Českou Sněmovnu čeká v pátek první debata o tom, jak naše země využije stovky miliard z unijního Plánu obnovy. Plán na to, jak utratíme přes 170 miliard korun, které mají pomoci obnově a modernizaci naší země, vzniká kdesi za zavřenými dveřmi pod vedením ministra Havlíčka a za konzultace různých, neznámých, ale zjevně často i lobbistických skupin.

Probírat jednotlivé verze už dávno ztratilo smysl, ač jsem se o to snažil. A tak spoléhám na to, že nejnovější stav věcí zahrnuje text dnešních Hospodářských novin (který se ale neshoduje s textem, ze kterého budou asi vycházet v diskusi poslanci). Navíc nyní, dle ministra Havlíčka, probíhá „porcování medvěda“, ve kterém různé skupiny seberou peníze jiným skupinám. Takže reálné nemusí být ani aktuální informace novinářů.

Vypadá to jako typicky český průšvih. Od našeho vstupu do EU jsme trestuhodně špatně využili skoro 900 miliard korun, což je částka, o kterou jsme „z Bruselu“ získali víc, než tam zaplatili. Ne, že by tyto miliardy nepomohly, ale stačí se podívat do jiných zemí, a rozdíl je vidět více než dobře.

Zřejmě jsme teď na nejlepší cestě, jak i tuto jedinečnou možnost posunout naši zemi dál, minimálně z části promeškat. Zdá se totiž, že plán spočívá v tom, že budeme dělat, to co obvykle, jen na to využijeme mnohem více peněz. A jak to dopadne již před desetiletími jasně řekl jeden z bývalých vůdců bývalého SSSR: jako obvykle, špatně.

Snad ale ještě horší, než recyklace starých programů, jsou myšlenky nové. O přístupu těch, co mohli do plánu něco navrhovat, snad nejlépe svědčí dva takovéto originální, objemově podstatné návrhy, které jsou dle HN již naštěstí ze stolu, ale v poslaneckém textu minimálně jeden z nich najdete. Ministerstvo financí si chtělo od Unie nechat proplatit „zrychlené odpisy“ za 20 miliard (to by se nerovnalo ničemu jinému, než Unijní dotaci rozpočtu, což je ovšem zcela proti cílům Plánu, ten má přinést hlavně dodatečné zdroje na podporu ekonomik členských států) a Ministerstvo sociálních věcí zase chtělo zaplatit navýšení důchodů za skoro 18 miliard, které označovalo jako „reformu“.

Padly též zřejmě i bizarní plány na nákup (tuším pěti) lokomotiv na vodík a konverze 50 lodí na elektřinu (což by byl opravdu systémový a citelný přínos k modernímu Česku) – lobbisté, kteří je asi chtěli dodat, zřejmě něco na cílové rovince nezvládli. Ale vodík nakonec uspěl – v plánu jsou do roku 2027 4 vodíkové plničky za 350 milionů a „k nim“ celých 36 aut (tedy k dotaci na nákup auta si přičtěte další milion). Co přesně zmíněné má přinést (pro někoho jiného než dodavatele plničky a aut), mi není jasné.

Pro Ministerstvo dopravy se (dle analýzy HN) staly prioritou „bezpečnější železnice“ a „protihluková opatření“. Vzhledem k tomu, že jedním z podstatných cílů Plánu má být posílení potenciálu ekonomiky k růstu, zní to hodně divně a to i bez ohledu na to, že tyto výdaje bychom měli platit i bez Plánu (přece bez peněz EU nenecháme vlaky havarovat). Nechápu, proč třeba nevznikne plán masivních investic do posílení a elektrifikace příměstské vlakové dopravy (včetně související infrastruktury, včetně parkovišť na stanicích) nebo skutečně efektivní podpora energii i životní prostředí šetřící elektromobility (pokud onou podporou není vytvoření přesně 2354 veřejných dobíjecích bodů a nákupů 3082 elektromobilů pro místní správy a podnikatele během dalších 6 let - tuším, že v Rakousku bylo dobíječek víc než 2000 v roce 2017 a letošní prodej BEV v Evropě se odhaduje na milion).

Vítězem je údajně „digitalizace“, která má spolknout přes 30 miliard. Popis plánu pak věrně kopíruje to, co o tom čteme již léta – digitalizace státní správy, rychlé sítě a nějakou tu miliardu pro firmy - a k ničemu překotnému to nevedlo. Znovu je zde na stole i fond pro startupy (na něm jsem jako dobrovolník pro MPO marně pracoval někdy v roce 2013). O tom, komu, jak a na co peníze budou přiděleny a jak to naši zemi posune dál se nic nedočtete. A přitom rozhodování o konkrétních programech a míře podpory je naprosto zásadní pro efektivitu využití peněz.

Povinná položka „klima“ není též žádnou novinkou, zaplatí dle plánu třeba kotlíkové dotace (před lety za ně bylo možné pořídit i kotel na uhlí, což zní dost neuvěřitelně, dnes zase nejsou spojené s investicemi do snížením spotřeby energie budov, což moc smyslu nedává, neb právě spotřebu energie potřebujeme snížit) či zalesnění (za 8 miliard) – bez EU bychom zřejmě byli zemí pasek. Pod položkou „Přechod na čistší zdroje energie“ se logicky skrývá podpora fotovoltaiky (aniž by bylo jasno, kam se v této oblasti chceme dostat, tedy, co za dotace vybudujeme a jak peníze budeme rozdělovat) a paradoxně, modernizace rozvodu tepla. Paradoxně píši proto, že se nám zřejmě podaří za mnoho miliard rychleji rekonstruovat teplárny (na plyn, z jiného z fondu EU, nikoliv za svého) a opravit rozvody. Až poté se ukáže, zda se tato nová infrastruktura bude hodit, protože postupně opravíme mnoho budov tak, že budou potřebovat energie mnohem méně.

Je to smutné čtení, bez jakékoliv vize a konkrétních cílů na straně jedné, a popisu toho, jak konkrétně budeme postupovat na straně druhé. Asi to naší zemi stačí, ale je otázka, zda takovýto plán, o kterém ministr Havlíček tvrdí, že „oproti jiným státům je připraven dobře“, pro splnění podmínek „bude stačit“. Země Unie, zejména ty, které rozpočet EU financují, totiž riziko, že peníze „vyletí oknem“ cítí, a proto v platné legislativě stojí dost jasně, co musí plán splňovat.

Nejde jen o přesně stanovené podíly klimatických a digitálních investic (37 % a 20 % objemu získaných peněz). Jde i o určení 6 prioritních pilířů, na které musí plán cílit (cíle klimatické, digitální, podporu inkluzivního růstu, sociální a oblastní kohezi, zlepšení institucí včetně zdravotních a politiky na podporu mladé generace). V regulaci je i požadavek, aby plány odstraňovaly slabá místa ekonomik (evropská doporučení pro jednotlivé státy) či aby programy byly odolné proti korupci či konfliktu zájmu.

Předtím, než země bude moci peníze čerpat, musí jejich program uspět u hodnocení Evropské komise a být podpořen Radou. Hodnocení je přitom popsáno neobvykle přesně. Hodnotí se, zda využití peněz dlouhodobě podpoří výkonnost ekonomiky či zda budou peníze využity efektivně z finančního pohledu. Z toho, co jsem četl, je férová odpověď na otázku, zda to český Plán zajistí 2x „netuším“. Jen málo opatření má potenciál ekonomice střednědobě pomoci, a o tom, jak efektivně budou peníze využity, neříká plán nic a navíc nejsou známy ani cíle, kterých chceme dosáhnout.

Kritéria relevance návrhu, dopadu plánu, efektivity vynaložení peněz a koherence plánu musí Komise hodnotit explicitně třemi stupni míry naplnění požadavku (od velké míry k míře malé). A získání nízkých hodnot je cesta k odmítnutí návrhu. Dle toho, co jsem četl, je podstatná část českého návrhu z tohoto pohledu nehodnotitelná, jinde si dle mého soudu zaslouží známku nízkou či nejnižší.
Zdá se mi, že jediná cesta k pro ekonomiku potřebným stovkám miliard korun, vede přes to, že ani ostatní země nic moc chytrého nevymyslí, a politickým rozhodnutím budou hodnotící oči zavřeny (nebo velmi přivřeny). Nebylo by to ale vítězství. Neefektivní vynaložení Unijních miliard by byla prohra, a to by se netýkala jen nás.

Nevyužijeme-li my i další země možnost podpořit oživení, ekonomiky i státy zmodernizovat, zvýšit odolnost a připravit se na možné další krize, bude to mít i zásadní dopad pro celou Unii. Nejen proto, že na místo lepší ekonomiky, která pomůže lidem ztrápeným dlouhou a těžkou krizí, způsobí jen další dluh, který budeme splácet. Neúspěch programu by též zdiskreditoval fungování EU, navíc k tomu, by prodloužil recesi unijních ekonomik. A to s důsledky, které lze jen stěží odhadnout.