Opozice vyzývá vládu, aby byla ve svých postojích jednoznačná, aby v nich nebyly viditelné díry, a aby mluvila rovně, přímo, konkrétně. Úplně stejný požadavek bych ale mohl vznést na představitele opozice - aby byla naprosto jednoznačná, abychom věděli, s jakým postojem přesně mluvíme a co vlastně reprezentuje.

Přitom kdybych jmenoval základní principy, o něž se opíráme, jako je třeba princip ochrany vnější schengenské hranice, panovala by na nich shoda. Ta hranice je tak silná jako její nejslabší článek. Buď ji udržíme celou, anebo se celý systém začne rozpadat.
Poslední návrh Evropské komise říká, že v případě, že někde nějaká země nemá dost sil, nedostává se jí prostředků či lidí, měla by existovat možnost EK zasáhnout a tu díru zalepit. Přesně to je i pozice České republiky. Ve čtvrtek jsem o tom mluvil s Nikosem Kotzianem v Aténách, mluvil jsem o tom i se svým polským kolegou Witold Waszczykowskym.
Tato pozice mi připadá být jednoznačná a jasná. A víte proč? Protože Česká republika je země, která se v této oblasti suverenity vzdala. My jsme země, která žádnou vnější schengenskou hranici nemá. My jsme ochranu té vnější hranice postoupili ostatním zemím a s výjimkou ruzyňského letiště k nám nikdo schengenskou hranici nepřekračuje.
Opozice nám ale povídá, že hrozí narušení suverenity: když by někdo zasáhl v jiném státě, tak tím zpochybňuje suverénní právo daného státu chránit své hranice. Rozumíte té logice? Předseda ODS Petr Fiala říká, že bychom v tomto měli podpořit naše maďarské a polské přátele, kteří se ozvali a říkají, že je to ochrana suverénních hranic, na kterou nechtějí, aby mohl vstupovat někdo jiný.
Já se s těmito partnery docela vážně, seriózně, klidně bavím a říkám jim, že pro Českou republiku je životně důležité, aby nikde vnější hranice nepraskla a aby, když se to stane, byla ta díra zalepena. Dokonce jdeme do takových detailů, že říkám polskému ministrovi, když uvádí, že by mu vadilo, kdyby příslušníci některých zemí tam působili jako takové jednotky: Dobře, tak se domluvme, že to budou Češi a Slováci.
Ale nenapadlo mě, že bych měl ustupovat z tohoto požadavku, protože až se to tou dírou pohrne, tak bude pozdě se hájit tím, že jsme nechtěli zpochybnit suverenitu země, která nebyla schopna tu zemi uhájit. Taková je důslednost, skálopevnost toho, co předvádí opozice. Vypadají, že to myslí tvrdě, vážně, chtějí to vidět jasně, ale když se zamyslíte nad tím, co říkají, tak je to vlastně oslabování ochrany zájmů občanů této země.
A takhle je to se vším. Na sněmovní půdě se konají velké debaty, ve kterých se tvrdí, že vláda není dostatečně důsledná nebo že schengenský režim už nefunguje.
My jsme možná nudní a fádní, ale principy naší politiky jsou naprosto jednoduché a daleko srozumitelnější než opoziční. Vláda, premiér, ministerstvo zahraničí hájí čtyři základní pozice.
Za prvé: Cílem je ochrana schengenské spolupráce a volného pohybu osob. Nepřipouštíme žádné úvahy o tom, že z toho budeme ustupovat, že se budeme smiřovat s nějakými minischengeny, nějakými kompromisy. Chceme naopak co nejdříve obnovit stav, ve kterém nebude třeba nic suplovat nějakými vnitřními hranicemi.
Druhá věc: Ustavení funkčních politik v oblasti migrace. Dokonce všude říkáme, že to musí být rychleji, než si Evropská komise představuje. Pro mě je nepřijatelné tempo, které bylo zvoleno. Nemůžeme čekat.
Třetí věc: Snížení migračního tlaku na Evropskou unii. Hledáme způsob, jak snížit migrační tok, protože se nedá počítat s tím, že EU bude v tomto roce zase přijímat milion migrantů a že se bude opakovat v celém rozsahu situace z roku 2015.
To byl účel cesty, kterou jsem absolvoval přes Turecko, Řecko, Makedonii a další země. Zajímalo mě na ní, co je třeba udělat pro to, aby se snížil tok migrantů, co pro to dělají tyto země, jak jim můžeme pomoci, jak ten tok prostě snížit. Naši velvyslanci, naše zastupitelské úřady mají za úkol se tomu permanentně věnovat a permanentně nás informovat.
Principem české zahraniční politiky je deeskalace napětí a vytváření důvěry mezi všemi zapojenými stranami. Nemáme v rozhovoru s partnery vykřikovat, že někoho vylučujeme. Musíme naopak všechny zapojit. Evropská komise tvrdě kritizovala některé státy, až to hraničilo s varováním, že budou přijaty velmi tvrdé kroky. A věci se začaly hýbat: hotspot už funguje nejenom na ostrově Lesbos, ale také na Kosu.
Tím nechci vůbec tvrdit, že je hotovo. Něco jiného je, když to je instalováno, je tam personál, jsou tam všechna zařízení, je to technicky vybavené. Nedokážu přesto stoprocentně říci, jaký je efekt. Nejsme schopni ještě úplně popsat, jak se skutečně s migranty zachází - i když se dotyční screenují, dělá se představa, kdo odkud je, jestli je to ekonomický migrant, nebo žadatel o politický azyl… Je ještě řada detailů, které budeme muset dále ověřovat. Ale měl jsem možnost na vlastní oči vidět zařízení, která jsou rozsáhlá, vybavená, mají personál, techniku. Opatrně řečeno - jde o slibný začátek. Řecko asi nesplní to, co slíbilo do 18. února. Nicméně rozhodlo o tom, že nasadí armádu na vybudování hotspotů. Ta má prodloužený termín, aby stihla rozjet hotspoty zhruba do konce března.
Nesmírně významný prvek představuje také Turecko. Při cestě lodí mezi Řeckem a Tureckem loď, na které jsme jeli, zadržela člun uprchlíků 150 metrů před hraničními vodami, tedy před opuštěním výsostných vod Turecka. Turci ale říkali, že nemají dostatek plavidel a personálu na to, aby lodě, které jsou schopny velmi rychle plout, zachytili. Viděli jsme přesto, jak je vracejí zpátky.
Cesta v takovém člunu stojí za dobrého počasí tři, čtyři tisíce dolarů pro jednoho, za špatného počasí se platí 1000 dolarů. Když na to vráceným migrantům ještě zbydou peníze, tak se zanedlouho pokusí o přeplutí znovu. Když Turci říkají, že od ledna zadrželi 91 tisíc lidí, tak je to relativní, protože je otázka, kolik takových pokusů bylo učiněno.
Proto má určitý smysl rozhodnutí NATO, že bude monitorovat prostor. Není ale pravda, že lodě NATO budou vracet uprchlíky do Turecka. Tohle udělají pouze v případě, když najdou topící se, ztroskotanou loď. Pouze v takové chvíli podle námořního práva musí zasáhnout. Důvod monitorovací mise je v tom, že se řeklo, že za tímto stěhováním a převáděním lidí je organizovaný zločin.
Uvedl jsem už, že klíčové je obnovení důvěry a deeskalace napětí. Kontext zahraničně politické situace kolem nás se bohužel nelepší. Dokonce naopak. Přihlížíme tomu, jak mírové iniciativy vycházejí naprázdno. Týká se to i ženevských jednání.

Kořen problému je Sýrie. V Řecku nám napočítali, že mezi uprchlíky je přes 60 % Syřanů, druhá největší skupina je z Afghánistánu. Když jsme tam byli, foukal na moři vítr, tím pádem tam nepřijel skoro ani jeden uprchlík. Ani ne tak zima, ale vítr a rozvlněné moře je totiž to, co brání pohybu uprchlíků. Ale dva dny předtím, než jsme přijeli, zaznamenali během dvou dní 2 000 uprchlíků.
Česká republika je země, která je výjimečná v tom, že má zastoupení v Sýrii. I tam se snažíme mapovat situaci. Mluvil jsem přímo s jedním Syřanem, který mi řekl: „Nejhorší je, že se to u nás všechno pere dohromady a že do toho vstupuje Írán, Rusko, Asadův režim, a mně už je jedno, jestli na mě padají bomby Asadova režimu, anebo jestli jsou to ruské bomby. Mně už je to fuk, už se tam žít nedá.“ Neštěstí čerstvě se odehrávající okolo dvoumilionového města Aleppa například vyhání další statisíce lidí směrem k tureckým hranicím.
My na jedné straně dnes vyzýváme Turecko, aby přijalo tyto uprchlíky, kteří utíkají z Aleppa, a zároveň vyzýváme Turecko, aby přijímalo readmisí uprchlíky z Řecka do Turecka a aby zastavilo proud migrantů do Evropy. Turci si čtou tato dvě evropská vyhlášení a říkají nám: „Z toho plyne, že vaše představa je, že my to všechno nabereme a že to u nás všechno zůstane. Vy nám říkáte, že máme zlepšit ochranu hranic a pokud možno nikoho nepustit dál. A na to všechno máme stačit!?“
Turecko má poměrně velmi dobré policejní síly, má silnou armádu a nepochybuji o tom, že je schopno v boji proti organizovanému zločinu a smugglerským gangům udělat více. Jenže zločin je bohužel prorostlý i do těchto struktur. Migrační průmysl je nepředstavitelně obrovský, je gigantický. Na ostrovech v Řecku můžete vidět de facto už reklamy pro uprchlíky - téměř na úrovni reklam pro normální turisty z Evropy. Tam je všechno: brožury, mapky, v podstatě už dohodnuté pevné ceny.
To není jenom boj s organizovaným zločinem, to je normální podnikatelský kapitalismus. Syrské rodiny, které utíkají, jsou často docela zámožné. V migraci jsou obrovské peníze pro podnikatele, je v tom obrovský byznys. Musíme proto čelit tomu, aby se tento průmysl nestal něčím, co nás převálcuje. Tomu musíme postavit společnou evropskou politiku.
Pro Turky je nesmírně důležité dohodnout liberalizaci víz, je pro ně důležité, abychom byli schopni říci, že otevřeme přístupové rozhovory s Tureckem. Nemyslím si, že bychom měli brát Turky jako někoho, kdo není schopen držet slovo, pokud budeme schopni takovou dohodu vytvářet. Chtěl bych přece jenom trochu oponovat tomu, co se příliš často opakuje - že Turecko je obojaké. Turecko je složitější fenomén. Domnívám se, že pokud vytvoříme dohodu s Tureckem, tak ji Turecko bude plnit. Možná to nebude třeba tak rychle, jak bychom chtěli, ale myslím si, že v oblasti legislativy skutečně dělají konkrétní kroky pro uvolnění pracovního trhu, aby tam uprchlíci mohli pracovat. Jsou to těžká jednání, tvrdá, nicméně si myslím, že je to naprosto správná strategie. Uvědomme si také, že prostředky, o kterých se mluví, že jsme schválili, jsou trochu imaginární věc. To není tak, že by se poskytly nějaké miliardy Turecku. To je v této chvíli pouze jakýsi příslib, ten se ještě nerealizuje. Takže Turci vám řeknou: „Potřebujeme pomoct - a co jsme vlastně dostali?“
Je třeba vytvářet readmisní dohody také s celou řadou dalších zemí. Návratová politika se zeměmi severní Afriky (Marokem, Alžírskem a dalšími) je také důležitá součást naší práce. Hotspot je místo, kde se to rozdělí a řekne se: Tohle jsou lidé nebezpečí, kteří přicházejí s nejrůznějšími důvody z velmi pofidérního prostředí, ty musíme vrátit zpět, zavřít apod., tady jsou ti, kteří jsou ekonomičtí migranti, které nejsme schopni absorbovat, protože Evropa má vyčerpané kapacity, a tady jsou političtí azylanti. Tohle je účel hotspotu. Problém je však v tom - když to ten hotspot udělá -, jestli skutečně pak jsme schopni ty lidi vrátit.
Zásadní je také prohlášení, ve kterém se vyzývá k tomu, aby byly obnoveny rozhovory mezi stranami konfliktu v Sýrii, aby se jednalo o příměří a politickém řešení. Rusko avizuje, že příští týden předloží nějaký plán příměří. Fyzicky jsme schopni omezovat rozsah tzv. Islámského státu, ale nezdá se, že by nám to bylo zase tak moc platné, protože ti bojovníci se v tisících přelévají třeba do Libye.
Oblastí, na kterou musíme myslet, je i Balkán. Když jste na hranicích mezi Makedonií a Řeckem, tak vám tam hodí desítky falešných pasů. Makedonie přitom není dostatečně vybavená technicky a není součástí Schengenu. A my jim přesto pomáháme. Jako Češi o výbušnosti tohoto regionu už něco víme, proto máme západní Balkán jako prioritu. Známe minulost a víme, že erupce na západním Balkánu by mohla znamenat ohrožení Evropy. V Makedonii máme policisty, dodáváme tam techniku, snažíme se, aby Makedonci byli partnery v kontrole toku migrantů, ve snaze omezit a snížit jej. Proto s nimi spolupracujeme a máme slušnou důvěru balkánských zemí. Snažíme se vytvořit systém, který bude schopen zabránit opakování roku 2015.
Děláme maximum a děláme víc, než je role země, která má deset milionů obyvatel, je ve středu Evropy a zdánlivě daleko od konfliktu někde v Sýrii. Naším cílem, hlavní výzvou roku 2016, je vytvořit systém, který pomůže migrační vlnu zvládnout. A přál bych si, aby i veřejnost měla jistotu, že vláda jí dneska je schopna garantovat to, že bude dělat maximum pro zajištění bezpečnosti této země a maximum pro to, aby fungovala nejen ČR, ale i Evropa, jež je garancí nejen naší prosperity, ale také oné bezpečné budoucnosti.

(upravené vystoupení v Poslanecké sněmovně PČR dne 12.2.2016)