Předseda vlády Petr Nečas představil programové prohlášení vlády a mne na něj napadlo hned několik otázek. Pamatuji si ho totiž ještě před lety jako politika, který mluvil o tom, že by si představoval Občanskou demokratickou stranu jako stranu jakéhosi lidového kapitalismu, která by nebyla pravicí elitářskou, ale pravicí, která by daleko více vycházela z lidí, mezi kterými - doufám - se stále ještě pohybuje.
Proč tedy nyní, v čase globální finanční a hospodářské krize předkládá programové prohlášení vlády, které nesplňuje to základní: společnost sjednocovat?
Pokoušejí se o to vlády řady jiných zemí v Evropě, nicméně v České republice je předkládáno prohlášení, o kterém jsem přesvědčen, že naopak českou společnost rozděluje. A korunu všemu nasadil ministr Kalousek, který navrhuje řešit financování povodní zvýšením daně z příjmu fyzických osob o 100 Kč měsíčně. Ať žije rovná daň! To je opět ukázkový příklad opatření, které jednoznačně míří proti nízkopříjmovým a středně příjmovým skupinám. Takových je v programovém prohlášení vlády celá sada - zvýšení snížené sazby DPH, zvýšení poplatků ve zdravotnictví, padesátiprocentní zdanění státního příspěvku u stavebního spoření nebo snížení stropu pojistného.
Hodlá snad vláda vyhlásit třídní boj většině společnosti? Míní válčit s nízkopříjmovými a středněpříjmovými skupinami?
Nerozumím tomu. Když se podíváte do sousedního Německa, tak tam vláda přichází s programem řešení deficitu tak, že třetinu ponesou firmy - to je to, co česká vláda odmítá - formou podnikových daní, třetinu občané, třetinu státní administrativa. Zato Petr Nečas u nás přichází s jednostranným programovým prohlášením a povýšeně říká: Budeme mluvit s opozicí, budeme jí trpělivě vysvětlovat, proč jsou změny nutné.
Takto si vláda představuje formování programu zdola? To má být ten dialog, po kterém v parlamentu voláme?
Petr Nečas hovoří o vizi společnosti svobodné, prosperující, vzdělané, kulturní, konkurenceschopné a nezadlužené. Dobrá. Jeden podstatný prvek však chybí. Stačí si přečíst Roberta Reicha píšícího o příčinách světové hospodářské krize.
Reich připomíná, že v roce 1928, před vypuknutím velké krize, byla situace v USA taková, že jedno procento těch nejbohatších si rozdělovalo téměř 24 % veškerých příjmů. V průběhu dalších let se samozřejmě situace dramaticky změnila, v sedmdesátých letech si to jedno procento nejbohatších rozdělovalo asi sedm až osm procent příjmů společnosti. V roce 2008, jak uvádí Reich, ač je to k nevíře - v roce 2008 je to opět tak, že ono jedno procento společnosti si znovu rozděluje téměř 24 procent příjmů!
Robert Reich říká, že problémem tedy není jenom obchodní nerovnováha a že je chybou, pokud se svádí příčina krize jenom na to, že Číňané, Japonci a Němci od nás nekupovali stejně rychle zboží, jako si Spojené státy kupovaly od nich. Skutečnou fundamentální příčinou krize je podle Reicha nespravedlnost, která nás ruinuje. Příčina je prý v tom, že právě proto, že příjmy jsou rozděleny takto nerovnoměrně, tak ti, kteří je akumulují pak hledají, kam je investovat. Hledají se komodity, které slibují vysoké zhodnocení nebo další velké investice. A tak nám vznikají ony slavné bubliny.
Pravou příčinou současné hospodářské krize nejsou tedy pouze obchodní nerovnováhy, ale sociální nerovnost a nespravedlnost v rozdělování. V programovém prohlášení a ve vystoupení premiéra ve Sněmovně nebyla ani minimální reflexe této evropské a světové debaty. Nám se předkládá pouze zjednodušené tvrzení, že příčinou našich problémů pravděpodobně jsou pouze dluhy, které jsou důsledkem lehkomyslnosti lidí i státu. A že našim jediným úkolem je nějakými restrikcemi a škrty tuto situaci napravit. Útok na veřejné služby je pak součást oné strategie, protože přece polykají tolik peněz. A za rohem čekají privátní instituce, které jejich roli rády převezmou. Vláda slepě věří trhu, který jediný je zdrojem efektivity a sociální disciplíny.
Bojím se, že tento lék, který předkládá vláda v programovém prohlášení, vůbec nemusí vést k tomu, že se z krize dostaneme. Naopak hrozí podvázáním ekonomického růstu a nevratnou destrukcí veřejných služeb.
Vládní filozofie mi naopak nápadně připomíná filozofii, která nás do krize dostala. Politika nízkých nákladů práce a nízkých daní se praktikovala v řadě dalších zemí. A výsledky vůbec nejsou slavné. Představa, že nás zachrání pouze snižování nákladů práce a že zvyšování příjmů státní pokladny nepotřebujeme, je velmi naivní a zjednodušená.
Vláda si problém, který má řešit, velmi ulehčuje.V programovém prohlášení dokonce najdeme věci, které jsou ve vnitřním rozporu. Uvedu jeden konkrétní případ.
V samotném závěru textu vláda proklamuje, že s ohledem na možnosti státního rozpočtu soustředí dostupné finanční prostředky do těch programů a podpor bydlení, jejichž přínos je fiskálně pozitivní. V jiné části textu se pak říká, že státní podpora stavebního spoření bude omezena na polovinu u všech stávajících i nově uzavřených smluv. U nových smluv pak bude omezeno použití finančních prostředků výhradně na účely bydlení.
V těchto větách vidím zásadní rozpor a navrhovaná opatření pokládám za neakceptovatelná. Mám samozřejmě pochybnosti o právní čistotě tohoto kroku, dochází-li k použití retroaktivity. Kromě toho – jde o typický případ opatření s krátkodobým efektem, které ve nebo střednědobém výhledu bude mít fiskální dopady jednoznačně negativní.
Našel jsem si citaci náměstka ministra pro místní rozvoj Kalouse ze dne 30. června 2010. Uvádí zde toto: „V rámci programu Panel v období několika let byla uvolněna podpora v souhrnné výši 11 mld. Kč, a tím se aktivovaly privátní zdroje ve výši 50 mld. Kč. A tak z přímých daní navíc stát inkasoval 9,5 mld. Kč.“
Problematika stavebního spoření, které ve světě podporují i pravicové vlády, je z obdobného soudku.
Miroslav Kalousek byl ministrem financí již 15. září 2008. A tehdy pro deník Právo uvedl: „Nikdy jsem neřekl, nikdy jsem neuvažoval rozhodně nikdy nenavrhnu zrušení stavebního spoření.“ Ministr tehdy připustil, že se bude zabývat maximálně efektivitou tohoto nástroje, ale likvidovat jej rozhodně nehodlá.
Tenkrát jsem se mu nedivil. Rozuměl jsem tomu, že stavební spoření má vlastně obrovský pozitivní dopad na ekonomiku. Jen připomenu, že stavební spořitelny poskytly za 16 let své činnosti úvěry v celkovém objemu 472,5 mld. Kč. Pokud v životním pojištění je dnes nakumulováno 169 mld. Kč, v penzijním připojištění 201 mld. Kč, tak ve stavebním spoření je to 415 mld. Kč. Jsou to prostě prostředky, které byly z 34 % použity na bydlení, z 18 % na vybavení domácností ze 16 % na studium z 20 % na jiné spotřebitelské účely nebo na zdravotní péči.
Rudolf Zajac, dnešní Kalouskův poradce, může potvrdit, že na Slovensku byl v roce 1997 podobný proces omezení účelovosti, jak o tom mluví pan ministr, zaveden a vláda jej o dva roky později vrátila do původních hodnot, protože znamenal faktickou likvidaci tohoto systému.
Zkrátka představa, že podobnými opatřeními se ušetří, může být platná pouze ve velmi krátkodobém horizontu.
Hovoří se o dluhu, který je třeba snížit, abychom nežili na úkor příštích generací. Obávám se však, že cílem plánovaných reforem není ony dluhy splatit, spíš se přesunou z veřejných rozpočtů na účty domácností a lidé budou nuceni se zadlužovat na školném, na zdravotní péči, na bydlení, možná i na zaplacení těch nejzákladnějších potřeb.
Robert Reich říká, že když se rozejdou velké příjmy malé skupiny nejbohatších a nízké příjmy většiny, tak výsledkem je zadlužování značné části obyvatelstva. Určitým důsledkem snižujících se průměrných příjmů pak byla i ona nemovitostní bublina, která vznikla v americké ekonomice.
Bojím se, abychom jednoho dne nezjistili, že vládá přilévá olej do ohně, zvyšuje vnitřní dluh a pomáhá nárůstu krizových jevů.
Nemá smysl, aby nám pan premiér „trpělivě vysvětloval“, proč jsou změny podle představ vládní koalice nutné. Debata o nich by měla být v parlamentu vážná a měli bychom si při ní skutečně naslouchat. Každopádně jsem přesvědčen, že skutečně „rozpočtově zodpovědná“ vláda se neorientuje jenom na škrtání a nevyhýbá se daleko sofistikovanější metodě hledání úspor.

Vystoupení pronesené v Poslanecké sněmovně v rozpravě k Programovému prohlášení vlády (10.8.2010)