonská smlouva skončila. S nikým na tom dnes v Evropské unii nemáte shodu. Nemůžete vyzývat k debatě a začít tím, že neříkáte pravdu.

Ve své výzvě sice mnohomluvně odmítáte defétismus, ale pokud vím, tak Lisabonskou smlouvu pohřbíváte pouze Vy a prezident Klaus.

Rád bych s Vámi, pane premiére, vedl debatu, ve které byste vysvětlil svou větu, že Evropská unie má stabilní smluvní základ, který umožňuje její další standardní fungování. Ve skutečnosti současná Smlouva z Nice neumožňuje pokračovat v procesu rozšiřování Unie. Tohle je velmi důležití okolnost pro naši politiku vůči Balkánu, který je údajnou prioritou našeho předsednictví. Tohle bych si například rád vyjasnil, jen nevím, kdy a kde se nám to povede.

Milý pane premiére, nezkoušejte to na nás sladkými a státnickými slůvky, když Vaše činy napovídají, že o reálný dialog rovného s rovným ve skutečnosti nestojíte. Nedělejte si z nás dobrý den.

12. 06.

Schwarzenberg by měl odstoupit

Lubomír Zaorálek Přečteno 5541 krát

Už dlouho jsme neviděli ministra Schwarzenberga v českém parlamentu. Není divu. Potom, co prokazatelně nedodržel slovo, které ve věci Kosova dal poslancům zahraničního výboru, se mu zřejmě mezi poslance příliš nechce. Nachází se kdesi v zahraničí, můžeme ale jen tušit, co tam dělá, a možná i někde říká.

Nepamatuji žádného ministra zahraničí, který by tak špatně komunikoval se zahraničním výborem a poslanci českého parlamentu. Karel Schwarzenberg jako by nikdy nepřijal, že jeho mandát se odvozuje od vlády,jejíž fungování v parlamentní demokracii umožňuje, podmiňuje a kontroluje parlament. Ministr v žádném okamžiku není soukromá osoba, která si může dělat a říkat, co se jí zlíbí. Všechny své kroky v této funkci musí být vždy připraven a ochoten veřejně obhájit. Pro Karla Schwarzenberga jako by tohle nikdy neplatilo. Nachází se v jiném světě.

Není přece možné v demokracii, abychom se dovídali až dodatečně, že se pan ministr zúčastnil nějaké konference Bilderberského klubu v USA. Přitom ministři ani premiér o jeho účinkování v této „zednářské lóži“ nevědí nic. Toto fórum je pokládáno za lobbyistickou skupinu, na níž dokonce ani představitelé administrativy USA nemohou vystupovat bez svolení Kongresu. Pan ministr nám pak přes média sdělí, že se zúčastnil debaty o „velkých otázkách světa“, ale že nám o tom nemůže nic říci, protože setkání bylo utajené a o obsahu se nesmí mluvit.

Teď jsme obdrželi od pana ministra vzkaz přes agenturu Reuters, že pan ministr si „není jistý, zda český parlament schválí rozmístění amerického protiraketového systému v ČR“ a zároveň prohlašuje, že by nabídl svou rezignaci, kdyby parlament smlouvu neschválil. Pan ministr nemluví o demisi poprvé.Pokud si dobře vzpomínám, tak jí hrozil i v souvislosti s kauzou Jiřího Čunka. Není proto zřejmé, jak vážně je to míněno.Když se ale dívám na prázdné křeslo pana ministra v parlamentu, připadá mi divné, že pan ministr místo vyhrožování rezignací se raději nesnaží vysvětlit, proč je pro něj radiolokátor v Brdech tak zásadní.

Vůbec panu ministrovi nerozumím a určitě je ve Sněmovně více těch, kteří by se ho na to rádi zeptali. Všechny argumenty dnes přece mluví pro to, aby jednání o této smlouvě s USA byla zastavena. Za prvé, vláda nedokázala vysvětlit a obhájit své důvody před veřejností, drtivá většina je proti. Ve Sněmovně žádnou jistou většinu pro radarovou základnu nemá. Ve Spojených státech budou v listopadu volby a od ledna se ujme moci nová administrativa. I Polsko dospělo k závěru, že s protiraketovou obranou je třeba počkat na nového prezidenta. Navíc, Poláci jasně řekli, že základna protiraketové obrany neznamená automatické zvýšení bezpečnosti Polska, naopak, představuje zvýšené bezpečnostní riziko. Bez posílení polské obrany nechtějí dále o smlouvě jednat.

Nejde jen o to, že s ministrem Schwarzenbergem zásadně nesouhlasím. Jde o to, že zásadně selhává jako partner ve veřejné debatě o zásadních otázkách zahraniční politiky. Ukazuje se to zejména v klíčové oblasti přípravy českého předsednictví v EU. Není dnes důležitější úkol pro českou zahraniční politiku než vytváření politického souhlasu mezi politickými stranami v této věci. Například španělský ministr zahraničí nedávno navštívil zahraniční výbor španělského parlamentu (Španělé se chystají na předsednictví v první polovině 2010) a sdělil, že chce silný mandát všech politických stran pro španělskou pozici. Toto je přirozený a logický postup ministra zahraničí. V Česku se nám o tom může jen zdát. U nás je to tak, že čím je něco důležitější, tím méně je u toho ministra zahraničí vidět. V poslední době již nám dává o sobě vědět jen vzkazy ze zahraničí. Z dálek nám zaznělo dokonce i něco o rezignaci. Beru ho za slovo. Takového ministra nepotřebujeme.

10. 06.

Chce vláda dále tajit smlouvu s Nomurou?

Lubomír Zaorálek Přečteno 5380 krát

Poslyšte příběh banky IPB poté, co ji koupila Nomura. Celá historie začíná tím, že v roce 1998 koupila Nomura necelou polovinu akcií IPB za 7 mld. Kč. Ale protože banka na tom byla velmi špatně a tato investice byla pro Nomuru krajně nejistá, pojistila si ji Nomura jinou transakcí – ve stejných dnech si zajistila neodvolatelný příslib zisku akcií Plzeňského Prazdroje, které byly vloženy do prázdné schránky společnosti České pivo. A považte, že čirou náhodou akcie Plzeňského Prazdroje byly oceněny také právě na 7 mld. Kč. Aby ovšem Nomura nemusela za akcie Plzeňského Prazdroje platit, poskytla na to úvěr sama IPB. IPB se chovala jako někdo, kdo se rozhodne prodat auto, ale přitom na to ještě kupujícímu půjčí peníze. Na akciích pivovarů pak Nomura hezky vydělala – v roce 1999 je prodala za 24 mld. Kč.

Líbí se vám takové podnikání? Každý by chtěl takto podnikat. Pseudoinvestice, která je vlastně bez rizika. V Česku tomu od jisté doby říkáme tunelování - operace, která je pro jednoho výhodná, zatímco druhý prodělá kalhoty. Podstatou tunelování je, že jsou stejní lidé na obou stranách transakce. Není divu, že za tyto operace jsou představitelé Nomury trestně stíhaní a hrozí jim trest až dvanáct let vězení.

A teď považte, že takovémuto subjektu, jehož představitelé jsou trestně stíhaní, se český stát dobrovolně rozhodl vyplatit 3,65 mld. Kč jako odškodné.

Jisté je, že vám nikdo přesně neřekne, jak jsme se této sumy pro loupežníky z Nomury dopracovali. Smlouva uzavřená mezi státem a Nomurou je stále tajná a úředník ministerstva financí pan Šnábl nám právě v televizi sdělil, že nám ji sotva v celém rozsahu kdy ukáže. Důvod, proč je smlouva už rok a půl tajná, může být jen jediný – ve smlouvě je něco, co nelze veřejně přiznat, něco, co by představitelé státu veřejně neobhájili. Vláda ale nemůže a nesmí za zády daňových poplatníků a Parlamentu dělat tajné obchody s veřejnými prostředky, o nichž se dozvíme pouze konečnou sumu, kterou nějaké soukromé firmě zaplatíme.

Na celém tomto příběhu tajné vládní dohody s Nomurou je něco, co je naprosto nepochopitelné. Když Česká národní banka v roce 2000 uvalila nucenou správu na IPB, nechal si nucený správce vypracovat posudek JP Morgan, který vyčíslil hodnotu IPB v okamžiku krachu na zápornou hodnotu, minus 68 mld. Kč. Současné ministerstvo financí se však s tímto posudkem nespokojilo a londýnským arbitrům poskytlo posudek nový. Kdo nás k tomu nutil? Jen tak jsme arbitrům dodali posudek, který naši pozici výrazně zhoršil. Hodnotu IPB v okamžiku uvalení nucené správy stanovil na 27 mld. Kč.

Kromě toho, že je to voda na mlýn Nomuře, mnoho smyslu v tomto kroku nenajdeme. Je navíc nepochopitelné, jestli Nomura za polovinu akcií banky v roce 98 dala 7 mld. Kč, jak mohla vzrůst cena akcií a tedy banky za dva roky na dvojnásobek, když podle vývoje na burze šly ceny akcií IPB dolů. Někde tady něco nehraje. Buď se dopustila Česká národní banka v roce 2000 zločinu při vyhlášení nucené správy, protože akcie banky byly na vzestupu, anebo je zločinem to, co se děje dnes. Tertium non datur.

Není divu, že stát od jisté doby dodává do arbitráží čísla, která jsou pro Nomuru tak skvělá. Obávám se, že v této kauze Topolánkova vláda již dlouho nehájí zájmy státu. Důkazem je, že si najala advokátní kancelář Weil, Gotshal & Manges, která už léta zastupuje právě Nomuru.

Kladu otázku, kde chce vláda získat v rozpočtu oněch 3,65 mld. Kč? Chce snad vyplatit tyto peníze za zády Parlamentu a nadále smlouvu s Nomurou utajovat?

05. 06.

Vesecká služkou Topolánka

Lubomír Zaorálek Přečteno 6204 krát

Krajský soud v Praze zamítl žalobu na paní Marii Benešovou. S výjimkou jediného státního zástupce se stínová ministryně nebude muset nikomu omlouvat za to, že vysoké představitele justice označila za „justiční mafii, která se snaží justici plně ovládnout, aby sloužila v zájmu vládnoucí garnitury.“

Podle soudce Vojtěcha Cepla v jeho závěrečné řeči „nebyl výrok o mafii hrubě nadsazený“. Soudce také reagoval na výroky místopředsedy Nejvyššího soudu dr. Kučery, který namítal: „žádná mafie, počínali jsme si naprosto elegantně“.

„Tím to bylo ovšem ještě nebezpečnější“, zněl komentář soudce Cepla. Podle něj „se prokázalo, že žalobci jednali jako koordinovaná skupina.“ Jinde také mluvil o „šikaně nižších zástupců“.

Nelze než poděkovat televizi a především soudci Ceplovi, že bylo možné vše vidět v přímém přenosu. Teď je jen otázka, co si s tím počít. Poslouchal jsem první televizní komentátory Erika Taberyho a politologa Jana Kubáčka trochu s údivem. Vypadali jako uhranutí a neschopní rozebrat, co se vlastně před našima očima stalo. Všechno pro ně končilo maximálně u viny zmiňovaných státních zástupců – Vesecké, Černovského, Salichova nebo Coufala a místopředsedy Nejvyššího soudu Kučery.

Důležité je ale položit všechny další otázky, ke kterým vede žalovaný výrok paní Marie Benešové. Část justice se opravdu chová jako mafie, která se zpronevěřila svému poslání. Dobrá, ale teď se ptejme: Komu celá ta mafie sloužila? Kdo si to celé objednal a kdo je hlavní viník?

Pavel Němec se přece neúčastnil těchto schůzek jako nějaký neznámý právník, ale jak to premiér Topolánek potvrdil – pracuje jako jeho poradce.

Víme, jaký je hlavní obor činnosti Pavla Němce. Případ katarského prince odhaluje jeho základní know-how. Jeho oborem je likvidace nepohodlných kauz. Metoda je jednoduchá: kauza se musí přeložit jinam, řízení se musí co nejvíce protahovat, veřejný cit pro spravedlnost se musí chlácholit a pomalu otupovat. Kauza katarského prince předvedla, že publikum se dlouhým čekáním na výsledek unaví a po čase se už pak dá plácnout do televize jakýkoliv nesmysl a projde to.

Justiční mafie kolem paní Vesecké vznikla proto, že bylo třeba odstranit kauzu, která ohrožovala stabilitu vlády. Paní Vesecká, Kučera a další tím, že byli ochotni tuhle hru sehrát, nesmírně poškodili dobré jméno státního zastupitelství. Škody se dají stěží dopočítat. Nicméně běda tomu, z koho pokušení vychází - hlavní viník je vláda.

Premiér Topolánek a politici ODS v minulosti bez jakéhokoliv důvodu a důkazu (když neberu vyprefabrikovanou kauzu Kubice) napadali sociální demokracii, že je spojena s organizovaným zločinem a že ovlivňuje vyšetřování trestních kauz. Prostě: „zloděj křičí: chyťte zlodějě“. Když se Topolánek, Langer, Pospíšil, Nečas stali vládními politiky, dlouho neváhali. Pokud jde o udržení vlády, je třeba se hlavně nezakecat. Platí, co řekl chápavý a oddaný Pavel Kučera: „Stabilita vlády by měla mít přednost před nezávislostí justice“.

Po shlédnutí prvního stání procesu s Marií Benešovou a státními zástupci jsem vyzval ministry vlády, že je nevyšší čas, aby začali jednat. Vyzval jsem je, aby odvolali paní Veseckou z funkce, jmenovali nového státního zástupce, který by zprostil mlčenlivosti ty státní zástupce, kterým paní Vesecká nedovolila mluvit. Státní zástupci, o kterých se nyní mluví jako o „justiční mafii“, jsou v podezření, že zneužili pravomoc veřejného činitele. Má-li v této zemi platit zákon, musí se vše vyšetřit včetně podezření z politického ovlivňování podle hesla „Padni komu padni“.

Jsem přesvědčen, že tohle se stát musí a že se tak nakonec stane. Stabilita vlády není nejvyšší zákon. Pokud to současná vláda nechápe, měla by co nejdřív odejít.

Archiv článků: červen 2008

Já nic, já Topolánek

Děláte si z nás dobrý den, pane premiére?

Schwarzenberg by měl odstoupit

Chce vláda dále tajit smlouvu s Nomurou?

Vesecká služkou Topolánka

Blogeři abecedně