Často jsem dostával na předvolebních mítinzích otázku na radarovou základnu USA v ČR. Nepochybuji, že radar také svým dílem ovlivnil výsledek voleb. Myslíte si snad, že současná vláda z toho vyvodila nějaký závěr? Možná vás mate, že téměř všichni čelní představitelé ODS mluví procítěně o nutnosti hluboké a důkladné sebereflexe.
Bla bla bla bla…. Nenechte se zmýlit. Tahle vláda lidmi pohrdá po volbách stejně jako před volbami. Platí mávnutí rukou Alexandra Vondry: „Na lidech tady vůbec nezáleží.“
Ve středu 29.října vláda odstartuje projednávání radarových smluv v Parlamentu. Asi jsem si to mohl odpustit, když jsem na začátku schůze žádal vládu, aby nezařazovala do programu schůze taková témata jako „radarová základna USA“ nebo „církevní restituce“. Upozorňoval jsem, že vláda, která tu možná nebude za měsíc, by neměla prosazovat rozhodnutí, která vytváří závazky na desítky let.
Nedosti na tom, že vláda se chystá spustit projednávání radaru v Poslanecké sněmovně, vládní koalice v čele s ODS se dokonce chystá projednat radarové smlouvy v tomto týdnu také v Senátu. Nevylučuje se ani závěrečné hlasování o radarové základně v plénu Senátu. Neslýchané! To tady ještě nebylo. Považte, že funkční období třetiny senátorů končí 2.listopadu. Přemysl Sobotka chce tedy stihnout hlasování o radaru doslova o pár hodin dříve než dojde ke změně a do Senátu vejdou s právem hlasovat senátoři jako Jiří Dienstbier, Říhák a mnozí další, kteří jednoznačně byli zvoleni také díky svým postojům k radarové základně v České republice. Jestli senát bude hlasovat o radarové základně ve starém složení a nechá za dveřmi stát nově zvolené senátory, kteří podle ústavy mají svůj mandát okamžikem zvolení, bude to projev obrovské politické nekulturnosti a těžké arogance vládnoucí ODS.
Mýlí se všichni, kdo si myslí, že ODS a vládní koalice prohráli kvůli třicetikorunovým poplatkům u lékaře. Ty poplatky jsou jen symbol toho, z čeho jde na lidi strach. To, co zvedlo mnoho občanů k volbám, to byla právě zpupná drzost, přezíravost k lidským obavám a strašná neomalenost. To, co si dovoluje vláda v Parlamentu, to si vlastně dovoluje ke všem občanům. Nelze Topolánkovi zapomenout jak projednával ve sněmovně balíček údajných finančních reforem, který předložil tak, že se k němu prakticky nebylo možné vyjádřit. To byl skutečný vztyčený prostředníček na Parlament a občany. Stejné je to s radarem.Nejdřív si vláda najala pana Radara Klvaňu. Když tohle lidé nevzali, tak se odpůrci radaru označili za spolupracovníky cizích tajných služeb a přisluhovače ruského imperialismu – to je to, co děsí. Vládní koalice nechala zákonem zřídit Ústav pro studium totality, jeho řediteli nechala schválit plat 120 tisíc a instituce složená z historiků amatérů zahájila bádání na politickou objednávku. Jsme svědky heroizace velmi pochybných činů bratří Mašínů a zároveň přihlížíme, jak je světovými médii vláčen proslulý český spisovatel Milan Kundera. Ta primitivní sprostá neomalenost děsí.
Lidé nejsou tak hloupí a infantilní, jak si myslí komentátor Jan Jandourek ve svém urážlivém článku v sobotní MF Dnes, jen proto, že nevolí ve volbách jak on by si zrovna přál. Jak to říká pan Jandourek? Možná je podle teologů hodnota každého člověka nekonečná, ale 20% jich stupidně volí extremisty a 30% je infantilních. To vysvětluje, proč jich tolik nepochopilo, proč je třeba volit zkušenou ODS. Pan Jandourek si myslí, že ODS prohrála proto, že nepočítala s lidmi, jací jsou. Nedokázala úspěšně odehrát své představení, protože nedokázala strhnout své publikum. To je povýšenost par excellence. Tenhle národ je pro pana Jandourka jen takový ubohý dobyteček. Dokonce ani jeho křesťanství mu v tom příliš nepomáhá.
Všichni tito analytici dnes papouškují stejný závěr: v těchto volbách šlo pouze o třicetikorunové poplatky. Dál se nedostanou. Nemohou. Nedovedou si představit, že ti obyčejní lidé, kterými oni pohrdají, možná něco cítí velmi přesně. Třeba svůj strach. Třicetikorunové poplatky jsou jen symbol. V těchto volbách zdaleka nešlo jen o ně.
V těchto volbách šlo o strach z bezohlednosti, která se šíří naší společností a kterou podporuje bezohledná vláda. Lidé se děsí toho, že přijdou vážně nemocní do zdravotního zařízení a budou si připadat jako v průmyslovém kombinátě. Zajděte se podívat na nějaké onkologické pracoviště. Najdete tam frontu lidí, kteří trpělivě čekají až na ně přijde řada na ozařování. Občas vás vyděsí, jak se k nim personál chová. A do toho ty ponižující poplatky - jen prohlubují odcizení mezi pacienty a lékaři. A je toho víc, co padá na člověka. Mluví se o finanční krizi. Roste nejistota a zvětšuje se strach. Co nás čeká ve světě, kde ti, kteří mají největší odpovědnost se chovají sobecky a primitivně? Na náměstích se mě lidé ptali, jak mohou mít v téhle společnosti takovou moc lidé, kteří se zhlížejí v Martinu Bormannovi. Jak můžeme mít premiéra, který používá fráze z nacistické ideologie. Tihle hájí naše zájmy? Na ně se máme spolehnout, když se něco stane?
Ano, říká se, že společnost potřebuje elity. Ale jaké jsou ty naše dnešní elity? Například takový známý finančník pan Bakala, který vlastní tisíce bytů a lidem, kteří v těchto bytech žijí, bojí se o střechu nad hlavou, tak jim nutí nevýhodné smlouvy, veřejně lže a dává najevo, že se s nimi vůbec nehodlá bavit o jejich obavách. Místo toho si nechá v médiích otisknout propagační článek, ve kterém předvádí svou haciendu za 150 milionů, kterou si nechá stavět na venkově. Tahle okázalá primitivní arogance, to je to, co děsí. Proto se lidé bojí, že když je něco zlého potká, tak jim nikdo nepomůže.
Chudák pan Bém pořád opakuje, že jde o změnu stylu a komunikaci. Stejně jako premiér Topolánek všichni papouškují, že dělají výbornou politiku, jen ji neumí lépe sdělit. Ne pánové, váš styl je vyjádřením toho, jací jste. Vaše neurvalost se dobře hodí k bezohlednosti vaší politiky. Nestojím o to, až nám příště budete ve sněmovně vnucovat svůj kšeft s radarem, abyste nám novým stylem sdělovali, jak to myslíte se všemi dobře. Jak dlouho může trvat takováhle hra? Jeden muž na mě volal na náměstí ve Frýdku-Místku: „Vypakujte tu sebranku dřív než na ně budeme muset vzít vidle!“
Albert Camus má v novele „Pád“ tento obraz: „ Poslední soud? Dovolte abych se zasmál. Poznal jsem něco horšího, soud lidí. Slyšel jste o kobce plivanců, kterou si nedávno vymyslel jeden národ...? Je to zděná díra, v ní stojí vězeň a nemůže se hnout. Bytelné dveře, které ho svírají v betonové ulitě, se zamykají na úrovni brady. Je vidět jen jeho obličej a do toho mu vydatně plive každý, kdo jde kolem. Vězeň, vklíněný do své kobky, se nemůže utřít, třeba mu je, pravda, dovoleno zavírat oči... Celý vtip je v tomhle: kdo plivne jako první.“
Představte si, že průměrný Číňan je schopen odkládat stranou 30-40% ze svého poměrně malého platu. A teď se přenesme na druhou stranu světa. Na newyorské Time Square svítí velký displej, který tam instaloval již za éry Ronalda Reagana jakýsi podnikatel, protože ho znepokojoval rostoucí deficit státního rozpočtu USA. Za časů Billa Clintona na nějakou dobu tabule zmizela, protože se podařilo deficit výrazně snížit, ale pak se na slavné náměstí brzy vrátila. Nyní se na něm skví neuvěřitelné číslo 10,7 biliónu dolarů. Číslo průběžně zaznamenává stav dluhu Spojených států amerických. V souvislosti s překročením hranice desíti biliónu dolarů se musel displej právě nyní upravit a rozšířit o další řád. Zároveň padlo ujištění, že se připravuje rozšíření tabule o další dva řády.
Není někde tady také příčina té laviny, která se valí na svět v posledních dnech? Neschylovalo se k téhle pohromě už řadu let? Byli jsme svědky obrovského ekonomického růstu, ale reálné platy stagnovaly. Akciové trhy přece nemohou trvale předbíhat růst hrubého domácího produktu. Finanční systém se úplně odpoutal od reálné ekonomiky. Ohromné sumy peněz, jež ale vytvářela pouhá spekulace. Zároveň postupně zanikla elementární odpovědnost za svěřené peníze. Vložili jste někam peníze, ale ten, který se měl o vaše peníze starat, to přestal brát jako vážný závazek a balíček zahrnující i vaše peníze někomu vzápětí prodal. Peníze se měnily ve složité finanční produkty – nepřehledný systém derivátů. Produkty, které obdržely možná i řadu hvězdiček – vysoké ratingy, ale nakonec nebylo vůbec jasné, kdo za jejich hodnotu opravdu ručí. Jejich krytí bylo nakonec jen pomysl.
V naší euroatlantické civilizaci jsme se naučili žít na dluh. Samotné Spojené státy americké dovážejí obrovské množství zboží z celého světa a nedbaly na rostoucí obchodní deficit. Rostoucí dluh se řešil dalšími půjčkami. Všechen ten růst pak financovaly banky z Číny, Hongkongu, arabského světa či Ruska. A číslo na displeji na Time Square na Manhattanu stále roste. Aby takový šílený růst byl možný, bylo třeba vyřadit kontrolní roli státu. Od dob Margaret Thatcherové se také role státu neustále snižovala. Velké pojišťovny (jak vidíme zpětně u AIG), které cenné papíry garantovaly se naučily státní regulace šikovně obcházet.
Krize, která přichází, nevznikla pouze proto, že se někde náhodou utrhl trh s hypotékami. Má hlubší kořeny. Čtu, že akcie General Motors klesly během dnešního dne o 30%. Říká se, že se brzy dožijeme toho, že takové hvězdy amerického průmyslu jako General Motors nebo Ford nakonec převezmou čínské a indické banky.
Nejhorší je, že nejistota stále roste. Důvěra na trhu je něco, co se nedá žádnou vládou nařídit. Opatření, která v současnosti vlády přijímají, mají především situaci uklidnit, samotný problém však neřeší. Stavíme dvoumetrové zdi, ale vlna, která se na nás žene, stále roste. Bublina virtuálních toxických financí sice byla propíchnuta, ale pořád se zvětšuje. Je to dáno tím, že stále roste počet těch, kteří se chtějí zbavovat akcií, nemovitostí – každý se chce dostat ven z prostoru, který se zdá stále nejistější a nebezpečnější. Všichni chtějí ven a tlačenice u dveří stále roste.
Finanční krize se přelévá do krize ekonomické a jeden z prvních, koho postihne útlum, má být automobilový průmysl. V naší české ekonomice představuje snad více než 20% HDP. Nejde o žádné strašení. Jde o to si nic nenamlouvat a připravit se.
Premiér Topolánek se rozčiluje, že státy EU si hrají na finanční krizi a přijímají „naprosto neskutečná“ opatření. Dokonce tvrdí, že v EU se projevuje „totální neschopnost problém racionálně řešit“. Napadá především zavádění stoprocentních záruk na vklady střadatelů k němuž po Irsku, Německu, Dánsku, Portugalsku, Rakousku, Slovensku a Islandu sáhly také Slovinsko a Maďarsko. Topolánek volá, že je to „nestoudný krok“ a že je připraven podobné návrhy tvrdě vetovat.
Když jsem slyšel o těch stoprocentních zárukách poprvé, tak jsem křičel také. Zúčastnil jsem se v pondělí a v úterý debaty v Národním shromáždění v Paříži, kde jsem podobné kroky vyčetl zástupcům Irska a vzápětí i Německa s tím, že takhle politika „bližší košile než kabát“ je projevem sobectví a Evropskou unii jako celek poškozuje a destruuje. Bylo pěkné, jak s tím všichni, včetně německých zástupců souhlasili. Ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat. Nejen Evropa, dnes i Spojené státy americké vyhlásily, že přistoupí ke stoprocentní náhradě vkladů. Prostě když se vám začne valit vlna přes hlavu, tak začne každý máchat sám vlastníma rukama a hledá vlastní záchranu.
Dále už ale s premiérem nesouhlasím. Když Mirek Topolánek kritizuje, že Evropská unie nesmí porušovat vlastní Pakt růstu a stability, tak je zpožděný za událostmi. Mýlí se, když říká, že země Unie „si hrají na finanční krizi“. Možná v Česku to tak nevypadá, ale Spiegel on-line dnes uveřejnil prohlášení, že rozsah této krize se již rovná finanční krizi, která byla na počátku velké deprese 30. let. Prostě a krátce - Pakt růstu a stability v EU je dnes již jen dým a je jasné, že v čase krize ho nebude možné držet.
Co následovalo po velké krizi začátku 30. let? Rozvrat, frustrace, nacismus, New Deal, investiční politika státu podle Johna Maynarda Keynese – keynesiánství, atd. Pevně věřím, že se dokážeme vyhnout politickým extrémům, ale politika státních investic bude zřejmě stejně důležitá jako tehdy. Další důvod proto, aby platnost Paktu růstu a stability byla dočasně pozastavena.
Současná aktivní politika Spojených států i evropských států není rozhodně tak „neskutečná a odsouzeníhodná“, jak říká Mirek Topolánek. Je projevem snahy neopakovat chyby, ke kterým došlo před téměř 80 lety, kdy státy byly dlouho pasivní a obyvatelstvo na to tvrdě doplatilo.
Nemá smysl se navzájem obviňovat z hysterie. Problém krizí je, že nedokážeme čelit rostoucímu strachu. Nedokážeme plavat proti bludnému víru strachu, který nás stahuje dolů. Ani žádným křikem, že jsme ostrov stability, se tomu neubráníme. Jsme otevřená, na export orientovaná ekonomika, která sdílí osud Evropy v dobrém i zlém. Nemá ani tolik smyslu se rozčilovat, že právě teď EU nefunguje tak jednotně, jak bychom si představovali (kritizovaná schůzka čtyř největších zemí – Itálie, Francie, Německo, Velká Británie). Zrovna tato vláda toho pro jednotu Evropy mnoho neudělala. Mnohokrát jsem opakoval, že právě Lisabonská smlouva by vytvořila přesnější pravidla pro fungování 27 států, která by bránila tomu, aby v podobných situacích, jako je ta nynější, o věcech rozhodovaly pouze největší státy. Prohloubení integrace Evropy mělo být nástrojem bránícím tomu, aby rozhodování se odehrávalo pouze mezi nejsilnějšími státy. Existuje přímá souvislost mezi dosavadním neúspěchem „Lisabonu“ a tendencí scházet se, když je zle, pouze ve čtyřech.
Takže ne křičet, ale připravit se. Nejbližší léta nebudou jednoduchá. Hodně bude záležet na schopnostech a kompetenci vlády.
Finačník Zdeněk Bakala se stal před čtyřmi lety vlastníkem Ostravsko-karvinských dolů a také 45 tisíc bytů, které k tomuto majetku patřily. Převzal také závazek, že byty nepřevede na žádnou třetí osobu po dobu pěti let.
Poté pan Bakala i celá jeho společnost Karbon Invest učinili veřejně slib, že byty budou nabídnuty k odkoupení nájemníkům, kteří v nich bydlí, za sníženou cenu. Bakala tehdy všechny bydlící ujišťoval, že jako podnikatel má zájem o podnikání v dolech, že o byty mu nejde a rozhodně nechce vytvářet sociální nejistotu pro lidi na Ostravsku.
Pamatuji si, jak mi tehdy pan Bakala osobně řekl, že je původem z Opavy a že má k regionu vztah a myslí to poctivě a záleží mu na tom, jak je lidmi ve svém rodném kraji vnímán.
Pan Bakala také tehdy tvrdil, že projekt prodeje bytů nájemníkům musí být dobře připraven a že na to potřebují tři roky.
Tři roky uplynuly, pan Bakala mezitím zřídil novou realitní firmu, byty na ni převedl, porušil tím závazné usnesení vlády o privatizaci a na svůj slib převést byty nájemníkům zapomněl. Opakovaně ujišťuje, že mu v tom brání jeho odpovědnost, protože bohužel ví, že na to lidé neseženou peníze. Dojemná starost. Škoda, že se svých nájemníků zapomněl zeptat.
Do mé poslanecké kanceláře v Ostravě přicházejí nájemníci pana Bakaly, kterým je vnucován podpis nových nevýhodných nájemních smluv, dokonce se často jedná o vdovy po hornících, kterým je vyhrožováno vystěhováním z bytu, pokud novou smlouvu nepopíší.
Právě dnes se mi dostalo do rukou poslední číslo časopisu Respekt, jehož je pan Bakala spoluvlastníkem, a v němž jsem objevil tuto reklamní inzerci s nápadným textem: „Lepší podmínky pro život na Ostravsku nesou podpis OKD“ a pod tím pěkný podtitul: „Život nespočívá jen v práci, podnikání a neustálé honbě za hmotnými statky“.
Tohle je, pane Bakalo, ale pouze inzerce ve Vašem tisku. Jaké jsou Vaše skutečné hodnoty? Jaký jste finančník? Dnes je světový tisk plný odsudků hamižnosti a hrabivosti některých amerických bankéřů. Patříte k nim anebo je pravda, co inzerujete? Lidé nepotřebují Vaše řeči o odpovědnosti, stačí, abyste dodržel svůj tři roky starý slib.
Jan Werich jednou napsal tuto větu: „Slib se plnit musí, kdo neplní dané slovo, maří naděje v člověku.“ Tak co Vy na to, pane Bakalo…!