Lubomír Zaorálek

26. 06.

Kdo si vzpomene na Topolánka?

Lubomír Zaorálek Přečteno 7994 krát

Jan Zahradil se kdysi vyjádřil, že Česká republika by měla být v EU něco jako „brzdný vagón“ a že by nevadilo, kdyby se pak někde pár vagónů nakonec úplně odpojilo.Tuto strategii ODS dokonale naplňuje zakládáním nové frakce v Evropském parlamentu, která se skládá především z antiliberálních, nacionalistických a vůči evropskému projektu nepřátelských stran.
Z hlediska této „bořičské“ strategie je teprve pochopitelné české předsednictví v režii ODS. Celé předsednictví bylo založeno na nekomunikaci s druhými a neochotě se identifikovat s hlavními evropskými tématy.
Na začátku byla neochota jednat s domácí opozicí, stejná pak byla neochota připravovat společné evropské pozice v průběhu předsednictví. Ať už šlo o konflikt v Gaze, pozici EU vůči konfliktu Izrael-Palestina nebo vůči Rusku, místo vytváření společné pozice jsme si pořád říkali jen to své, dokonce i bez ohledu na protesty Evropské komise. Největším zklamáním pak byla neochota jednat a sbližovat pozice se středními a malými členskými státy. České předsednictví tak nechtěně přispělo k posilování pozic pouze největších evropských aktérů.
Politickému obsahu předsednictví naše země nepřispěla ničím. Bez ohledu na to, jestli Topolánek svůj evropský mandát nedokončil, nevytvořili jsme a nebyli jsme schopni dodat žádné téma, se kterým by české předsednictví bylo do budoucna spojeno. Pád vlády spíše oslabil, co by jinak bylo nejvýraznější vzpomínkou na Čechy – Topolánek v rouše Adamově v Berlusconiho vile.

Jsou to paradoxy. Topolánek, který vítá Obamu v Praze. Ale Obama se ODS zajídá stejně jako celá EU, dokonce nejen sociálně-demokratická frakce ,ale i ta pravicová křesťansko-demokratická frakce . Všechno jsou to stejní socialisté a naivkové, kteří stále melou něco o sociální dimenzi, evropské integraci, odzbrojení a mírové politice. Pro ODS to jsou jen kecy. Proto je Zahradilovi milejší spojit se s polskou stranou Právo a spravedlnost s jejím katolickým fundamentalismem a antisemitismem nebo s lotyšskou stranou Za vlast a svobodu, jejíž někteří členové si připomínají „slavnou“ historii lotyšské divize SS.
Tohle předsednictví je opravdu promarněnou příležitostí. Pokud si někdo myslel, že se ODS chopí příležitosti , že budeme více naslouchat a že budeme schopni na sebe vzít evropské úkoly, těžce se zmýlil.Existenci finanční krize Topolánek popíral, dokud to jen šlo. Reagovat na změnu klimatu, to byl bohužel další úkol, který ODS nevoněl. No a připravit novou strategickou smlouvu EU s Ruskem bylo těžké chtít po někom, kdo je stále mentálně ve studené válce. Výsledek vypadá podle toho.

Základním problémem českého předsednictví bylo, že klíčová vládní strana ODS vyznává politickou filosofii reaganovského liberalismu, tj. volný trh, deregulace a snižování daní nejbohatším. Čtvrtým prvkem je, že politika síly má přednost před diplomacií. I to poslední ODS podpořila tím, že se tvrdohlavě zasazovala o budování radarové základny USA v ČR bez ohledu na fakta a názor veřejnosti a nakonec i měnící se postoj USA samotných. Těžko si představit předpotopnější filosofii do dnešní doby. Proto muselo české předsednictví EU skončit neúspěchem. Napravit tento pád znamená změnit českou politiku, mít jinou vizi chování ČR v EU a využít i současné krize, která není zdaleka jen krizí finanční a ekonomickou, k pokusu o zásadní změnu.

19. 06.

Býk, který nás pořád kope do zadku

Lubomír Zaorálek Přečteno 5409 krát

Že jsme se nevyrovnali se zločiny komunismu? Že jsme nedokázali po Listopadu nalézt viníky nezákonnosti ze socialistického období? Napadá mě, že není divu, když vidím takové představitele české justice 20 let po Listopadu, jako je pražský vrchní státní zástupce Rampula, jeho náměstek JUDr. Libor Grygárek nebo právě znovu jmenovaný krajský státní zástupce v Ústí nad Labem Jiří Křivanec.

Zaplaťpánbůh existují také jiní. Ivo Ištván, bývalý vrchní státní zástupce v Olomouci, už před časem odvolaný za nedostatek servility, dnes píše v Právu článek, kterým připomíná celou historii odvolání dr. Adama Bašného z funkce vedoucího liberecké pobočky státního zastupitelství. Bašný byl odvolán jen za to, že kauzu Čunek označil za největší ránu pro důvěryhodnost české justice. Máme tu celou sérii odvolaných státních zástupců, kteří se provinili jen tím, že neposlouchali.

Přestávám se divit, proč po Listopadu nebylo možné prokázat téměř žádnou nezákonnost z období socialismu. Politici tomu přece nebránili. Ale pokud lidé, kteří měli tyto případy vyšetřovat, soudit a dozorovat byli z velké části se socialistickou justicí přímo spojeni, pokud tyto nezákonnosti právně pokrývali jako JUDr. Libor Grygárek ještě v létě roku 1989, co jiného se dalo čekat, než že budou všechny kauzy odkládat. Odložili tak kauzu úmrtí Pavla Wonky a řadu dalších podání. Nikdy neměli zájem dovést věci do konce. Ale co je snad ještě horší, po dvaceti letech jsou stále ve vrcholných funkcích a znovu připraveni sloužit podle motta místopředsedy Nejvyššího soudu JUDr. Pavla Kučery: „Když jde o stabilitu vlády, musí jít nezávislost justice stranou.“

Tak se z nejvyšších míst šíří v justici duch slouhovství, normalizace a profesní šikany. Ti, kdo neposlouchají, jsou odvoláni, a nově jmenovaní se chovají jako nová vrchní státní zástupkyně v Olomouci paní Hojovcová, která vydala příkaz nemluvit o kauze Petra Wolfa s médii.

Někteří státní zástupci, místo aby bděli nad zákonností a dodržováním zákona v každé kauze podle pravidla „padni komu padni“, bdí naopak nad tím, aby se se „zvláštními kauzami“ zacházelo ve zvláštním režimu, eventuálně byly přeloženy či odloženy.

Ale pozor. Vinna není justice nebo jen justiční mafie. I tady platí co říká Hamlet: „Vinen je král!“ Vinna je vrcholná politika, v níž jsou politici, kteří tlak na justici vytvářejí. Vinen je Mirek Topolánek, který najal bývalého ministra Pavla Němce jako odborníka na překládání kauz. Vinen je Ivan Langer, který stál za tím, že Libor Grygárek byl po letech znovu instalován na nejvyšší místa státního zastupitelství v Praze. Libor Grygárek se nevrací navzdory své minulosti, ale právě proto, že jeho ochota sloužit a pracovat v justici na zakázku politiky se stále znovu hodí. Nejde jen o jeho socialistickou minulost, v roce 1994 byl odvolán z funkce vrchního státního zástupce v Praze pro podezření z politického ovlivňování některých významných kauz. To byl velký skandál. Ale doufá se, že se na to pozapomnělo. Tak se znovu vrací a pěkně vysoko. Ale to si budeme muset vybrat. S takovými lidmi se právní stát budovat nedá. Nikdy nepochopili ani ten základní princip, že před zákonem si musí být všichni rovni.

Jak psal kdysi Ludvík Vaculík: „držíme býka za rohy, ale on nás přesto kope do zadku“, tak tady jsme se ještě ani nepokusili toho býka za ty rohy chytit. Po dvaceti letech je nejvyšší čas něco s tím začít dělat.

18. 06.

Topolánek nás vrátil před listopad 1989

Lubomír Zaorálek Přečteno 4681 krát

„Chceme zabránit návratu před rok 1989“ prohlásil Topolánek a oslovil menší politické strany, sdružení, občanská sdružení a neziskové organizace. Pomozte nám zabránit nástupu levice po dvaceti letech. Hrozí totiž podle něj, že ČSSD a KSČM po volbách v říjnu mohou ovládnout Sněmovnu.

Topolánek postupuje podle osvědčeného receptu. Vymyslíme hrozbu, postrašíme lidi a postavíme další kampaň na mobilizaci proti komunistickému nebezpečí. Tak především: Česká sociální demokracie žádné komunisty do vlády nepřivede. Nebo jinak – žádnou vládu s komunisty sestavovat nebudeme. Kde na to ale Topolánek přišel, že on a jeho strana jsou garantem demokratického vývoje? Možná mu uniklo, že v nedávno vysílaném televizním pořadu o procesu s Miladou Horákovou stáli před soudem a byli odsouzeni k smrti také přední sociální demokraté. I když je strašné to sledovat, nesmírně si ceníme toho, že se to připomíná. Tohle se vrátit nesmí a sociální demokracie návrat komunismu nepřipustí.

Jak vážně to ale myslí Mirek Topolánek, když ve svém dopise tvrdí, že ODS jde o hodnoty demokracie, jako jsou svoboda, odpovědnost jednotlivce a budování právního státu? Co udělala jeho vláda pro budování právního státu a důvěry v orgány české justice? Jak je možné, že jeho politická strana toleruje v orgánech justice ty, kteří se na včerejších předlistopadových perzekucích podíleli? Jak je možné, že dokonce na nejvyšší místa v justici přivádí ty, kteří se před listopadem do těchto perzekucí aktivně zapojovali? Několikrát jsem se premiéra Topolánka ve Sněmovně veřejně ptal jak je možné, že on a Ivan Langer přivedli znovu na místo státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze JUDr. Libora Grygárka. JUDr. Libor Grygárek se před listopadem dobrovolně podílel jako státní prokurátor na právním zaštiťování represí vůči demonstrantům na Václavském náměstí. Připomínal jsem opakovaně slova ombudsmana JUDr. Otakara Motejla, že některé činy některých lidí nesmí být zapomenuty. Právě činnost doktora Grygárka byla podle něj příkladem mimořádné servility vůči režimu. Máme v takových služebnících smutnou tradici v podobě nechutného prokurátora Urválka a dalších. Místo aby se vláda ODS v době své vlády snažila bránit tomu, aby v justici byli lidé vždy znovu oddaně sloužící straně, vládě či jiné aktuální moci naopak se o příchod takového člověka opakovaně postarala. A to není jenom jeden člověk. Problém justiční mafie byl jedním z klíčových důvodů pádu Topolánkovy vlády. ODS začala znovu vytvářet systém oddaně sloužících lidí v justičním aparátu, policii a u soudu. Servilita se začala znovu odměňovat.

Během vlády ODS se vytvořil nový systém práce. Pokud je třeba ovlivnit výsledek nějaké právní, soudní či policejní kauzy, je třeba ji přeložit k jinému policistovi, státnímu zástupci, soudci, takovému, který je ochoten s ní nakládat jak strana či vláda potřebuje. Leckdo z těch, kdo mají zkušenost se socialistickou minulostí, se nám dnes může znovu hodit. JUDr. Libor Grygárek je jen prototyp podobných slouhů, po kterých ODS hrábla a začala je využívat. Takto nás Mirek Topolánek začal sám vracet před listopadu 1989.

17. 06.

Skvělý muž Kalousek?

Lubomír Zaorálek Přečteno 4373 krát

V medailonech, které se nyní všude píší o bývalém ministru Kalouskovi v souvislosti se stranou, kterou se pokouší založit, se vždy jako samozřejmost zmiňuje, že byl schopný ministr financí. Nikdo to ale moc nevysvětluje. Nikdo neříká, v čem se vlastně o státní finance zasloužil. Nikdo jakoby neměl zájem se tím vážně zabývat. Jakoby stačilo Kalouskovo hlasité opakované ujišťování ve Sněmovně, že on nikdy stát zadlužit nedovolí.

Když ale pomineme Kalouskova teatrální velká slova, jak skutečně spravoval státní kasu? Tak především ministr Kalousek předvedl něco, co v Evropě nemá obdoby. V době nastupující finanční a ekonomické krize „naplánoval“ ekonomický růst pro rok 2009 na téměř 5% (4,7%). Přes všechny protesty ve Sněmovně si prosadil pro sestavování rozpočtu naprostý nesmysl. A podle takového rozpočtu v republice stále jedeme. V průběhu roku, když jsme ho žádali o korekci, stále ji odkládal a nakonec ji neprovedl. Co to pro náš život v tomto roce znamená? Znamená to, že pan Kalousek po této zemi rozhodil nějakých téměř 200 mld. korun, které nejsou podložené žádným reálným růstem, díky nimž roste spotřeba vládních institucí, díky nimž důchody vzrostly reálně o 8 %. Zdravotní pojišťovny si ve svých plánech odpovídajícím způsobem zvyšují své příjmy a výdaje. Prostě leckde si ještě relativně pohodlně žijeme, protože žijeme na dluh. Je to jako bychom odmítali vzít krizi na vědomí, jako bychom ji nechali za dveřmi a rozhodli se, že ji ještě nějakou dobu k nám nepustíme. Jenže její vpád bude díky tomuto předstírání o to tvrdší.

A to není jediné, co provedl ministr Kalousek. V době nastupující krize navrhl daňové změny, které vedly ke snížení sociálního pojištění – snížení odvodů prostředků na pojistné v nezaměstnanosti. Nyní ovšem nezaměstnanost začala růst a náhle se peněz nedostává. Ministr Kalousek prohloubil svými kroky daňový deficit.

A co dělal dříve, ještě když nebylo o krizi ani potuchy? Při sestavování rozpočtu na vrcholu ekonomické konjuktury přihodil ke státnímu deficitu ještě dalších 35 mld. Kde jsou tedy jeho zásluhy o finance a o stát? Každý, kdo se chystá psát o jeho skvělých výkonech „na financích“, by měl tyto otázky zodpovědět.

Nicméně nečekám, že by to někdo učinil. Hodnocení bývalého ministra se dnes odehrává úplně jinak. Nejdřív se připustí, že na minulosti pana Kalouska se sice najdou nějaké nepěkné kazy, ale nakonec nebuďme malicherní. Je to pozoruhodný muž a držíme mu palce. Pěkně to předvedl časopis Respekt.

V úvodníku posledního čísla tohoto listu se nejdříve konstatuje, že Kalousek jako náměstek na ministerstvu obrany zavedl podle mnohých korupční systém přidělování státních zakázek. Také asistoval u zrodu operace „České pivo“, v jejímž rámci přišel stát o akcie plzeňského Prazdroje (tunel na 24 miliard). Dále se připouští, že mezi osobní přátele Kalouska patří obchodník s krví a aktér známého miliardového sporu se státem Josef Štáva, či zbrojař Richard Háva (od něho má Kalousek byt). Připomíná se, že i jako minstr financí nedokázal Kalousek řešit skandální benevolenci svého úřadu vůči hazardu, kterému umožnil rozlézat se v našich obcích jako rakovina – ale po tomhle výčtu autor kupodivu vůbec nedochází k závěru, že člověk s podobným životopisem by měl zalézt pod kameny, ale napíše úplně jiný závěr. Přesto tohle všechno, co by pověst jednoho normálního člověka zabilo, podle autora článku v Respektu je to stále skvělý muž a „směr, kterým jako vůdce ukazuje, není marný“.

Sláva takové nezávislé novinařině. Podobné novinářské příspěvky prokazují nezávislost především na zdravém rozumu a jakýsi všeobecný úpadek ducha vůkol. Jediné co člověka napadne je, že v impériu pana Bakaly, ať to bude Respekt, Ekonom nebo Hospodářské noviny, budou vždy podobné články dopadat zřejmě velmi podobně. Maně si vzpomínám, že pánové Bakala a Schwarzenberg měli už v minulosti celou řadu společných podnikatelských projektů od Becherovky až po zmíněný Respekt. Nakonec možná i proto se pan Schwarzenberg trochu truchlivě stává cvičeným medvídkem pana Kalouska.

11. 06.

Zhnědne nám modrá ODS?

Lubomír Zaorálek Přečteno 5858 krát

Španělský list El Mundo v posledních dnech píše: „Česká republika opouští předsednictví s nejhorším výsledkem za 51 let systému rotujícího předsednictví.“ Deník uvádí, že to, že je to nejhorší předsednictví, není způsobeno pádem vládu, ale nedostatkem odborných diplomatů, neschopností koordinovat evropskou politiku se členskými zeměmi a samozřejmě také kvůli euroskeptickému Klausovi.

Podobná slova můžeme citovat například z belgického La Libre Belgique, který už v květnu psal v článku nazvaném „Češi nechápou, proč jsou Belgií kritizováni za výkon předsednictví“, že se nedaří české straně vysvětlit, v čem je podstata problému. V textu se poukazuje na to, že v průběhu čtyř měsíců Topolánkova předsednictví Belgie opakovaně vyjadřovala svou nespokojenost, naposledy například na zasedání Rady pro všeobecné záležitosti v Lucemburku. Kritizovali nedostatečnou komunikaci, nedostatek vůdcovství a nedostatek smyslu pro vytváření kompromisů a společných pozic.

Kritika vyznívá podobně jako slova francouzského premiéra Francoise Fillona, který zřejmě přehání, když obviňuje české předsednictví z podílu na nízké účasti Evropanů ve volbách do Evropského parlamentu. Nicméně vážné jsou jeho výhrady, že Evropa v časech krize nevystačí s pomalým hledáním konsensu, neschopnosti jednat koncepčně a velkoryse. Protože kritizuje poslední půlrok, je evidentní, že kritika patří nám.

Co si s touhle kritikou počneme? Odbudeme ji s tím, že si někdo hraje na našeho protektora? Nebo si ODS řekne, že vyhrané volby dokazují, že to dělala skvěle, a jen houšť a větší kapky? To by byla opravdová cesta do pekel. Jednak nás nekritizují pouze velké země. Kritika zaznívá i ze zemí menších, s různými vládami, s různou pozicí v unii.

Žádná předsednická země v minulosti nezažila takovou vlnu kritiky za svůj výkon, jaký zažila Česká republika. Vytýkány jim byly spíše jednotlivosti. My jsme ale kritizováni za celkový přístup a za nepochopení role předsednické země.

V průběhu předsednictví totiž opakovaně docházelo k tomu, že jsme prezentovali stanoviska vlastní, nikoli společná. Prosazovali jsme cíle, které jsme neměli předjednané s partnery a proto ještě v průběhu předsednictví se rozplývaly v mlze. Jako například summit EU-Izrael, kde jsme opakovaně zaujímalo jednostrannou pozici, vůči které dokonce zaznívaly protesty a byly v rozporu se stanovisky Evropské komise. Místo předjednané dohody pak Topolánek odlišné postoje Komise veřejně kritizoval.

Summit EU-Rusko měl napomoci dosažení nové dohody o strategickém partnerství. To bychom ale museli nejdřív dokázat formulovat evropskou pozici a evropský zájem. To se nám nepodařilo ani třeba na bázi zemí V4, kde by bylo užitečné začít (viz energetika). Někdo by si musel dát tu práci sednout s našimi partnery ke stolu a jednat o tom, kde jsou hranice pro dialog s Ruskem, co je to, co už např. ruské straně nedovolíme. Nejdříve jsme tohle měli projednat v prostoru střední a východní Evropy a pak se z toho pokusit učinit evropskou pozici. Pokud podobnou práci někdo neodvede, tak summit EU-Rusko skončí zdvořilými úsměvy a nula od nuly pojde.

Česká republika v průběhu předsednictví naprosto nevyužila svůj potenciál pro zprostředkovací roli na Balkáně. Mohli jsme ho využít v případě Kosova. Nikdo nás na Balkáně neodmítal. Česká diplomacie neměla váhat se vstřícnými gesty vůči Srbsku, které dokázalo zvolit proevropskou vládu. V tomhle prostoru je nesmírně důležitý každý pokrok v řešení vízových otázek. Je sice pěkné mluvit o Evropě, ale je potřeba pro to něco konkrétně udělat. Málokdo chápe, jak obrovský význam má pro tamní studenty nabídka výměnných studijních pobytů a možnost navštívit na delší dobu Evropu.

Jak chceme mít respekt v úsilí o prosazování lidských práv ve světě, když jsme tak dlouho nebyli schopni schválit smlouvu o Mezinárodním trestním soudu, a když se to nakonec po dlouhých prodlevách v obou komorách parlamentu povedlo, tak ji neratifikoval prezident a my stále nepatříme mezi smluvní strany dohody.

Základní problém ale je, že Česká republika a čeští představitelé k našemu předsednictví přistupovali jako k nutnému zlu. (Ostatně podobně jako ke kandidatuře ČR na místo nestálého člena Rady bezpečnosti OSN.) Když je vám něco na obtíž, tak v tom sotva něčeho dosáhnete. Dnes můžeme sledovat ve Švédsku, jak vládní koalice nabídla dohodu opozici po dobu předsednictví. Podobně Španělsko startuje veřejnou debatu o společných prioritách pro předsednictví v roce 2010. Mluví se o tom, že je to pro Španělskou velká příležitost zvýšit svoji roli v Evropské unii a zároveň pomoci tomu, aby EU neprohrála zápas o svou globální pozici v době ekonomické krize. Proto se zdůrazňuje společná zahraniční a bezpečností politika unie.

U nás jsme se Mirkem Topolánkem nedokázali dohodnout ani na tom, že dokáže společně ratifikovat Lisabonskou smlouvu. I když bylo dopředu jasné, že bez ní se naprosto nedá mluvit o jakémkoli úspěchu českého předsednictví. V průběhu předsednictví jsem získal dojem, že vládnoucí ODS má zájem odsunout případnou ratifikaci, pokud vůbec, tak až na dobu po předsednictví EU. Tehdejší premiér nám tehdy říkal, že má usnesení kongresu ODS, které mluví jasně: nejdříve radar, pak Lisabonská smlouva. Protože chtěl udržet vládu, chtěl udržet jednotu ODS, aby se mu nerozlomila. Paradoxně teprve nedůvěra vládě vytvořila možnost Lisabonskou smlouvu ratifikovat.

Nicméně ODS bude dále zápasit o svůj profil vůči Evropské unii. Vnitřní vývoj v ODS bude klíčový pro vytváření zahraniční politiky ČR po říjnových volbách. Vývoj ukazuje, že bez elementárního konsensu bude naše země ztrácet. Přál bych si, aby ODS ještě důkladně zvážila svoje vystoupení z klubu Evropské lidové strany a úmysl založit novou euroskeptickou frakci v Evropském parlamentu, například s ultrakonzervativní polskou stranou Právo a Spravedlnost, jejíž lídr kandidátky Michal Kaminski ještě před volbami prohlašoval, že snadno splní podmínku nejméně sedmi členských zemí, protože „máme belgické přátele, bulharské, lotyšské, litevské“. Ale to tedy chraň nás pánbůh! Má to být například lotyšská Strana za vlast a svobodu, jejíž někteří členové každoročně vzpomínají na zašlou slávu lotyšské divize SS?

Dnes v Poslanecké sněmovně podepisujeme s ODS společné prohlášení o boji s extremismem. Neděláme to pro legraci. Extremismus ohrožuje náš stát zevnitř, ale v historii ho životně ohrožoval i zvnějšku. Jestli ani v tomhle nebude společný základ pro vystupování českých poslanců v EP, tak co jím tedy může být?

04. 06.

Otevřený dopis Jakubu Patočkovi

Lubomír Zaorálek Přečteno 5918 krát

Milý Jakube,

přečetl jsem si, jak jsi mi převyprávěl příběh Literárních novin svýma očima. (Pro čtenáře Aktuálně.cz připojuji pod tímto textem.) Připouštím, že z větší části bych jej vyprávěl podobně.

Poslední vývoj událostí okolo Literárních novin mne velmi mrzí. A nic na tom nemění, že noviny vycházejí dál, po kolikáté už změnily redakci a stále si dávají cíle podobně odvážné, jaké sis dával Ty sám.

Opravdu jsem neznal druhé noviny, které by mi byly v analýzách a komentářích tak blízké jako Literárky. Cenil jsem si vždy jejich nezaměnitelného jazyka, citu pro kvalitní umění a kulturu a také vytříbeného smyslu pro formování demokratické a vskutku humanitní společnosti.

Je mi proto upřímně líto, že sociálně demokratické prostředí nedávno neuspělo ve snaze zajistit novinám ekonomickou stabilitu. Zatímco jsme byli vnějšími pozorovateli podezříváni ze snahy názorově, politicky znásilnit list s tradicí Literárních novin, bojovali jsme o každou korunu, která by Literárkám mohla pomoci. Bylo to ale nad naše síly a nezbylo než hledat nového investora.

Zvažovali jsme nejrůznější možnosti, včetně těch, které uvádíš – totiž že by Literární noviny vydávala Masarykova demokratická akademie či rovnou ČSSD. Souhlasím, že by pak probíhalo nastavování vztahů mezi vydavatelem, šéfredaktorem, redakcí a poradními orgány na noviny dohlížejícími klidněji, transparentněji a méně „velkokapitalisticky“. Nakonec jsme tyto varianty museli zavrhnout, protože na takový projekt nemáme dostatek finančních prostředků a zároveň by byla jistě zpochybňována nezávislost podobného týdeníku, který by se nutně ocitl pod nejostřejším tlakem médií a politických konkurentů.

Pak je tu ještě druhý důvod mé lítosti. Vím velmi dobře, jak schopné kolegy jsi do Literárek přivedl. Řadu z nich osobně znám a nedovedu si bez nich budoucnost sociálně demokratického hnutí představit. O to víc mne mrzí překotný běh událostí, který přispěl k jejich rozhodnutí Literární noviny opustit.

Situace, že si nadřízení a podřízení vzájemně nesednou, není ojedinělá. Doufal jsem, že se usadí osobní neshody a že ani střet různých žurnalistických okruhů – toho, který dosud na koleně vydával Literárky, a toho, který donedávna připravoval zajímavě koncipovaný týdeník Ekonom – nebude trvalý. Zmýlil jsem se i v tomto: střet přístupů, mentalit, ale i generací se ukázal být nepřekonatelný.

Přesto si dovolím neplýtvat ostrými slovy na adresu těch, co se čerstvě rozhodli spojit svůj osud s Literárkami. Nemám důvod pochybovat o jejich úmyslech dělat co nejlepší noviny. A pokud jsem nepitval jejich minulost před léty, tím spíš si to netroufám nyní, byť si uvědomuji, že podhoubí Literárních novin je na veškeré morální čmouhy z minulosti právem citlivé.

Připomeňme dilema, které před námi ještě před několika týdny stálo. Buď definitivně zavřít krám a spustit mříž, anebo akceptovat v novinách novou krev, nové osoby, nové peníze.

Ptáš se, lze-li věci nějak napravit. Tebou zmíněnou variantu, že by noviny byly od akciové společnosti Litmedia zpětně vykoupeny, nevidím jako reálnou. Zákonitosti tržního prostředí nezmění ani sociálně demokratické zástupy. Víš snad o někom, kdo by dnes tento bohulibý skutek uskutečnil, když se tak nestalo v předchozích letech? A čím by přesvědčil čerstvého vydavatele, aby mu noviny prodal?

Ujišťuji Tě, Jakube, že jsem se osobně obrátil na řadu úspěšných lidí ze světa byznysu a slyšel jsem opakovaně, že podobné investice jsou pro ně nezajímavé, že podobné časopisy patří minulosti, že tištěný literární týdeník je příkladem staromódního způsobu komunikace. Udělal jsem si z toho závěr, že podobná periodika nepřežijí, nepomůže-li stát. Financování kulturních periodik vyžaduje zásadní reformu, která by měla přijít po příštích volbách. Jsem si jist, že to není nic staromódního. Naopak, pluralitní prostředí titulů soustředěných na dění v kultuře, společnosti a politice nutně potřebujeme. Tvůj námět osobní participace významných osob ze světa politiky a umění je zajímavý, ale nemělo by jít pouze o Literární noviny. Když tohle neuděláme, tak civilizačně, kulturně notně zchudneme.

Když tvrdíš, že sociální demokracie chce Kateřinou Brožovou měnit národní mentalitu, tak to trochu karikuješ po vzoru Lidového Práva Dnes. Určitě přece nejsme jen stranou „popkultury“. Postavili jsme se za Kaplického návrh budovy Národní knihovny, stejně jako za pražská nezisková divadla. Ale také ve městě, kde žiji, připravujeme s primátorem Kajnarem kandidaturu Ostravy na titul Evropské hlavní město kultury 2015.

Na druhou stranu, tímhle nechci zamlouvat to, co se stalo kolem Literárních novin. Záleželo mi především na tom zachovat v maximální míře původní autorské prostředí, které tak dlouho vzdorovalo neúprosným tržním silám. Že se to nepovedlo, je pro mě jasný nezdar. V této chvíli nejsem schopen rozbitou vázu slepit, slíbit nové noviny nebo peníze na ně. Bavme se ale o tom, jak autorský a čtenářský okruh původních Literárek udržet pohromadě, hledejme společně cesty, jak dál. Dobře vím, jak vzácný je každý přítel, jak cenný je každý spojenec. Už žádnou další chybu.

S úctou Tvůj

Luboš Zaorálek

OTEVĚRENÝ DOPIS JAKUBA PATOČKY

Milý Luboši,

Píšu Ti kvůli Literárním novinám, v nichž vývoj bohužel dospěl ke kalamitě. Protože jsme spolu stáli u počátku prodeje novin „lidem blízkým sociální demokracii“, chtěl bych se s Tebou zamyslet nad tím, co se stalo a zda je to možné ještě nějak napravit.

Tento týden noviny vycházejí poprvé bez účasti velké většiny původní redakce a v nouzovém režimu, příští číslo už bude zcela v režii nových lidí. Rozbuškou se stala minulý pátek skutečnost, že tak zvaní profesionálové, jimž jste starost o noviny svěřili, nebyli kromě jiného schopni za čtyři měsíce podepsat smlouvu s vynikajícím, ačkoli velmi levným typografem. Miroslavu Švejdovi, čestnému muži s kořeny v kulturním undergroundu, po čtvrtečním překotném pokoutním prodeji novin mediálnímu velkokapitalistovi s pochybným profilem Miroslavu Pavlovi došla trpělivost a po vyslechnutí způsobu, jímž nový majitel se zástupci redakce jednal, sbalil své tři fixy, jimiž označoval pořadí korektur v asi dvou stech číslech, která nasázel, a prostě odešel s tím, že už se nikdy nevrátí. Na něco takového se ovšem zadělávalo dlouho, přesně řečeno od okamžiku, kdy nové vedení redakci převzalo, a byl bych proto nerad, kdyby poslední bouřlivý vývoj překryl otázky pro pochopení toho, co se stalo v Literárních novinách, mnohem podstatnější.

Kvůli nim Ti píšu. Vidím jich celkem pět:

1. Čím byly Literární noviny do konce roku 2008?
2. Proč jsme je prodávali?
3. Co jsme od prodeje očekávali?
4. Co se ve skutečnosti stalo?
5. Lze věci nějak napravit?

1. Čím byly Literární noviny do konce roku 2008?

Literární noviny vycházely ze dvou zdrojů: jednak se snažily pokračovat v české humanitně demokratické novinářské tradici, která zahrnuje Literárky šedesátých let, ale je mnohem delší, jednak se snažily být českou obdobou světových progresivních tiskovin, jako je The Nation, The Guardian, TAZ či Le Monde Diplomatique. Byly tedy alternativou k českému komerčnímu a čím dál duchaprázdnějšímu mediálnímu provozu, ale alternativou dráždící tím, že se soustavně snažily hlavní proud svou kritikou změnit tak, aby se mohly stát jeho součástí.

Noviny tiskly soustavně mnoho cenných materiálů v rubrikách literatura a umění, vycházely tu obstojné a často i vynikající rozhovory, ale hlavní důvody, proč noviny budily obecnější zájem, spočívaly v rubrikách zahraničí a domov. Zahraničí, které řídil jeden z nejtalentovanějších novinářů mladé generace, Petr Jedlička, dávalo obrázek o světovém dění, jaký si nebylo možné v češtině obstarat nikde jinde. V Domově se psalo z toho hlediska, aby podle našeho psaní bylo možné provádět politiku k lidem mnohem ohleduplnější, než jaká dnes převládá. Posledních několik let jsem ho řídil sám, takže o něm víc psát nechci.
O novinách se v posledních letech mylně hlásalo, že jsou to noviny „socanské“, ve skutečnosti to byly noviny, které pohrdaly všudypřítomným protisociálnědemokratickým třeštěním. V celé řadě otázek však nabízely odlišné cesty a stanoviska nejen vůči pravici či komunistům, ale také vůči v našich očích příliš technokratické a zejména kulturně příliš úzkoprsé sociální demokracii. Byly to noviny občanské, angažované, dosti kritické, s vyhraněným pohledem na svět, přitom velmi otevřené, zásadové a svobodné.

2. Proč jsme je prodávali?

Museli jsme. Nebyla ostuda, že Literárky hospodařily každoročně se ztrátou několika milionů korun. Byla to konečně nižší ztráta, než s jakou vycházel třeba Respekt, než změnil formát na barvotisk. V současné době, kdy světové trendy tisku obecně nepřejí, není ostuda dělat kvalitní tištěný týdeník s několikamilionovou ztrátou. Upřímně řečeno jinak to ani nejde. Tři až čtyři miliony, které nám každý rok chyběly, bylo nutno stlouct z dotací. To nešlo bez dobré vůle, občanské i politické. Ty se ale s příchodem Topolánkovy vlády zcela vyčerpaly.

Jedna z mála věcí, o které Strana zelených usilovala a které se jí skutečně podařily, bylo zlikvidovat podstatnou část ekonomické základny Literárek. Na počátku roku 2008 tak Literárky během několika týdnů přišly o několik milionů. Ačkoli jsem za takřka deset let v novinách pro ně sehnal na dotacích zhruba třicet milionů a byl zvyklý portfolio donátorů proměňovat, v tu chvíli jsem věděl, že vzduch už je příliš řídký i pro tak odolného mediálního živočicha. Navíc dlouholetý hlavní sponzor Literárních novin, Ministerstvo kultury, se ve zjevném úmyslu poškodit je začalo proti novinám organizovat nesmyslné kriminalizační avantýry. Manévrovací prostor Literárek se tedy zúžil, a ani všechny Tvé snahy, díky nimž noviny nezanikly už dříve, nemohly v tu chvíli stačit.

Tak se objevil nápad zajistit novinám silnější ekonomické zázemí a především politické krytí v podobě Masarykovy demokratické akademie, které jsi byl předsedou. Ani sama okolnost, že rozsáhlé občanské sdružení se spoustou vnitřních problémů bylo nahrazeno trojicí lidí, s níž jsi byl srozuměn, se na první pohled nejevila jako vážný problém.

3. Co jsme od prodeje očekávali?

Mnozí jsou mi svědky, že jsem do poslední chvíle hledal vydavatele či strategického partnera, který by do Literáních novin čtyři miliony, anebo raději pět, abychom měli i na postupný rozvoj, každoročně vkládal, a přitom nechtěl ani formálně sahat na autonomii redakce.

To se nepodařilo, a tak jsme noviny prodali. Bylo to v situaci, kdy jim bezprostředně hrozil zánik a naděje na úhradu všech dluhů, které noviny měly především k desítkám lidí, jejichž osobní půjčky oddalovaly kolaps v předcházejících měsících a letech, by pominuly spolu s posledním vydaným číslem. Skončili bychom vloni koncem roku s mnohamilionovým dluhem a hořkostí na mnoha stranách. Takto jsme skoro bez dluhů a ještě nás informovaná část veřejnosti pokládá za oběti podvodu.

Když jsme vám noviny prodávali, očekávali jsme ovšem, i když opatrně, přece jen trochu víc. Od počátku ovšem vyvolával obavu váš striktně formulovaný požadavek výměny šéfredaktora. Mnozí si totiž mysleli, že nejde ani tak o mě, s veškerou mou rázovitostí, jako o nalezení způsobu jak si noviny ochočit. Nechtěl jsem ale, aby se zdálo, že osobní ulpívavostí kazím jinak dobrý plán. A ustoupil jsem v tom tedy. Jednak jsem neměl, jak píšu výše, příliš na vybranou, jednak jste nás ubezpečovali, že to na novinách ze všeho nejcenější je pro vás redakce, protože sami byste žádný takto kvalitní tým sestavit nedokázali.

Slov a slibů, které měly garantovat kontinuitu listu, padlo věru hodně, ostatně závazek nového vydavatele publikovat v každém čísle můj sloupek, jenž vzal za své mezi prvními, byl jednou z takovýchto garancí. Slibovala se redakční rada a poradní sbor, které budou šéfredaktora korigovat: nikdy nevznikly. O Zbyňku Fialovi, jenž měl být mým nástupcem, jsem měl smíšené reference, ale jak redakce, tak já jsme jeho příchod očekávali s dobrou vůlí a vstřícností.

4. Co se ve skutečnosti stalo?

Mí kolegové, kteří se na Zbyňka Fialu původně opravdu těšili, což umocnila okolnost, že spolu s jeho příchodem dostali i několik dlužených platů, dnes soudí, že je to arogantní nešika. To ale skutečnost spíš barvitě označuje, než aby to popsalo vývoj, v mnohém zajímavý. Kdekdo se mě dnes ptá, zda jsem věděl, že je Fiala estébák. Já jsem to sice věděl, ale i od jeho nepřátel jsem byl ujišťován, že nikdy nikomu neublížil. Jako sice průměrného novináře, ale vcelku schopného organizátora jej však doporučovalo více lidí, nejen Ty. Dnes věru nevím, jak na to přišli. Ani nejútlocitnějším redaktorům v Literárkách by nevadilo, že Zbyněk Fiala byl za Husáka estébák, kdyby se v novinách jako estébák nechoval. Můžeme vzít jako kuriozní ilustraci, že estébáky si Fiala do redakce přivedl v roli prvního redaktora (Aleš Bluma), autora (Oskar Krejčí) a nakonec i vydavatele (Miroslav Pavel).

Daleko horší – opravdu horší, nejsme Respekt – ovšem byla směs Fialovy do nebes volající nabubřelosti, s níž urážel své kolegy v redakci, a profesní omezenosti projevující se v základních otázkách týkajících se obsahu Literárních novin (ochotnické znepřehledňující zásahy do grafiky, která sice byla poněkud staromilská, ale byla dílem profesora Ševčíka, žáka Františka Muziky, přes neschopnost rozpoznat kvalitu autorů či textu, přes jeho vlastní plytkou produkci, přes chaotické metání reorganizacemi a koncepcemi, jichž se sám vůbec nedržel, až po zbrklý a nekoncepční zásah do webových stránek, jehož vinou ztratily – a myslím, že nadobro – přes polovinu čtenářů). Dříve jsem si myslel, že by mohl v našich novinách dělat redaktora ekonomické rubriky. Dnes už si to nemyslím, protože by na to prostě profesně nestačil.

Má svobodymilovná redakce se tudíž začala pochopitelně vzpírat a v novinách už po dva měsíce narůstal konflikt, který teď končí likvidací toho, co měl prodej novin podle vašich slov původně zachránit, ba přesněji, likvidací toho, co pro vás podle vašich slov původně mělo vůbec největší cenu: tedy redakce samé!

Stojí za připomenutí, že otevřenou rozbuškou konfliktu se stal můj článek o konfliktu Jiřího Paroubka se Zdeňkem Porybným, v němž jsem bral Paroubka – samozřejmě s jistou rezervou – v ochranu. Fiala článek nepochopil, ale hlavně už dříve odmítl jiný článek na to téma Paroubkovi a bál se, že před ním ztratí otištěním mého článku tvář. Jenomže to, že se můj text nemá tisknout, zapomněl říct jak odpovědnému redaktorovi Eichlerovi (jmenoval ho jako jednoho ze čtyř redaktorů rubirky Domov během čtyř měsíců asi týden předtím), tak mně. Asi se bál, že bychom chtěli vědět proč. To mu ale nebránilo, aby publikovaný článek vzal jako záminku k potrestání Eichlera a k vyvolání směšných veletočů nad mou smlouvou.

Samozřejmě jsem tušil, že Fiala směřuje k rozložení a pacifikaci redakce. Doporučoval jsem jí tedy, aby okamžitě v tu chvíli (bylo to před dvěma měsíci) vyvolala konflikt a odmítla pokračovat v práci, nebude-li splněno šest požadavků (výměna Fialy mezi ně tehdy ještě nepatřila), jež by zásadně omezily možnost noviny zničit způsobem, který bylo možno předvídat a který nyní nastal. Jenomže v redakci se bohužel prosadil názor, že se Fialu podaří zkrotit dalším vyjednáváním… S kým? S vámi, s vlivnými sociálními demokraty. Popisuji to především z toho důvodu, aby nikdo z mých přátel, pokud by se v budoucnosti ocitl v obdobné situaci, neudělal znovu tutéž chybu. Člověk nemá být za každou cenu konfliktní, ale ocitne-li se v konfliktu třebas nedobrovolně, následující pravidlo podle mě platí jako zákon: je-li v konfliktu někdo výrazně slabší a nemá-li naději na příchod posil a nemůže-li se konfliktu rozumně vyhnout, jeho největšími zbraněmi jsou rychlost akce a moment překvapení. Nechci tím ale sahat do svědomí těm, kteří redakci od mého naléhavého doporučení v březnu zradili, sám dobře vím, jak hořce zaplacené bývají některé lekce.

Ostatně soudím, že tragédie to je především pro sociální demokracii. To bylo řečí o nezávislém levicovém intelektuálním týdeníku! A co tu máme? Kapitalistův rodinný podnik bez intelektuálních či profesních kapacit, který bude sociální demokracii vzdálen nejméně tak jako deník Právo. Na pohřebním setkání přátel novin minulý týden v Praze pronesla Eva Kantůrková nebo Alexandr Kliment, že na zpackanou transformaci Literárních novin sociální demokracie doplatí hůř než na CzechTek.

Ale to nejsou jediné újmy. Popíšu, co vím o tom, jak sociální demokrat Jan Mládek, který na celou operaci dozíral po ekonomické a právní stránce a jenž se mi tak dlouho jevil jako korektní muž, s likvidovanou redakcí jednal. Nejprve tento nominální sociální demokrat zpochybňoval legitimitu představitelů odborové organizace s argumenty, za něž by se nestyděl žádný kapitalista devatenáctého století. Ovšem korunu tomu nasadil dnes. Své již nepotřebné zaměstnance v Brně drtil trapnými kličkami ódéesáckých podnikatelů, aby jim nemusel dát slušné odstupné. Nakonec jim v redakci vyměnil zámky, snad aby nemohli připravovat žádnou alternativu k Fialovým Erárkám. Jako by vůbec mohla nevzniknout!

Sociální demokracie měla po intelektuálním a morálně-politickém debaklu Strany zelených velkou šanci začít obracet celkovou hluboce zahnízděnou kulturně-politickou mentalitu soustavně pootáčející českou společnost k ultrakonzervativní pravici. Přesně tímhle způsobem se ta příležitost prohospodařuje. A pokud si sociální demokracie myslí, že k proměně národní mentality ji dopomohou lidé jako Kateřina Brožová, budiž jí přáno, ale můžeme na to vzít jed, že spíš národ sociální demokracii dopřeje ještě nějaké to volební období v opozici, aby si mohla lépe ujasnit, v čem spočívá rozdíl mezi kulturou a šaušpílery. Možná je to přesně ta rozlišovací schopnost, kterou naše sociální demokracie potřebuje, aby se také naučila, v čem spočívá vývojem civilizace krvavě zaplacené vědomí odlišnosti v tom, jak s odboráři a se zaměstnanci zacházívá kapitalista a jak s nimi smí zacházet sociální demokrat.

Možná je to ale všechno jinak a sociální demokracie má mezi mladými intelektuály přátel na rozdávání.

5. Lze věci nějak napravit?

Opravdu velmi těžko. Literární noviny byly - slovy Ludvíka Vaculíka - živá národní kulturní památka, které se nyní dostalo svobody zaniknout. Je to tak a teď jsou skutečně zničené, vytunelované, chceš-li. A myslím, že odpovědnost za to opravdu nese sociální demokracie, která na sebe před námi i před veřejností vzala závazek nezávislost i existenci novin garantovat. Nemělo přece jít o slupku! Mělo jít o tu redakci, o které jste říkali, že má ze všeho největší cenu.
Napravit situaci lze dvojím způsobem.

Buď noviny zpětně vykoupit a dát je do správy nadaci s radou složenou z osobností spjatých s historií novin. Anebo se zavázat, že první příští sociálně demokratický ministr kultury takové noviny i s takovou nadací ustaví. Netřeba říkat, že součástí závazku musí být i financování – ministerstvo kultury případně jiné zdroje musí přispívat částkou nejméně pět milionů korun ročně. V obou případech by měl předseda Vaší strany podepsat prohlášení o obnově Literárních novin či Literárních listů nejlépe s Ludvíkem Vaculíkem, bude-li k tomu ochoten, alternativně se třemi lidmi, kteří k novinám patří a s nimiž se bude do ustavující správní rady nadace počítat.
Podotýkám pro úplnost obrázku, že já sám s případným návratem do novin už nepočítám, neboť svou jednu příležitost jsem již měl.

Přátelsky Tvůj

Jakub Patočka

Archiv článků: červen 2009