Nestačím žasnout, k čemu to udělal premiér Petr Nečas dnes mimořádnou tiskovou konferenci. Sledovali jsme pozoruhodnou meditaci a spekulaci na téma, kdo a jak bude sestavovat budoucí koalici po příštích parlamentních volbách. Pochopil jsem, že se blíží nový Únor 48. Hlavním pučistou ale tentokrát nebudou komunisté, ale překvapivě sociální demokraté. Dokonalá absurdita. Samozřejmě důkazy a fakta pro podobná obvinění žádná.
Na tiskové konferenci s panem premiérem postával také bývalý ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů, který minulý týden nechtěně prozradil, jak svou činnost v ústavu chápal. Jeho výrok, že v údajném boji o ústav jde o to, „kdo bude mít klíče od naší minulosti a kdo bude mít monopol na výklad našich dějin“ by neměl zapadnout. Zaplaťbůh, že tam ten dobrý muž už není.
Prohlašuji místopřísežně, že sociální demokracii nikdy o žádný monopol na výklad našich dějin nešlo, ani neusilujeme o žádné klíče k bezpečnostním archivům. Jestli o to šlo panu Hermanovi a pravicovým politikům, kteří pět let ústavem vládli, tak je třeba to změnit. Historie ať patří historikům a politici by jim do toho neměli plkat. Bezpečnostní archivy mají být řádně spravovány a maximálně přístupné veřejnému bádání. Kdo se v minulosti provinil spoluprací s represivními složkami, neměl by se ucházet o vysoké politické funkce. O těchto věcech sociální demokracie s nikým nejedná a nesmlouvá a basta.
Jestli pana premiéra děsí stoupající preference komunistů, tak ho ujišťuji, že za to nemohou žádné temné síly, ale spíš politika jeho vlády. Nechápu, jaké problémy dnes na tiskové konferenci vlastně řešil. A závidím mu jeho starosti. Já jsem dnes ve své kanceláři v Ostravě přijímal návštěvy lidí, kteří řeší situace, do kterých se dostali díky jeho vládě. Mluvil jsem s člověkem, který je zdravotně postižený, dostal směšně nízký částečný invalidní důchod a neví, co si dál počít. Do kanceláře za mnou přicházejí lidé, kterým nepomáhají panem Drábkem zdevastované úřady práce.
Čekal bych, že premiér této země se bude zabývat historicky vysokou nezaměstnaností, omezováním zdravotní péče, nebo tím, kdo zaplatí těch 300 milionů, které bude požadovat Česká spořitelna za zpackaný projekt sKarty.
Ne – pan premiér se zabývá tím, s kým bude sociální demokracie sestavovat vládu v příštím roce a jestli to nebude spojeno s přílišnými koncesemi komunistů. Vaše starosti na moji hlavu, pane premiére. Kdybyste dokázali odpovědně vládnout, nemusely by vás rostoucí preference komunistů tak děsit.
Z vaší tiskové konference mám jeden velmi silný dojem – to, co se vám zřejmě nejvíc honí hlavou, jsou obavy ze ztráty moci a politického vlivu v této zemi. Protože ale nedokážete lépe vládnout, snažíte se alespoň zdiskreditovat a pošpinit politickou opozici – odvést pozornost k tématům, která se vám v minulosti osvědčovala. Když je nejhůř, dá se vždy vytáhnout karta laciného antikomunismu. To je celá podstata dnešního takzvaného boje o ÚSTR. Obávám se, že vám ve skutečnosti vůbec nejde o reflexi minulosti, o spáchané křivdy a politické vězně. Pro vás jsou to jen rekvizity vaše stranického zápasu o politické body.
Vrtá mi hlavou, co si myslet o tom, že mě Dominik Duka přirovnal k prokurátoru Urválkovi, ministru Václavu Kopeckému a mluvil o mě jako o hlavním komunistickém ideologovi.
Nebylo by nic snazšího než oplatit senátoru Tomáši Jirsovi za jeho článek Situace v radě ÚSTR je vážná (LN 4. 4.) stejnou mincí. Mohl bych se zabývat kvalifikací minulých radních, které navolil "modrý" Senát.
Mohl bych se podivit, proč pan Jirsa nepovažuje za kompetentní nedávno zvolené sociology, politology či archivářku a proč by raději do rady zvolil zvěrolékaře (Jiřího Lišku). Mohl bych se vysmát i absurdní a z prstu vycucané zmínce o tom, že jsem měl s kolegou Jiřím Dienstbierem chtít po radních odvolání ředitele Hermana.
Kdybych ale hluboko zabředl do této roviny sporu, pouze bych potvrdil dojem těch, co dění okolo Ústavu pro studium totalitních režimů pokládají za prachobyčejnou a nekončící válku pravice s levicí, v níž každý chvilku tahá pilku. Prostě že nadvládu ODS střídá nadvláda ČSSD. Byl by to omyl už jen proto, že k sociální demokracii mají blízko jen dva radní ze stávajících šesti.
Trápí mne jiná věc. Od historiků často slýchám, že na špatných základech nelze postavit dobrou instituci. Základy ÚSTR nejsou dobré. V České republice se nepodařilo to, co se povedlo v Německu. Tam se nad ustavením Gauckova úřadu podařilo najít dohodu mezi křesťanskými a sociálními demokraty. V čele pak stanula osobnost s všeobecnou autoritou.
U nás pravice využila chvilkové převahy a uzurpovala si ÚSTR pro sebe.
Dnes nejde o nic jiného než skončit s tím, aby ústav byl politicky, ideologicky řízen a směrován k předem daným výsledkům. K těmnejsmutnějším řadímkauzu Kundera nebo pivní drb, že bratři Mašínové měli chystat atentát na Klementa Gottwalda. Jeho autor, zakladatel a současný šéf kanceláře ředitele ÚSTR Pavel Žáček přišel v uplynulém týdnu s další podobnou – řádně nepodloženou – bombou: Sověti prý v roce 1989 byli připraveni přijít se zbraněmi v ruce na pomoc protikomunistické opozici. Toto má být vizitka instituce, jež pobírá ročně zhruba sto padesát milionů ze státního rozpočtu? Zatímco senátor Jirsa se vyžívá v kádrování radních, já sleduji jejich práci. Jako první krok totiž učinili otevření svých schůzí a pořizování audiozáznamů z nich. Odtud vímováznoucí a chaotické digitalizaci dokumentů z archivů komunistické Státní bezpečnosti, fluktuaci zaměstnanců nebo o divokém vznikání a zanikání výzkumných projektů. Slýchám také mnoho renomovaných hlasů, že současná práce ÚSTR je obtížně schopná čelit odborné kritice. To ale Tomáši Jirsovi za zamyšlení nestojí.
Už několik týdnů zní z ODS, že sociální demokracie chce utlumit proces digitalizace. Má se vyvolat dojem, že nás děsí, co se v útrobách svazků skrývá, nebo tím plníme nějakou podmínku povolební spolupráce s komunisty. Když ČSSD konstatovala, že má zájem na tom, aby ÚSTR pokračoval i po příštích volbách a aby byl nezávislým objektivním pracovištěm, jež bude mít reputaci u ostatních odborných institucí, vrší se nové spekulace, fámy a pověsti. Někdy mi připadá, že někteří z těch, již pracují s archivy StB, si osvojili její metody konspirace, utajování a vedení denunciačních kampaní. Také proto pokládám za důležité, aby výsledky vědecké i dokumentační práce ÚSTR a ABS byly neprodleně zveřejňovány.
Z dění kolem ÚSTR tak nakonec nejvíc politizací zavání prohlášení ředitele Hermana 26. 3. v Českém rozhlase, že zvažuje nabídku dvou stran a jednoho hnutí, aby vstoupil do politiky. Dám přitom ruku do ohně za to, že sociální demokracie k nim nepatří.
Bude mít Česká republika někdy jednu zahraniční politiku? Prozatím to tak nevypadá. Prezident Miloš Zeman sice vyvěsil vlajku Evropské unie a dal tak symbolicky najevo, že evropský unijní projekt je dnes součástí české státnosti. Dokonce se vyjádřil, že ČR by měla patřit k tzv. tvrdému jádru evropské integrace. Nicméně premiér Nečas na to lakonicky odtušil, že vlajka EU na Hradě českou zahraniční politiku nezmění.
Tak se nám všichni na tiskových konferencích diplomaticky usmívají, ale budoucnost našeho chování a vystupování v EU jasná není. Barroso svou návštěvou v Praze sice dává najevo, že Brusel registruje změnu na postu prezidenta a kvituje ji zřejmě s povděkem, protože Klausovým programem byla pouze destrukce, ale k tomu, abychom se začali na dění v Evropě skutečně podílet, je ještě daleko. Vlajka na Hradě ani prezident v tom tolik neznamenají - politiku státu dělá vláda. Vlajka sice vlaje na nádvoří Pražského hradu, ale angličtinu našich ministrů to příliš nezlepší. Ministři této vlády jezdí na ministerské rady do Bruselu neradi a někteří tam nejezdí vůbec - a nechávají za sebe účinkovat náměstky. Jakpak to hájí naše zájmy, když tam vůbec nejsou?
V současné Evropě se dá ovlivnit a změnit velmi mnoho. Má to jeden základní předpoklad: musíte tam být, sedět, mluvit a přesvědčovat. Předpokladem ovšem je ujasnit si, co chce tato země, co je její potřeba, mít celkovou koncepci, vyjasněné zájmy. Je nepříjemné zjišťovat, že se takto dnes chovají Slováci i Poláci, ale my to nedokážeme. Polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski dokázal říct v Berlíně jasnou větu: Největším představitelným ohrožením bezpečnosti a prosperity Polska by byl dnes rozpad eurozóny. Opačným příkladem je Česká republika, jejíž prezident jako poslední podepisuje tzv. euroval – nástroj, který má v budoucnosti chránit Evropu před finančním a ekonomickým rozpadem. Myšlenka stará už skoro padesát let, která se nakonec realizuje hekticky až uprostřed krize. Na poslední chvíli budujeme podpůrný fond, pět minut po dvanácté stanovujeme podmínky a pravidla hry pro jeho eventuální použití, abychom nehazardovali s nebezpečím krachu evropského projektu.
Sikorski má pravdu. Svět nebude čekat na Evropu, až se vzpamatuje. Státy BRICS se před pár dny sešly v jižní Africe, aby založily společnou rozvojovou banku a vložily do ní padesát miliard dolarů. Podle prognóz se během patnácti dvaceti let čínský juan stane globální rezervní měnou. Evropa, pokud bude váhat, tak se propadne. Náš úděl je s ní spojen. Sikorského věta se týká také Česka. Proto máme sedět u společného stolu. Dosud nevypadáme, že by nás to celé zajímalo. Odmítli jsme Pakt euro plus, odmítli jsme fiskální dohodu, náš minulý prezident odmítal podepsat euroval. Máme nulový vliv na finanční strategii a plán Evropy pro léta 2014-20. Nezajímáme se a také ti druzí se nemusí zítra zajímat o nás. Nedivme se, že veterán francouzské politiky Valéry Giscard d'Estaing řekl před pár dny v Paříži, že po Polsku by se měla eurozóna uzavřít a další členy nepřijímat.
Čas se krátí a připozdívá se. Česko už příliš dlouho stojí opodál. Stále doufám, že nový prezident by mohl být moderátorem jednotné zahraniční politiky. Nový prezident by měl tlačit na to, aby Česká republika začala mluvit jedním hlasem. Proto se mělo začít budováním určité koncepce – jednotné české pozice v Evropě. Zdá se mi neblahé, pokud místo moderace tady máme hašteření o diplomatické posty. Místo snahy se sjednotit tu máme měření sil mezi vládou a prezidentem.
Je pěkné, že prezident vyvěsil vlajku a podepsal euroval, je pěkné, že řekl, že má vizi eurofederace. A teď zbývá to těžší: je třeba říci, co si pod takovou vizí eurofederace máme představit. Kde při jejím prosazování začneme? Kde chceme učinit zásadní kroky ve společné zahraniční politice? V Radě bezpečnosti OSN má Evropa dva stálé členy – Francii a Británii. Budeme se snažit, aby zítra tyto dvě země v Radě zaujímaly jednu společnou evropskou pozici, nebo budeme chtít jednoho evropského zástupce? Budeme chtít jednu společnou evropskou pozici vůči Číně, USA? Naše země není globálním hráčem, ale evropské státy jako Německo, Francie či Velká Británie mají své globální zájmy a jen tak se jich zítra nevzdají a nepodrobí se jednotnému názoru EU.
Eurofederace je možná pěkná vize, ale k jejímu naplnění vede předlouhá cesta. Řekne-li někdo, že se k této myšlence hlásí, musí zároveň říci, jak si tu cestu představuje. Irské předsednictví unie má právě debatu o vnější politice EU jako jeden ze svých cílů. Zúčastní se této debaty od nás někdo? A nestačí jen mluvit. EU dnes buduje svoji službu vnější akce – jakousi zahraniční diplomacii EU. Česká republika v ní nemá prakticky nikoho. Schwarzenberg stejně jako Nečas a celá vláda na účast ČR v této složce naprosto trestuhodně kašlou. Plnou pusu obhajoby českých zájmů, ale skutek žádný.