Ruce pryč od kauzy Nagyová!

ODS hlasitě vykřikovala, že chce zásah vlády v kauze Nagyová. Dokonce napadla státní zástupce, kteří by podle ní měli vyvodit osobní odpovědnost, zřejmě v souvislosti s výrokem Nejvyššího soudu, jenž zastavil trestní stíhání tří poslanců Občanské demokratické strany. ODS pokračuje v tažení, které zahájil poslanec Petr Nečas, když vyzýval k zahájení kárného řízení proti státním zástupcům Ištvánovi a Bajgarovi.

Všechna tato vystoupení představitelů ODS jsou v právním státě naprosto nepřípustná a skandální. Je naprosto neslýchané, aby zaznívaly vůči představitelům policie a justice výroky typu, že pokud jsou čestní, tak by měli rezignovat.

Je vyloučeno, aby v právním státě ústavní činitel takovým způsobem osočoval a zastrašoval orgány policie a justice v kauze, která se ho bezprostředně týká. Opakuje se naprosto stejná situace , kterou vyvolal Miroslav Kalousek v souvislosti s vydáním Vlasty Parkanové ve Sněmovně.

Je nepochopitelné, jak se Petr Nečas může nyní angažovat ve věci paní Nagyové, když nedávno veřejně prohlásil, že s ní zamýšlí pevně spojit svůj život a prozradil, že v této kauze se jednoznačně nachází ve střetu zájmů. Nechápu, kde Petr Nečas bere morální právo se takto veřejně vyjadřovat, když ještě nedávno ve Sněmovně zdůvodňoval astronomické příjmy paní Nagyové (270 tis měsíčně) tím, jak zodpovědně a těžce pracuje. Dnes víme, že se jednalo o příjmy do společné domácnosti. Všechno další veřejné angažmá pana Nečase v této kauze je chucpe.

Politik se může vyjadřovat k činnosti soudů a policie pouze za předpokladu, že prokazatelně není v dotyčně věci v konfliktu zájmů. Nemůže zneužívat své politické pozice k brutálnímu nátlaku, který ve svých důsledcích má bránit průchodu spravedlnosti. Není možné, aby politik se mstil policii a státním zástupcům za to, že se odvážili zasáhnout vůči němu, jeho spolupracovníkům či blízkým.

Je politováníhodné, že ODS dalo křídla rozhodnutí Nejvyššího soudu, které je skandální, podezřelé a vůči veřejnosti hrubě arogantní. Nejvyšší soud v podstatě řekl, že právo se musí zastavit před stěnami Poslanecké sněmovny a že poslanci jsou jacísi nadlidé. Nejvyšší soud nadále rozhoduje v duchu prohlášení bývalého místopředsedy Nejvyššího soudu pana Kučery – „Když jde o politickou stabilitu musí jít právo a zákonnost stranou.“

Podle článku 27 Ústavy ČR se imunita poslance vztahuje na všechny jeho projevy ve Sněmovně. Nejvyšší soud přišel s naprosto neslýchaným výkladem ústavy, podle kterého projev poslanců, na který se vztahuje imunita, je ne toliko slovní projev, ale jakékoli projevování se poslance. Prostě výkon mandátu poslance se může dít jakýmkoli způsobem. Poslanec má být napříště chráněn před jakýmkoliv postihem a když se v souvislosti s výkonem svého mandátu ve Sněmovně dopustí jakéhokoli úplatku, korupce, výhod, dohod apod. Jak se vám líbí?

Nejvyšší soud ignoruje článek 17 Listiny základních práv a svobod, ve které se jasně definuje, co je svoboda projevu a projev samotný slovy, že „každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, jakož i svobodně vyhledávat a rozšiřovat ideje a informace." Tedy podle Listiny nejde o jakékoli projevování se poslance, ale skutečnou ochranu svobody projevu ve Sněmovně.

Těžko říci, co vedlo Nejvyšší soud k takovéto velkorysosti a bohorovnosti. Potěš nás pámbů, jestli tito mužové hodlají dále vykládat ústavu! Tohle, co předvedli, je svévole a ohýbání. Takovýmito výroky může i Nejvyšší soud ohrožovat fungování právního státu. Chápu, že pro ODS je možná tento výrok voda živá, pro Českou republikou je ale takto fungující Nejvyšší soud katastrofa.

Rusnok v Nečasových kolejích?

Pánové Fischer a Rusnok se vyjádřili, že problém splácení dluhů z Fischerovy prezidentské kampaně pokládají za vyřešený. Pro premiéra již je to jen zástupný problém. Skutečnost, že kandidát na prezidenta Jan Fischer zázračně splatil své miliónové dluhy ve chvíli, kdy se stal ministrem financí, skutečnost, že mu ty dluhy uhradili podnikatelé, kteří byli a zřejmě budou na rozhodování vlády a veřejných penězích závislí, skutečnost, že dokonce část těchto peněz byla zaplacena v hotovosti způsobem, který může připomínat praní špinavých peněz, to vše se má tedy zapomenout a ministr financí je čistý jako lilie.

Tak to už tady bylo. Na netransparentnosti zacházení s penězi, jejich odklánění a neprůhledných operacích tady už pár politiků ztroskotalo. Dokonce i vládní otřesy už podobné problémy způsobily. Zažili jsme to u Grosse, Kocourka, Řebíčka a řady dalších. Také poslední krize vlády je spojena s podezřeními z korupce v nejvyšších patrech politiky. V této zemi máme nejen ekonomickou krizi, ale i hlubokou politickou krizi, která způsobila další pád důvěry v instituce státu. Je otřesena důvěra ve funkci premiéra, instituci vlády, důvěra ve Sněmovnu a politiky vůbec. Vláda, která chce změnit situaci v zemi, by měla na tuto situaci nějak reagovat. Jestli měl Clinton na stole větu „Je to o ekonomii, hlupáku“, tak dnes bychom měli napsat „Tahle krize není jen o ekonomice, hlupáku“.

Když jsme se díval na ministry Rusnokovy vlády, jak seděli poprvé ve Sněmovně, viditelně trochu nesví, protože ve Sněmovně většina z nich žádné kontakty ani moc známých nemá, někteří z nich si na laptopech hráli různé hry, aby jim lépe ubíhal čas vlekoucí se sněmovní diskuse, u které měli zřejmě pocit, že se jich netýká. Dokonce i na dotaz, co říkají na Fischerovy patálie s penězi, odpovídají, že to není jejich problém. Omyl. Zřejmě netuší, že vláda funguje a rozhoduje ve sboru. A nesou také odpovědnost jeden za druhého. Tahle vláda je poměrně rozmanité „sbíranisko“. O leckom z těchto pánů víme pramálo. Nedivím se, že ke spojení této nesourodé hmoty se premiér Rusnok pokusil napsat jakýsi společný manuál. Radost a humor, říká v něm Rusnok, by nás měly spojovat, aby se nám lépe zvedala kláda vlády.

V téhle zemi je ale dnes všude plno strázně a klopoty a zásoba humoru může brzy dojít. Omyl je, pokud si členové vlády neuvědomují, že se jich politická krize probíhající před našima očima netýká. Úkolem každé vlády po Nečasovi je na tuhle krizi reagovat. Každý přece cítí, že se musí něco změnit, má-li se otřesená důvěra v instituce začít obnovovat. Samotné tvrzení, že tu teď máme „vládu odborníků“, dlouho nevystačí. V čem je změna oproti minulosti? Řada nových ministrů při přebírání svého resortu na tiskových konferencí hlasitě deklamovala, jak jsou v souladu se svými předchůdci, jak budou věrně v jejich šlépějích pokračovat a pokud změny, tak pouze ty známé, starými ministry dříve avizované. Víme dobře, kam nás Nečasova a Kalouskova vláda dovedla. A v tomhle se má pokračovat?

Také způsob, kterým premiér Rusnok řeší kauzu Fischer, je opakováním téhož. To už tady bylo mnohokrát. „Nebudete nám do toho mluvit.“ „Vám se to zdá netransparentní a podezřelé? To je váš problém. Pro nás je tady všechno v pořádku.“

Pak ale není mezi Rusnokem a Nečasem žádný zásadní rozdíl.

Zabarikádovat se ve Sněmovně nám nepomůže

Nedávno jsme si v této zemi státním svátkem připomínali příchod Cyrila a Metoděje. To byli takoví dva velice sympatičtí chlapíci. Vždy mi u Konstantina připadalo úplně dojemné, jak on v poměrně špatném zdravotním stavu dorazil se svým bratrem do této divočiny. Mohli si žít v Soluni, v Konstantinopoli, to byla v té době naprosto výsadní kulturní města, a oni se vydali tady do této divočiny, kde ani písmo nebylo. Konstantin to napravil a zasloužil se, že jsme naše zpoždění začali dohánět. Zatímco jinde se křesťanství šířilo železem a krví, tak oni na to šli empaticky, vysvětlováním. Něco úžasného! Dokonce říkali, že bychom měli používat vlastní jazyk, aby nám to bylo bližší - protože Bůh to tak zařídil, že slunce vychází a svítí na všechny stejně, déšť padá na všechny stejně. Takhle pěkně to s námi mysleli - a vlastně se dá říct, že zde tvrdě pracovali, aby to tady trochu povznesli.

To mě opravdu dojímá. Že se tady takto poctivě a dokonce velmi citlivě snažili šířit kulturu, vzdělání a také právo. Oni byli i právníci - a snažili se vytvořit zde nějaké právní, právně fungující prostředí a společnost.

Vzpomínám na to, protože Sněmovna se schází v červenci trochu nezvykle uprostřed léta, a já mám obavu, když se dívám na to, jak se vyvíjí naše politická krize, jestli se chudák Konstantin nesnažil marně, když chtěl vytvořit prostředí, které je předvídatelné, ve kterém se respektují práva a zákony a ve kterém má dnes šanci demokracie.

Víte proč? Uvádím to proto, že naše debata není jednoduchá. Mohl bych citovat výroky představitelů vládních stran v době bezprostředně po vzniku krize, kdy se s námi poměrně dost shodovali v tom, že opravdu jediná cesta, jak se vrátit do „koridoru“, jak říká Miroslav Kalousek, je prostě udělat nové volby a dát silný mandát politickým stranám. Tím tady bude silná Sněmovna. Říkal to pan Pospíšil, říkal to pan Schwarzenberg, říkal to pan Kalousek, všichni.

Já jim samozřejmě nemohu bránit, aby změnili názor, ale dovolte mi, abych zde reagoval na novou verzi obrany demokracie, kterou předvedl Miroslav Kalousek, zřejmě jako mluvčí někdejších vládních stran. Rád bych uvedl, v čem si myslím, že je chyba této koncepce.

Pan Kalousek říká, že teď jde o to, bránit demokracii, bránit parlamentní instituce - a asi byste se mnou souhlasili, že důvěra v tyto instituce je velmi otřesena. Důvěra v institut premiéra v této zemi, důvěra v instituci vlády, důvěra v instituci Sněmovny, to vše je velmi otřeseno. Důvody známe.

Namátkou připomenu, jak je otřesen institut premiéra. Ve Sněmovně jsme interpelovali premiéra Nečase a ptali jsme se ho, proč vyplácí své ředitelce kabinetu 270 tisíc měsíční odměny. A pan premiér o ní říkal, že tvrdě pracuje apod. Před pár dny se pan premiér přihlásil k paní Nagyové jako k někomu, s kým chce pevně spojit svůj život. Takže to byly peníze do společné domácnosti!

Na tohle se lidé dívají. Takhle fungoval premiér.

Podívejme se do Slovinska. Vládní strana s pětinovým skandálem, než je tento, letos odešla z vlády a nepokoušela se vrátit, protože věděla, že se to nedá před veřejností obhájit. A naše bývalá koalice přesto říká, že má 101 hlasů a že má právo znovu sestavovat vládu. Ovšem důvěra v tuto koalici není otřesena jen v očích prezidenta, ale celé veřejnosti.

A co na to radí pan Kalousek? Zabarikádujme se v této Sněmovně!

Místo toho, abychom se obrátili na veřejnost a řešili krizi tím, že se do koridoru zpátky vrátíme novými volbami, tak pan Kalousek říká: Naopak se tady musíme zabarikádovat!

A zřejmě nám v tom má pomoci i ta absolutní imunita, kterou Nejvyšší soud včera vyhlásil. Ta absolutní imunita, kterou znám, znamená, že právo se má zastavovat před dveřmi a před stěnami Sněmovny. To rozhodnutí Nejvyššího soudu nám úžasně pomáhá!

Víte, co se včera stalo? A jaká byla reakce pravice? Nejvyšší soud řekl, že to, co je v ústavě, že imunita se vztahuje na projevy poslance, nejsou jen slovní vystoupení – třeba ono Gottwaldovo prohlášení „Zakroutíme vám krky!“ - , abychom zkrátka mohli ve Sněmovně říkat věci, které si myslíme, aniž by to bylo stíhatelné. Ne, Nejvyšší soud příslušný paragraf vyložil tak, že to je veškeré projevování se poslance, zřejmě jednání, dohody a podobně. Úžasné! To jsem do této doby skutečně nevěděl. Ani jsem nevěděl, že Nejvyšší soud je první a poslední instance pro výklad ústavy. Není to náhodou Ústavní soud? Já jsem si prostě jist, a je to moje osobní přesvědčení, že ti, co psali ústavu, tak projevem mysleli pouze vystoupení před poslanci.

Článek 27 Ústavy ČR praví: „Poslance nelze postihovat za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo v Senátu“. Článek 17 Listiny základních práv a svobod pak říká, co to ten projev je. „Svoboda projevu. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace.“ Toto je projev definovaný v Listině základních práv a svobod.

A najednou přichází Nejvyšší soud a řekne, že to je všechno projevování se poslanců ve Sněmovně. To je věru úžasná pomoc - aby celá veřejnost viděla, že ve Sněmovně můžeme páchat cokoliv a všechno nám v ní projde. To je ta idea. Zabarikádujme se ve Sněmovně před veřejností! Myslí si snad pravicoví kolegové, že tím se obnoví důvěra veřejnosti? Tím, že nyní začnou napadat policii, státní zástupce a křičet „Kárná řízení na ně!" a podobně? Jak třeba může Petr Nečas jako ústavní činitel napadat policii, státní zástupce v kauzách, které se ho bezprostředně týkají? Vždyť je v konfliktu zájmů! Veřejnost toto chápe jako popírání principu právního státu. A to je tato koncepce, kterou pravice navrhuje? Zaujmout kruhovou obranu ve Sněmovně? Myslí si snad někdo, že výsledkem bude obnova důvěry v instituce?

Naopak. Povede to k úpadku toho, jak veřejnost vnímá Sněmovnu. K úpadku všech institucí - premiéra, Sněmovny, vlády apod.

My, sociální demokraté, místo toho tvrdíme, že cesta – a divný vývoj krize to ukazuje - vede pouze skrze nové volby.

A před novými volbami by se mělo mluvit o tom, co si s navršenými problémy kdo počne. Co si počne s ekonomickou krizí, která bohužel trvá - a někteří říkají, že hrozí dokonce její druhé kolo. A co si počne s politickou krizí, do které jsme se dostali. Jak kdo bude reagovat na marasmus, který tady je. Jak obnoví důvěru v instituci Sněmovny a vlády.

Tato debata a volby, které by potom vyjádřily preference lidí, to by byla cesta k novému koridoru, o němž mluví Miroslav Kalousek. Tím, že se zabarikádujeme kruhovou obranou, neobnovíme nic. To nebude cesta k tomu, aby lidé věřili Sněmovně více než dnes. To si myslím, že je základní omyl.

Nelíbí se mi, že Miroslav Kalousek mluví o tom, že jsme to my, kdo hraje politické hry. Vždyť je to obráceně a naše argumenty jsou jasné. Dobře. Nejsem dnešní. Možná že se pravici to celé prostě hodí. Je to možná z různých důvodů pro ni jednodušší, ale ať neříká, že my hrajeme politické hry. Jediné čisté řešení této situace je, že prostě řekneme „ne, takhle se pokračovat nedá". Ve Sněmovně je tolik „volných radikálů“, že už vůbec není přehled, kdo co reprezentuje. Na to musíme mít novou odpověď veřejnosti. Jedině tak se dá začít pracovat na nějaké změně. Protahování krize je to poslední, co by tato země potřebovala.

Pravicoví kolegové mohou hlasovat svobodně podle svého. Ale obávám se, že při nerozpuštění Sněmovny tady možná zabarikádovaní přežijeme, ovšem bude to mít dopad na řadu věcí v téhle zemi.

Vláda bez podpory Sněmovny, jakákoliv provizorní vláda není schopna řešit vážné věci. Když chce někdo čerpat evropské peníze, potřebuje na to zákon o státní službě, zákon o finanční kontrole, jinak nebude ani euro. Stokrát může někdo ve Sněmovně vyhlašovat, že něco chce, ale když nedá dohromady většinu, není schopen vládnout. Každý investor vám řekne, že za prozatímní vlády do této země nepřijde, jelikož nebude mít důvěryhodného partnera, nebude mít jistotu určité perspektivy let.

To všechno by volby vyřešily. Jde o jedinou cestu z bahna.

Více »

Bez předčasných voleb zanechte vší naděje

Zajímavý soud zazněl z úst předsedkyně filmové poroty na festivalu v Karlových Varech, známé polské režisérky Agnieszky Holland. Když se jí ptali, jak se jí líbí náš populární filmový festival, tak řekla, že jí na něm cosi velmi chybí. Něco, co by možná právě ona očekávala jako pamětník šedesátých let a tehdejších ohnivých kulturních a politických debat. Prostě jí přišlo podivné, že náš festival se vůbec nesnaží být místem zajímavých a jiskřivých kritických polemik a debat. Jako by se nám nedostávalo sil na reflexi – filmu, politiky, problémů současného světa.

No a podobně, jak to vidí polská režisérka v našem filmovém prostředí, se mi jeví i dění ve světě české politiky. Ano, zdánlivě to vypadá, že se píší články, v televizi se zaujímají politická stanoviska, redaktoři se ptají politiků, každý den nám média přinášejí zprávy o nějakých událostech. Ovšem všechno je to jen taková všední potrava dne. Mluví se o stále dalších kauzách, skandálních zjištěních a odhaleních, padají ministři a jiní ministři přicházejí, podstatné se mísí s méně podstatným a všechno dohromady tvoří těžko rozlišitelnou tekutou hmotu.

Co se tedy vlastně u nás děje? Především čelíme dvojí krizi – ekonomické a zároveň těžké krizi politické. Základní otázka zní, jak jsme se do těchto krizí dostali. Rozhodně se nezdá, že by k nám krize prostě vtrhla zvnějšku. Na propadu ekonomiky i pádu vlády má zásadní podíl naše vlastní počínání. Měli jsme vládu rozpočtové odpovědnosti – výsledkem je pokles ekonomiky a růst dluhu. I přitroublého trkne, že tu cosi není v pořádku. Tak dlouho jsme se zaklínali ekonomickými cíli a úsporami, až nás tato politika přivedla na buben. Nečas s Kalouskem v tom byli stejní suveréni jako včera Topolánek. Ordinovali utahování opasků, ať to stojí, co to stojí. Lidmi s jiným názorem doslova pohrdali. Nakonec i občané v jejich vidění světa skončili jen jako účetní jednotky. Pokud se hlasitě ozvou a reptají, pak se o nich řekne, že je to lůza. Nelze ale dlouho vládnout s tím, že se lidmi pohrdá. Jednoho dne se opovrhování obrátí k vládnoucím zády.

Nejhorší ale je, když se lidé obracejí proti celému principu vládnutí. Když přestanou věřit, že se problémy dají řešit prostřednictvím demokratických postupů a zásad. Vláda pravice za posledních sedm let byla tak nepodařená, premiér tak slabý, že teď jakoby ani její pád nestačí. Ochromená je také důvěra v instituce demokratického státu. Jak věřit prezidentovi po tom, co Václav Klaus předvedl s novoroční amnestií? Jak věřit premiérovi země, když policie žádá Sněmovnu o jeho vydání k trestnímu stíhání? Jak důvěřovat státu, kde je možné zneužít tajné služby k naprosto privátním účelům?

V této zemi neexistovala velká důvěra v instituce státu. Ale teď jakoby se ocitaly ve psí poslední zbytky této důvěry. Místo ministerských rošád bychom se měli bavit o tom, co si s touto poslední ničivou vlnou počneme. Pošleme tedy politiky do horoucích pekel a postavíme vládu úředníků či odborníků? Možná to někomu připadá lákavé, ale vystřízlivění může být kruté. Fischerova vláda, to byla pohoda sama – jaký pěkný pohled na ministry, kteří se mezi sebou vůbec nehádali. Proč by se také hádali, když se zodpovídali jen sami sobě? Se všemi se snažili vycházet a všechny obejít. Řadu rozhodnutí Fischerovy vlády dodnes rozhoduje policie (solární panely, kardioport, rekonstrukci vojenské nemocnice apod.). Odbornické vlády už lepší nebudou. Jediná naděje je, aby vládly co nejkratší dobu a aby se rozhodování vrátilo co nejrychleji do rukou zvolených politiků, kteří se musejí zpovídat voličům a za které schytávají rány také jejich politické strany. V téhle Sněmovně ale už nikdo vládnout nesvede. Vládní koalice si po strašném pádu žádnou vládu ani morálně nezaslouží. Sociální demokracie s padesátkou poslanců neudělá zhola nic.

Je pěkné, když někdo mluví o tom, že bude lépe čerpat fondy EU a rozběhne na tom ekonomiku. Zítra ale nemusí dostat ani euro, pokud nedokáže ve Sněmovně prosadit kvalitní zákon o státní službě a finanční kontrole, které jsou dnes podmínkami pro každé další čerpání evropských peněz. Ztracen je každý, kdo se nemůže opřít o většinu ve Sněmovně. A na tom končí všechny plány. Všechny prozatímní vlády jsou k ničemu. Jsou jen vyplňováním prázdného času.

Pro sociální demokraty každá další vláda jen konzervuje pravicovou sněmovní většinu, konzervuje reformy Nečasovy vlády. V téhle Sněmovně se nedá hnout s Drábkovou penzijní reformou, stejně jako se nedá hnout s nižší valorizací důchodů. Není divu, že Rusnok s Fischerem, když mají říct, co budou dělat, opakují jen floskule Kalouska a Nečase. Mluví o úsporách ve státní správě, o šetření, a zároveň o investicích do infrastruktury, vědy a výzkumu. Jejich předchůdci to říkali úplně stejně. Jen je otázka, jak chtějí zároveň šetřit a zároveň někde vzít na investice. Žádné velké oživení z toho nekouká. Bodejť. Vždyť Jan Fischer byl předkladatelem prvního úsporného balíčku a byl na začátku této politiky úspor, jež nás přivedla na buben. Stejně se na této růst vraždící politice podílel Jiří Rusnok coby člen vládního NERVu a jeden ze spoluautorů nepodařené penzijní reformy.

Rusnkova vláda slibuje pokračování téhož. Jen pod pokličkami ministerstev se pod vedením z nebe spadlých ministrů budou dít netušené věci. Tahle vláda by tu měla být co nejkratší dobu, nejlépe jako překlenovací vláda do předčasných voleb. Neexistuje žádná jiná a lepší odpověď. A každý, kdo těchto voleb půjde, by měl říci, jak si poradí s oněmi dvěma základními problémy – ekonomickým pádem a krizí demokratické politiky. Podle toho, kdo jak odpoví a jak věrohodně bude působit, by si lidé měli vybrat.