Lubomír Zaorálek

26. 03.

Po Topolánkovi potopa?

Lubomír Zaorálek Přečteno 9678 krát

Nevěřil jsem vlastním uším, když jsem slyšel premiéra Topolánka uštěpačně vyjmenovávat, kde všude se slavilo po pádu jeho vlády. Na prvním místě ruská ambasáda, pak Pražský hrad, sídlo pražského magistrátu a sídlo opozice. Jedině spiknutím si pan Topolánek umí vysvětlit, že jeho vláda padla. Ani špetka reflexe, ani kousek přiznání, že nedokázal udržet koalici pohromadě, že možná udělal chyby, že možná vládu založil špatně, že bere vážně projev nedůvěry, který mu vyslovila Poslanecká sněmovna. Jen ukřivdění a hořkost. On přece vládl tak dobře, bojoval se zlem a měl proto právo používat všechny prostředky na udržení této nejlepší vlády.

Pan premiér se plete. Opozice neměla co slavit. Pouze plnila svou roli. Po vyčerpání všech prostředků jak přinutit vládu změnit způsoby vládnutí. Vláda ve snaze zajistit svou vratkou, na přeběhlících založenou stabilitu byla nucena ke stále rozsáhlejším zásahům do justičního systému, práce státních zastupitelství, policie i soudů. Takzvaný stroj negativní a pozitivní motivace šrotoval stále větší počet obětí. Kauza Čunek vyvolala kauzu „justiční mafie“, odvolání soudce Cepla, odvolání doktora Bašného... Katalyzátorem hlasování o nedůvěře vládě se ovšem stala kauza poslance Wolfa a premiérova rádce Dalíka, který nabídl redaktorovi České televize za pro stabilitu vlády nežádoucí pořad kompenzaci v podobě kompromitujících materiálů na lídra opozice Jiřího Paroubka.

Využili jsme všech prostředků k protestům – interpelací, žádosti o zřízení vyšetřovací komise, opakovaně jsme premiéra vyzvali k odvolání nejvyšší státní zástupkyně Vesecké. Stále jsme opakovali, že politické ovlivňování justice musí skončit, protože vážně ohrožuje fungování státu. Jak napsal Jiří Přibáň, pokud se ve společnosti stávají soudci a justice nevěrohodní, hrozí politická zvůle a zkorumpovaná vláda.

Bylo by nesmírným selháním opozice, kdyby z jakéhokoliv důvodu takovýmto ohrožením společnosti nečelila. Nebo kdybychom řekli, že jejich řešení odkládáme o půl roku. To by nikdy ve Spojených státech nevznikla aféra Watergate. Nikdy by americká společnost nedostala zásadní informaci, že určité praktiky a zneužívání politické moci jsou nedovolené a budou příště trestány. To, že komise amerického Kongresu vyšetřila tuto kauzu a viníci byli potrestáni, změnilo celou společnost a upevnilo americkou demokracii. Už Karl Popper napsal, že opozice má ještě významnější roli než vláda. Ona je základem možnosti změny. To, že se na určité praktiky dá červené světlo a STOP vládě, to je základ demokracie a to dává naději. Bylo by strašné selhání téhle role se vzdát.

Sociální demokracie nehlasovala nedůvěru vládě proto, že by se chtěla dostat ihned k moci. Nehodláme se stát vládní stranou. Na to nemáme ve Sněmovně hlasy, jsme stále „jen“ opozice. Ani jsme nehlasovali nedůvěru vládě, abychom si zvýšili preference. My si jen plníme povinnost opozice v situaci, která hrozí trvale vážně poškodit celou zemi.

Kéž by si takto odpovědně plnil své závazky také premiér Topolánek. Jeho poslední vystoupení v Evropském parlamentu působí dojmem: Já končím, tak teď mohu říkat cokoli. Konečně to těm Američanům natřu!

Premiérovo vyjádření, že americké pumpování finančních stimulů do ekonomiky je „cesta do pekel“, vyvolalo nejen pozdvižení, ale i úvahy podobné komentáři ve Financial Times, který říká, že se ukazuje, že je opravdu třeba vytvořit úřad Stálého předsedy Evropské rady, který by nerotoval jako dosud. Tragika Topolánkova vyjádření je v tom, že přichází několik dní před vrcholným summitem G-20, k němuž se upínají naděje, že vytvoří alespoň předpoklady společného postupu klíčových světových hráčů. Všeobecně se cítí, že jde o hodně a že potřebujeme dohodu. Otevřený neúspěch G-20 by byl zlým vzkazem finančním trhům. Topolánkův výrok, že americké pumpování peněz do ekonomiky je „cesta do pekel“, je projevem zarážející nesolidarity.

Můžeme nesouhlasit s americkou cestou z krize, ale ona je v každém případě výsledkem obrovské intelektuální práce a široké odborné diskuse. Paul Krugman vysvětluje, že se nacházíme na nakloněné rovině, můžeme se zřítit každou chvíli dolů a masivní finanční injekce mají za úkol nás před tímto pádem zachránit, umožnit nám vyškrábat se nahoru, nastartovat oživení a rozjet stroj americké ekonomiky, který by pak mohl potáhnout i řadu ostatních. Jde o to za každou cenu obnovit důvěru a obnovit výkon ekonomik. Nikdo ještě neví, jestli se to povede. Kolik peněz by na to bylo třeba. Ale je to naděje. Nejen pro USA.

Nevím, jestli tohle vše si premiér Topolánek uvědomoval, když mluvil o cestě USA do pekel. Nevím, jestli si uvědomoval, jak těsně je americkou ekonomiku navázána například ekonomika německá, na kterou je zase těsně navázána ekonomika České republiky.

Premiér Topolánek by neměl v této chvíli přenášet vnitřní problémy naší politické scény do své role předsedy Evropské rady. Měl by se chovat racionálně a mužně, nenaříkat a neprohlašovat suverénně o druhých, že jsou na cestě do pekel. A měl by mít i na paměti, že stále ještě nemluví jen za sebe, ale za celou unii.

Nestačí připomínat odpovědnost těm druhým. Premiér by si měl sám uvědomit všechny své závazky na mezinárodní scéně, včetně ratifikace Lisabonské smlouvy. Česká strana sociálně demokratická mu v tom bude stoprocentně nápomocna. Máme zájem řádně a plnohodnotně dokončit české předsednictví EU.

12. 03.

NATO se změní nebo půjde do důchodu

Lubomír Zaorálek Přečteno 5163 krát

NATO má šedesát let, my jsem v něm deset let, ale není moc času na oslavy. Žijeme v době krize a není dobré příliš dlouho krájet dorty. Když dnes pozoruji slavnostní konferenční řečníky, jak si notují a libují, jak je to dobře, že dnes spolehlivě spočíváme v náručí Aliance, připadá mi, že už dlouho nesledují světová média. Jsme v situaci, kdy hrozí rozpad světového ekonomického a finančního řádu. Všechny otázky se dnes téhle hrozbě podřizují. Ekonomická krize se dnes stává prvořadou bezpečnostní hrozbou. Poradce Baracka Obamy pro národní bezpečnost generál James Jones před pár dny v Mnichově řekl: „Strávil jsem podstatnou část své kariéry ve vojenské uniformě. Ale dnes musíme jít dopředu a uvědomit si, že otázky světové bezpečnosti dnes nelze omezovat na otázky spojené pouze s ministerstvy obrany nebo zahraničí.“ Gen. Jones zdůraznil, že dnes se dostávají do popředí otázky ekonomické a sociální. Ekonomická krize je podle něj základ, na němž musíme prokázat, zda jsme opravdu silní.

Nejde přitom jen o ekonomickou krizi, další faktor jsou klimatické změny a celkově se měnící charakter bezpečnostních hrozeb. Potřebujeme zcela nové koncepce a vize, jak zvládnout, co se na nás valí. Ekonomická krize je erupcí reagující na neudržitelnou ekonomickou a sociální nerovnováhu ve světě. Vznikla nová centra a dochází ke změnám topografie moci ve světě. Není divu, že J.Jones na mnichovské konferenci předložil svou klasifikaci hrozeb a priorit a řekl napůl žertem, citujíc Groucho Marxe:“ Toto jsou naše principy. Pokud se vám nelíbí, nevadí, přijdeme s jinými“.

Změny, ke kterým dnes kolem nás dochází, jsou mimořádné. Potřebujeme plány a programy toho, jak se vypořádat s novými situacemi. Instituce, které to nedokáží, zaniknou nebo budou upadat. To se samozřejmě týká i NATO. Není divu, že takovéto nové představy dnes přinášejí jak Němci, tak Francouzi, kteří se vracejí do vojenských struktur Aliance. Své představy dnes formulují i Italové a Španělé. Premiér Zapatero se právě přihlásil k nové architektuře evropské bezpečnosti, která by měl zahrnovat Rusko jako strategického partnera EU a USA.

Německo přichází s ideou integrované bezpečnosti ( „vernetzte Sicherheit“). Berlín navrhuje, aby se NATO stalo reálným fórem konzultací mezi USA a Evropou. Evropa má být pokládána za rovnocenného partnera USA. Požaduje se posílení vojenských i civilních zdrojů EU. Mluví se o posílení nevojenského komponentu – složky policejní, justiční, ekonomické a rozvojové.

Prostě na stole je toho hodně, k čemu bychom se měli vyjádřit.

Možná by bylo lépe si místo slavnostního krájení dortů a udělování vyznamenání také ujasnit, co na to všechno říkáme. Teď to vypadá, že se evropská debata odehrává bez nás. I když jsme předsednickou zemí EU, nikdo z oslavujících členů vlády ani nekomentuje vyhlášení Vysokého představitele pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU J. Solany, který řekl: „Země EU neuvažují o zvýšení počtu jednotek v Afghánistánu. Situace v Afghánistánu se nedá řešit jenom vojensky.“

To je přesně náš sociálně-demokratický požadavek, který uplatňujeme vůči koalici při jednání o zahraničních misích ve Sněmovně. Mlčí se o tom, že dnes existuje spor mezi EU a NATO. Mlčí se o tom, že NATO chybí nová strategická koncepce. Nikdo dost dobře neví, co přesně děláme v Afghánistánu.

Chce-li NATO přežít, musí vytvořit nové rozhodovací mechanismy. NATO nemůže být hlouček států, který pouze následuje jednu supervelmoc. Pamatujeme ještě, jak za G.Bushe USA suspendovaly článek 5 a nahradily ho „koalicí ochotných“ v duchu hesla: Kdo nejde s námi, jde proti nám. Tento postup dokonce rozštěpil Evropu a Donald Rumsfeld začal mluvit o „staré“ a „nové“ Evropě.

Dnes, když si v Afghánistánu nevíme rady jak dál, je asi pozdě se ptát, jestli v boji proti teroru jsme neměli použít úplně jinou strategii (kombinace speciálních komand a zpravodajských služeb).

Je ale nejvyšší čas si ujasnit naši pozici, co se týče například dalšího rozšiřování Aliance. Ani politické strany v tom nemají jasno. V jednom dni jsem zaregistroval vyhlášení Přemysla Sobotky z ODS , který by přijal do NATO každého, kdo o to požádá, zatímco jeho stranický kolega Jan Vidím říká, že čím víc se jde na východ, tím víc přicházejí země, které toho moc nepřinášejí, spíše naopak.

Rozšiřování Aliance v době , kdy nemáme nový strategický koncept a dohodnutou budoucí vizi, je neodpovědné. Je to podobný omyl, jako když se rozšířila EU masivně o deset zemí a pak začala řešit svou institucionální reformu.

Je velká chyba, že v NATO byly opuštěny principy, které byly podmínkou pro naše přijetí před deseti lety. Připomínám, že jejich součástí bylo přihlášení se k určitým hodnotám liberální demokracie, lidských práv a civilní kontroly ozbrojených sil. Dnes bychom sotva něco podobného prokazovali v zemích jako je Albánie, Ukrajina nebo Gruzie. Bojím se domýšlet, k čemu nám může být dobré mít za partnera zemi, kde k vyslání ozbrojeného komanda kamkoliv není potřeba žádný souhlas parlamentu ani celé vlády.

Takže v souvislosti s výročími NATO je o čem se bavit a vláda by nám pro začátek mohla říci, s čím hodlá jet na summit NATO 3.-4. dubna do Štrasburku a Kehlu.

11. 03.

Hledá Topolánek poslušného soudce?

Lubomír Zaorálek Přečteno 6913 krát

Jak říká James Bond, poprvé je to náhoda, podruhé shoda okolností, ale potřetí je to jasný nepřátelský záměr.

První bylo přesunutí kauzy katarského prince z Prahy do Kataru. Podruhé se tento nezaměnitelný rukopis bývalého ministra, dnes poradce premiéra Topolánka Pavla Němce zopakoval při odebrání kauzy Jiřího Čunka z přerovského státního zastupitelství a předání přeochotnému panu Salichovovi do Jihlavy. Ve třetí variantě jsme hru „Hledáme poslušného státního zástupce“ pouze vystřídali hrou „Hledáme poslušného soudce“.

Nicméně ústava říká, že každý má právo na svého soudce. A odvolání soudce po prvním projednání Vrchním soudem je něčím naprosto neobvyklým. Slyšeli jsme v televizi vyjádření prvního viceprezidenta Soudcovské unie, který se obrátil na dvanáct kolegů a žádný z nich nic podobného nepamatoval.

Proč bylo třeba odejmout případ soudci Vojtěchu Ceplovi? Jednak je pravděpodobné, že Vojtěch Cepl by se v dalším průběhu soudního řízení vyvaroval pochybení, která mu jsou Vrchním soudem vytýkána, a nic by mu nebránilo rozhodnout stejně a přiznat paní Benešové právo mluvit v téhle zemi o justiční mafii, která pracuje také na politickou objednávku.

Ale to nemusí být hlavní důvod. Tím se mohlo stát odhalení, jež ve svém jedenáctém čísle učinil týdeník Respekt, který tvrdí, že má tři důvěryhodná nezávislá svědectví, že opravdu došlo k politickému ovlivňování kauzy Čunek. Vzniklo nové riziko pro ty, kteří brání Čunkově špatně zakopané mrtvole, aby znovu a znovu nevylézala z hrobu. Nevypočitatelný Vojtěch Cepl by mohl předvolat k dalšímu projednávání jak náměstka ministryně zdravotnictví Marka Šnajdra a premiéra Mirka Topolánka, tak ministra Jiřího Pospíšila - a ptát se jich pod přísahou, jestli se konaly schůzky, které měly za cíl zpochybnit vyšetřování policie i Čunkovo obvinění a vrátit kauzu na začátek. Takovéhle vypovídání před soudem, to by skončila legrace.

Vypadá to, jako by do usnesení Vrchního soudu o vrácení případu „justiční mafie“ bylo rozhodnutí o odnětí případu soudci Vojtěchu Ceplovi doplněno až na poslední chvíli a možná dodatečně. Dokonce není ani pořádně zdůvodněno.

Princip, který se prosadil v Čunkově kauze, je stále stejný: odvolávání těch, co neposlouchají, odnímání případů těm, kteří rozhodují jinak, než si politicko-justiční mafie přeje.

Tuhle mrtvolu prostě vykopat musíme. Proto sociální demokracie navrhne zřízení parlamentní vyšetřovací komise, která by měla zkoumat vše – od způsobu vyšetřování a dozorování kauzy Jiřího Čunka, včetně trestání a šikany státních zástupců za odlišný právní názor, včetně okolností uvedených v časopise Respekt č. 11. Přesně na to máme možnost zřizovat vyšetřovací parlamentní komise. Taková komise má zvláštní pravomoci. Měla by vyslechnout všechny důležité aktéry této kauzy, vyjasnit všechny významné souvislosti, včetně role premiéra Mirka Topolánka, jeho poradce Pavla Němce, Nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké, role Vrchního soudu a Vrchního státního zastupitelství v Praze...

Kauza Jiřího Čunka musí být vyšetřena. Podaří-li se to a odoláme-li teroru všemožných justičních mafií, dojdeme k bodu obratu, k příležitosti napravit ponurou situaci a budovat skutečný právní stát.

04. 03.

Smrtelné hříchy nebudou potrestány?

Lubomír Zaorálek Přečteno 5447 krát

Vládní koalice ve sněmovně odmítla jednat o okolnostech odvolání JUDr. Adama Bašného z funkce vedoucího oddělení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. Poslanci koalice se odmítli zabývat situací ve státním zastupitelství a české justici. Nikdo neřekl proč. Prostě hlasovali proti a projednání tohoto bodu odmítli.

Příslušní ministři i premiér pouze mlčeli. Vypadalo to, jakoby se jich situace v justici vůbec netýkala. Ale tak to není. Za to, co se děje v policii i na státních zastupitelstvích nese vláda přímou odpovědnost. Nese odpovědnost za stav, nad kterým si státní zástupce Bašný dovolil toliko hlasitě povzdechnout. Pan Bašný neudělal víc, než že si jen veřejně posteskl na prosincové konferenci o transparentnosti české justice, že „kauza Jiřího Čunka vytvořila vážná podezření na manipulaci a politické ovlivňování justice v České republice“. Doktor Bašný si vlastně postěžoval, že v jeho profesi člověk nemůže vždy konat svou práci a byl za to svým nadřízeným panem Křivancem odvolán z funkce.

(Krajský státní zástupce pan Křivanec nechal pana Bašného nahlédnout do dopisu, který mu poslal pražský vrchní státní zástupce pan Rampula, v němž ho vlastně vyzval, aby s panem Bašným vzhledem k tomu, co veřejně prohlásil, udělal pořádek.)

Na co si to vlastně postěžoval pan doktor Bašný? Nešlo mu o nic víc, nic míň než o dodržování principu, který je od nepaměti jedním z pilířů právního státu. Nalezli bychom ho už ve slavných čtyřech artikulech pražských z roku 1420. Jedním z bodů tehdejší dohody mezi Pražany a Tábority byl požadavek, že „smrtelné hříchy musí být trestány“. Dnes by se to dalo přeložit tak, že státní zástupce musí stíhat trestný čin, o kterém se dozví. Jakmile prostě zjistí, že byl někde spáchán trestný čin, tak ho musí stíhat. A musí takové činy stíhat ať je spáchal kdokoli, ať to byl člověk bohatý nebo chudý, ve vysoké funkci nebo prostý občan. Všem se musí měřit stejně, protože zákon musí platit pro všechny stejně. V tom je základ spravedlnosti a práva. Pan Bašný neudělal víc, než že to v obecné podobě připomněl.

Taková drzost pane Bašný! Jako byste zapomněl kolik lidí už bylo znásilněno v kauze Jiřího Čunka. Tenhle případ už poznamenal kariéru pěti státního zástupců, vedl k odvolání a šikanování vyšetřovatelů a policistů, prostě každého, komu se nelíbil postup Nejvyšší státní zástupkyně paní Vesecké a jejích přisluhovačů jako je pan Černovský, Grygárek, Coufal, Salichov a další.

Pan Bašný se stal jen mluvčím těch státních zástupců, kteří pokládají situaci za neúnosnou. Nejde přitom jen o kauzu Jiřího Čunka, která byla opravdu těžkým úderem důvěryhodnosti české justice. Teď už jde i o to, jaký typ státního zástupce se bude v této zemi do budoucna prosazovat. V Olomouci můžeme dnes názorně vidět, jak funguje takové nově dosazené poslušné vedení státního zastupitelství. Olomoucké vrchní zastupitelství původně vedl pan Ivo Ištván, který byl právě v souvislosti s kauzou Jiřího Čunka odvolán. Jeho náměstek pan Igor Stříž pak sám odstoupil. Pana Ištvána nahradila ve funkci vrchního státního zástupce paní Hojovcová, pana Stříže nahradil Martin Suchý. Neuplynulo mnoho vody a už máme v Olomouci podezření na ovlivňování výkonu práce státních zástupců. Jedná se o případ vyšetřování vedoucích pracovníků Union banky. Pan Martin Suchý sdělil příslušnému státnímu zástupci, který měl dozor nad vyšetřováním Radovana Vávry a osmi dalších pracovníků Union banky, aby na pět z nich obžalobu nepodával.

Co nám to v Olomouci vyhřezlo? Když se jednou Čunkem začalo, tak to hned zřejmě neskončí. Trestní věci se nemusí dávat k soudu a trestní stíhání zástupce protekčně zastaví. Co na tom, že pan Suchý žádná podobná doporučení ani procesní návrhy podle zákona podávat nesmí. Vávra je asi také vlivný jako Čunek. A tak nezáleží na tom, kolik je proti němu důkazů. Zapomeňme na to, že k posouzení viny jsou v právním státě soudy. Zapomeňme na to, že platí zásada, že v pochybnostech musí státní zástupce obviněného žalovat a až soud ho může viny zprostit. Ve státním zastupitelství se nám vytváří justiční mafie, která funguje podle jiných zákonů.

Ve státním zastupitelství máme dnes ve vrcholných funkcích takové státní zástupce, kteří jsou ochotni zřejmě zapomenout na to, že spravedlnost neexistuje, pokud si nejsou všichni před zákonem rovni. Jak to řekl doktor Kučera, místopředseda Nejvyššího soudu, „nezávislost justice musí jít stranou, pokud je v sázce stabilita vlády“.

Ale nemá cenu žehrat jen na státní zastupitelství, vinna je totiž především vláda. Vláda, kvůli které se ohýbá zákon. Vláda, která vyhledává servilní typy a instaluje je na vrcholných funkcích. Vláda, která umisťuje na nejodpovědnější místa služebníky jako je vrchní státní zástupce pan Rampula, nebo jeho náměstek Libor Grygárek. Jak může vláda instalovat do vysoké funkce takového člověka, jako je pan Grygárek, který byl prokurátorem socialistické prokuratury od roku 1985. Marně ombudsman Otakar Motejl protestoval, že to je člověk, který se dopustil věcí, jež nesmějí být zapomenuty. Především neměla být zapomenuta jeho mimořádná úslužnost a servilita k tehdejšímu socialistickému vládnímu režimu. Pan Grygárek se 21. srpna 1989 dobrovolně podílel jako prokurátor na vyvážení demonstrantů z Václavského náměstí do lesů za Prahu. Jak to, že to nikomu nevadí? V roce 1994 se stal znovu vrchním státním zástupce v Praze, aby byl po dvou letech odvolán právě z podezření na politické ovlivňování některých trestních kauz (šlo např. o aféru lehké topné oleje, případ bratří Helbigů či kauzu Harvardské fondy Viktora Koženého). Tehdy musel odejít, ale teď byl znovu povolán do služeb na vysokou funkci. Včerejší poslušnost a servilita se dnes zase hodí. Ivanu Langrovi se zřejmě velmi zamlouvá tahle úslužná mentalita. Pana Grygárka si přál ve funkci vrchního státního zástupce v Praze. Ale to by byl příliš velký skandál. Tak je alespoň náměstkem a dobře tam pracuje jak vidíme.

Je naprosto nedostatečné, že pan ministr Pospíšil odvolal pana Křivance za jeho postup vůči Adamovi Bašnému. Ministr Pospíšil si jen uvědomil, že se překročila určitá mez. Proti odvolání Bašného se postavila soudcovská unie, unie státních zástupců a další organizace. Tak bylo nutné kousek couvnout. Ale to je málo. Případ doktora Bašného ukazuje dál. Ukazuje na to, jak vážná je situace ve státním zastupitelství a v policii. Ukazuje na nevěrohodnost a nedůvěru, kterou dnes cítí veřejnost vůči justici. Na případ Jiřího Čunka nelze jen tak zapomenout a nelze od něho odejít. Dřív nebo později se budou muset zodpovídat ti, kteří přispěli k pošlapání zákonnosti.

Vzhledem k nastupující ekonomické krizi dnes nejdeme do lehkých časů. Vláda má obrovskou odpovědnost za rostoucí nedůvěru vůči soudům, státnímu zastupitelství a zjednávání práva v naší zemi. Nikdo jiný se dnes nemůže pokusit situaci změnit. Tím spíš, že vláda sama poměry v justici vážně pokřivila. Státní zastupitelství se dnes samo z téhle situace nedostane. Jako se baron Prášil sám za cop nemohl vytáhnout z bryndy, do které spadl. Nejvyšší státní zástupkyně zvolila servilitu a porušení zákona a dnes už pro ní není cesta zpátky. Teď už hájí jenom svůj zájem a nedá se od ní nic lepšího čekat. Jediný, kdo může zahájit cestu k nápravě je vláda. Pokud vládní koalice znemožnila debatu v Poslanecké sněmovně o těchto věcech, nese na sobě o to větší odpovědnost. Nepochybuji o tom, že dříve či později všechny tyto otázky budou stejně otevřeny!

Archiv článků: březen 2009

Po Topolánkovi potopa?

NATO se změní nebo půjde do důchodu

Hledá Topolánek poslušného soudce?

Smrtelné hříchy nebudou potrestány?

Blogeři abecedně