Týden před hlasováním ve Sněmovně měl premiér Nečas vystoupit úplně jinak, než právě udělal na tiskové konferenci. Pokud stále otálí s odpovědí prezidentu Václavu Klausovi na klíčovou otázku, jestli vládní návrh na majetkové vyrovnání s církvemi prolamuje restituční hranici roku 1948, tak na to ale umíme odpovědět za něj.
Prý bychom měli přestat diskutovat, zda jsme v jádru či na periferii EU - tak apeloval premiér Nečas na shromáždění českých velvyslanců. Takové rozvažování je podle něj zbytečné. Je třeba se zaměřit na své vlastní zájmy a těch se držet.
Náš premiér se šeredně mýlí. Stačilo by, kdyby si občas prošel evropské noviny. Každému musí být nápadné, jak masivní debata se v nich odehrává o situaci, ve které je Evropa, o tom, co je třeba dělat a jak se dostat ze současné krize. Tahle kanonáda přece jasně ohlašuje, že se něco zásadního chystá a že se něco zásadního stane. A zásadní to bude i pro Českou republiku.
Premiér nad tím pouze mávne rukou: Tyhle nové nápady, to je jenom takové menu ala carte. Nabízí se tu bankovní unie, daň z finančních transakcí nebo fiskální pakt. Podle našeho premiéra si něco můžeme vybrat a něco necháme ležet. Dneska je jedno menu, zítra bude druhé. Dneska je tu nějaká dohoda, ale kde jí zítra bude konec…
Ale to se pan premiér zase mýlí. Fiskální dohoda nejen že tu dnes je. Ony ji dnes státy projednávají a ti, kdo ji podepíšou, ti se budou zítra účastnit jednání. A ti co ne, jako Česká republika, už nyní z těch jednání vypadávají. Spíš po nás zítra v Evropě neštěkne pes.
Pan premiér říká, že máme sledovat náš národní zájem v těchto evropských bouřích a Evropou si zas tak moc nešpinit ruce a nelámat hlavu.
Někdo tady Evropě nerozumí ani za mák. Není pravda, že o nic nejde. Jde o strašně moc. Jde o to, co bude Česká republika. Tvářit se, že se nás to dění za humny netýká, je strašná slepota.
To, co je v sázce, je úspěch politické integrace Evropy. To se nikdy nevyřeší na toliko národní úrovni. To nikdy nevyřeší pouhé škrty a záchranné balíčky. Současná krize EU a eurozóny se dá vysvětlit jen nedostatečným institucionálním zajištěním společné měny. To, co nás může zachránit, je celkový pohyb integrace vpřed. Když to nedokážeme, nečeká nás nic dobrého. Bez prohloubení integrace nedokážeme zkrotit obludu paralelního světa investičních bank a hedgeových fondů.
Snad v žádné jiné členské zemi Evropské unie bychom nenašli premiéra, který dnes vykládá veřejnosti, že si z chystaných opatření EU můžeme vybrat, co se nám líbí, a co ne. Nemusíme prý být u všeho. Tak to ale není, pane premiére. To, co je na stole, je celek opatření, celý balík, na kterém máme úkol se shodnout. A jde o to, kdo je připraven se přidat a pomoci vytáhnout Evropu z bahna krize.
Náš premiér to tak necítí. Ten říká, že lék je zůstat na vlastním písečku a hrát si na něm. Zeptejte se Belgičanů, jestli chtějí opustit společnou měnu a vrátit se k národním platidlům. Řeknou vám: Tůdle, to už tady bylo! Byli jsme závislí na marce a nemohli jsme mluvit do ničeho. Teď když je euro, tak sedíme v radě guvernérů a můžeme se podílet na rozhodnutích, která se eura týkají.
Není to zvláštní, jak všechny ty podobně nevelké státy v Evropě se snaží dostat do všech projektů, aby se podílely na rozhodování a získaly právo do toho mluvit? Jen my ze všeho vypadáváme a premiér nás konejší a dokonce vyzývá, abychom se o takových věcech, jako je jádro a periferie Evropy, vůbec nebavili.
Premiér mluví o tom, že máme hlavně sledovat své národní zájmy, ale není schopný žádný konkrétně definovat. Já bych o jednom věděl. To je ten, že potřebujeme, aby Evropa držela pohromadě. Protože pokud nebude v Evropě fungovat politická integrace, neudržíme ani jednotný hospodářský prostor. Pokud se bude EU dezintegrovat, bude to znamenat obnovování celních bariér, překážky pro volný pohyb obyvatel, kapitálu i zboží. Všechno to, z čeho Česká republika tak úspěšně profitovala v posledním desetiletí, se nám může rozsypat. A životní úroveň nám klesne o třicet čtyřicet procent. Naše bezpečnost se také rozplyne. Jakmile se začnou v Evropě obnovovat hranice, zjistí se, že to spravedlivě nejde a ožijí staré spory a konflikty. Rada Petra Nečase, „hleďme si svých národních zájmů“, je jedovaté sémě v evropských mnohonárodních státech, jako je Belgie, Španělsko a další. Až začneme podle rady pana premiéra všichni sledovat své národní zájmy, tak se podivíme, jaký požár z toho vzplane. Pan premiér ani pan prezident Klaus zřejmě nikdy nepochopili, že to, že se nám tak dobře rozdělovalo Československo, bylo významně ovlivněno tím, že se to dělo pod deštníkem společné Evropy, do které jsme všichni chtěli vstoupit. Pamatuji si, že jsme tehdy říkali: Sice vytváříme hranice, ale jen proto, abychom je zítra zase rušili. Proto to šlo tak hladce. Uvažování, které předvádí pan premiér, může tuhle evropskou idylu rychle rozbít. Bude-li každému bližší košile než kabát, budeme-li náš zájem chápat odděleně od evropského, pak se to celé obrátí proti nám.
Ministr Schwarzenberg projev premiéra v Černínském paláci víceméně prospal. Pak vystoupil se svou představou, která byla sice od premiérovy odlišná, ale zřejmě na ní ani příliš nezáleží. Pan premiér vyzývá k „nediskusi“ o Evropě a zřejmě se ten příkaz týká i (ne)diskuse vládních stran mezi sebou navzájem. Každá z nich si ponechává svůj vlastní názor. Výsledkem je, že exportní politika, kterou by měli dělat vládní resorty společně, se ocitá v rozvratu. Ministru zahraničí Schwarzenbergovi se podařilo, o čem se vždy tvrdilo, že je nejhorší a nejdražší: když máte v nějaké zemi ambasádu, vy se rozhodnete ji zrušit a pak ji za dva roky znovu obnovujete. To se panu ministrovi povedlo v krátkém čase hned dvakrát. Mistrovský kousek!
Vzniká otázka, s kým se tady má člověk o zahraniční politice vůbec bavit. Ale pokud by ještě někdo chtěl, tak nabízím několik tezí:
Integrovaná a úspěšně fungující EU je naším klíčovým národním zájmem. Příčinou našich evropských problémů je nedostatečné institucionální zajištění společné měny. Krize je systémový problém a nelze ji řešit na národní úrovni. Nevyřeší ji pouhé škrty ani záchranné balíčky. Jen pokud prohloubíme integraci EU, společná měna a tedy i EU přežije. Potřebujeme hlubší koordinaci finanční, hospodářské a sociální politiky EU. Potřebujeme obnovení sociální Evropy namísto Evropy pro elity. Rozhodovací procesy se musí výrazně demokratizovat. EU by měla sehrát zásadní roli při krocení oné obludy mezinárodních finančních trhů. Měli bychom s tím Evropě pomoci, protože sám si už v tomhle světě kolem nás nikdo nepomůže. Když se to povede, budeme i my jedničky.
Co přesně nám vadí na tomto způsobu narovnání státu s církvemi?
Vadí nám samozřejmě, že se vyrovnání s církvemi netýká pouze půdy zabrané zákonem o Nové pozemkové reformě z března 1948. Vadí nám, že se vyrovnání má týkat také 265 tisíc hektarů, o kterých ještě demokraticky zvolený parlament rozhodl už v roce 1947. Vadí nám, že se ze včerejších neúplných vlastníků vytvářejí vlastníci úplní, že se nerespektují zákony prosazované prezidenty Benešem a Masarykem. Ale v tom vlastně stále ještě není podstata věci.
To, co činí současné rozhodnutí tak skandálním a nehorázným, je to, že se z církví mají stát normální obchodní společnosti, které se budou chovat ne jako např. současné nadace, které podle zákona o nadacích musí sloužit účelům, ke kterým byly založeny, ale že církve budou moci se svým majetkem činit prakticky cokoliv, že se dokonce budou moci ve své činnosti stát čímkoliv. Pokud bude zákon přijat, vzniknou v této zemi nové podnikatelské subjekty, které mohou být velmi mocné a získat privilegované postavení. Jejich klíčovými hybateli mohou být úplně jiné figury, než současní představitelé církví. Současné církve většinou vůbec nemají schopnost spravovat, administrovat majetky, které získaly, nemají lidi s podnikatelskými a manažerskými zkušenostmi. Už dnes se v katolické církvi dějí obchody, které vyvolávají vážné pochyby. Olomoucké biskupství prodalo objekt ve Vidnavě anonymní společnosti v Lucemburku. Otázky jsou okolo některých ekonomických operací Strahovského kláštera.
Pokud církve dostanou od státu majetky do úplného vlastnictví, nebudou muset při jeho zcizování dělat žádná výběrová řízení, prodají to prostě komukoliv za jakoukoliv cenu, co si usmyslí. Tento krok otevře neuvěřitelný prostor korupci a rozkrádání v této zemi. Proslýchá se, kolik šíbrů už se na tyto operace chystá. Církve se často stanou obětí dobře připravených kmotrů. Podobně jako se při kupónové privatizaci stali drobní střadatelé obětí dobře připravených žraloků.
Máme to v této zemi čas od času stále znovu. Vlna kupónové privatizace, pak privatizace obecního majetku, pak například tunelování evropských fondů. Teď, když ekonomický vývoj je nepříznivý a parazitování na veřejných penězích může být obtížnější, je třeba najít něco onačejšího. Místo, aby schopní lidé bohatli poctivou prací, tak v této zemi pravidelně nabízíme způsob, jak se dostat k obrovským prostředkům bezpracně, jen neprůhlednými operacemi. Vadí nám existence kmotrů, jako je Hrdlička, Janoušek a řada dalších, ale tady se chystáme učinit kroky ke generování dalších kmotrů, kteří se dostanou k miliardovým majetkům, získají naprosto nezaslouženě obrovské prostředky i vliv.
Hlasování senátorů je jasnou výzvou ukončit projednávání tohoto návrhu. Nemají-li důsledky návrhu tohoto zákona devastovat naší zemi, musíme se dohodnout na jiném způsobu vyrovnání s církvemi. Je třeba zabránit nekontrolované privatizaci rozsáhlého majetku skrze církve. Bez jakýchkoli pravidel a jakékoli kontroly. Je třeba zabránit tomu, aby ve jménu farizejských výroků typu „Co bylo ukradeno, musí být vráceno“ zde byla vytvořena naprostá džungle, v níž se budeme divit u koho majetek skončí. Církve se mají podílet na vytváření mafiánského prostředí.
Není náhoda, že církevní majetek v naší zemi byl i v hluboké minulosti vždy majetkem zvláštního druhu. Už císař Josef II. Prohlašoval, že většina církevního majetku vznikla z darů bývalých panovníků a že církevní statky nikdy nepřestaly být zároveň statky státními. Rakouští císařové se cítili být oprávněni rozhodovat o tom, co církev bude vlastnit, s čím bude nakládat a s čím ne. V devatenáctém století například platilo, že ke zcizení církevního statku o hodnotě přesahující sto zlatých byl zapotřebí státní souhlas zemského politického úřadu. Katolická církev nikdy nebyla, dokonce ani za Rakousko-Uherska, vlastníkem nemovitého majetku tak, že by o něm mohla samostatně rozhodovat jako o svém majetku, dokonce ani když byla jako vlastník zapsána v pozemkových knihách. V tom pokračovala i Československá republika po roce 1918. I když se klérus zpočátku bránil, aby republika mohla vykonávat ten dozor a kontrolu, který si musel nechat líbit od císařského dvora. Nakonec ale v meziválečném období platilo to, co za Rakouska. Katolická církev neměla hospodářskou či právní dispozici se svým majetkem. Majetkové transakce vyžadovaly souhlas okresního či zemského úřadu, případně ministerstva. Šlo evidentně o veřejné vlastnictví. Církev tak nebyla oprávněna nakládat s „církevním majetkem“ zcela libovolně, ale musela respektovat státem stanovená pravidla. To, co navrhuje současný zákon, je z hlediska staletého vývoje naprostá revoluce. Je to zásadní přeměna vztahu státu a církví, která by měla dalekosáhlé důsledky.
Proto navrhujeme stáhnout projednávání současné podoby vyrovnání a sednout ke stolu, ke kterému přijdeme s jednoduchými požadavky:
Církvím má být vrácen pouze ten majetek, který byl odebrán zákonem z března 1948. Ale především: Pro zacházení s církevním majetkem musí existovat pojistka, například taková, že církve nebudou moci majetek libovolně rozprodávat. Stačí aby např. stát či obec měli předkupní právo v případě, že se církev rozhodne nějakého majetku zbavit. Musí existovat kontrola nad tím, aby církve s nabytým majetkem hospodařily v souladu s účelem, s jakým ve společnosti existují. Nelze připustit jejich přeměnu v obchodní společnosti, které budou podnikat bez omezení.
Není to vůbec tak těžké vymyslet způsob, jak zabránit posilování mafiánského kapitalismu v Česku. Je jen podivné, že nikoho z vládních stran to nezajímá. Pokud by jim opravdu šlo o osud církví, tak existuje způsob, jak zajistit, aby účelu bylo opravdu dosaženo a majetek nebyl „rozfrcán“. To, že nikdo nevidí hrozící nebezpečí, znamená, že panům Kalouskovi, Nečasovi a dalším šlo při přípravě zákona o něco naprosto jiného.
„Předvolební propaganda sociální demokracie si nezadá s neblahými antisemitskými a antiklerikálními plakáty třetí říše.“ Nepamatuji si ony zmiňované plakáty, ale oproti panu Dominiku Dukovi si pamatuji, co on zřejmě úplně zapomněl. To je dlouhá řada jmen sociálních demokratů, kteří v celé Evropě a také na našem území zaplatili za svůj odpor proti třetí říši životem.
Jak všichni dobře víme, role katolické církve byla v té době daleko složitější. Mnoho se napsalo o podivně poddajném Vatikánu, církvi, která nechtěla vidět očividné zločiny, nechtěla proti nim vystupovat. Mohli bychom dokonce hovořit o klerofašistických režimech. Doporučuji přečíst si román Dominika Tatarky Farská republika, kde se popisuje indoktrinace společnosti, zvláště středoškolské mládeže katolickou ideologií skrze veřejné prostředky (bohoslužby přes školní rozhlas, hromadné zpovědi apod.).
Kolik takových případů mi pan Duka najde v sociální demokracii (viz Jan Kuklík: Sociální demokraté ve druhé republice)? Až bude příště strašit třetí říší, ať dobře zváží, na koho se obrací.
A nyní pár slov k plakátu, který pana Duku tak rozzlobil. Jsou na něm dvě ruce. Jedna civilní, zřejmě nějakého politika, který drží v ruce měšec, a předává ho ruce, která je evidentně rukou nějakého církevního hodnostáře. A to je doprovozeno textem: 134 miliard Kč chtějí ODS a TOP 09 darovat církvím.
Plakát má ukázat jedinou podstatnou věc. Že v této zemi skupina politiků bez dohody s veřejností předává obrovský balík finančních prostředků a nemovitostí de facto do rukou některých těžko identifikovatelných osob a soukromých společností a děje se to naprosto pokoutním způsobem, netransparentně, bez ochoty hledat v parlamentu širokou dohodu s politickými stranami.
Můžeme jen tušit, co se tady má asi odehrát, když v médiích čteme, že hlavní ekonom pražského arcibiskupství pan Štícha je zároveň předsedou dozorčí rady firem Duplicatus či Real 24.
Půvabné mi připadá tvrzení, že se tady církve dobraly dohody, kterou bychom měli ctít. Stačí ocitovat z článku otištěného arcibiskupem Janem Graubnerem v Lidových novinách: „Církve a náboženské společnosti se domluvily na takovém rozdělení, že nekatolíci včetně židů dostanou z celé sumy 20%, zatímco by jim náležela asi 2%. Ze strany katolické církve jde o velmi mimořádné gesto velkorysosti.“
No neberte to – takovou šlechetnou nabídku! Jen se ptám, co má takovéto handlování společného s údajným vrácením části konfiskovaného majetku. U jakéhosi stolu si vybraná společnost přehazuje miliardy. A je těžké dobrat se vůbec metody, podle které se to děje. To znázorňuje náš plakát.
Nepřál bych si, aby se u nás odehrávaly kauzy, jako byla nedávná na sousedním Slovensku. Katolická církev není, pravda, demokratická ani příliš transparentní struktura. Vatikán začátkem července odvolal arcibiskupa Bezáka a po čase se dovídáme, že to bylo zřejmě proto, že tento muž chtěl udělat pořádek v podivných operacích a vazbách svého předchůdce arcibiskupa Sokola. Novum slovenských událostí, že pro tamní veřejnost včetně věřících přestává být Vatikán autoritou a na veřejných shromážděních se staví za odvolaného Bezáka.
Chtěl bych upozornit pana Duku, že se možná fatálně mýlí v posledním odstavci prohlášení, jež tak brutálně napadá sociální demokracii. V tomto odstavci vytváří dojem, že odmítnutí církevních restitucí je jen záležitostí současné gottwaldovské a bolševické špičky sociální demokracie. Tisíce obyčejných poctivých členů ČSSD by podle něj zřejmě celý byznys s tzv. církevními restitucemi rády podpořily.
Ujišťuji pana Duku, že názor našich členů (a dalších občanů) máme dobře zmapovaný, a jen by mne zajímalo, zda si takto pan Duka zmapoval názory věřících a farářů své církve. Potkávám totiž podezřele mnoho křesťanů a dokonce i farářů, kteří se od současného tažení církví za majetkem jasně distancují. Mohl bych ocitovat rovnou stanovisko biskupky Církve československé husitské Jany Šilerové, která nedávno v týdeníku Respekt napsala: „Restituce k resuscitaci církví nepřispějí. Naopak je rozhádají, protože to prachy umějí dokonale. A kolik se jich vytuneluje? Proto je kořenem všeho zla jejich milování. A v tom církve kopírují svět. Duchovní obnova přece nikdy nešla přes peníze!“