Dnes Vám ve svém blogu přináším další z textů Tomáše Lindnera

Zambii opouštějí uprchlíci z Angoly
O vlny uprchlíků se někdy svět zajímá, když utíkají před válkou. Co se však stane, když v jejich domovech po desetiletích zavládne mír? Desítky tisíc angolských uprchlíků se v minulých čtyřech letech vrátily ze sousední Zambie do své vlasti. Mnozí z těchto navrátilců ale sami Angolu nikdy v životě nespatřili. Narodili se již v exilu. Jejich příběh je i příběhem země, která doplatila na trable svých sousedů.
Kasimonova matka utekla počátkem sedmdesátých let ze své vesnice v Angole. V zemi na jihozápadě Afriky právě vrcholila osvobozenecká guerilla proti portugalské diktatuře, která se do posledního dechu držela svých kolonií. Po úprku Portugalců a získání nezávislosti se z války osvobozenecké stala válka občanská, a tak matka musela zůstat ve svém novém útočišti na severozápadě sousední Zambie. Před devětadvaceti lety se jí tam narodil syn – Kasimona. On sám o Angole slyšel jen v příbězích mnoha uprchlíků, kteří do Zambie proudili až do konce dlouhé války. Mír zavládl až po smrti vůdce protivládních sil Jonase Savimbiho v roce 2002. Dnes se tedy dá říct, že je země, z níž uprchlíci přicházeli, opět bezpečná. Vrátit se do ní teď mají nejen lidé, kteří uprchli až při poslední bojové křeči ke konci minulého století, ale i Kasimona se svou rodinou.
„Moje máma šla zpátky už v roce 2001, ale já se nevrátím. Narodil jsem se tady, je tu můj život i můj byznys. Nemohu zas někde začít úplně od začátku,“ řekl Kasimona agentuře IRIN, která působí jako součást Kanceláře OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí. Kasimona není pasivní a bezbranný uprchlík, jakým obvykle pomáhají humanitární organizace. Před osmi lety mu strýc dal v přepočtu 5 eur a mladý muž začal díky počátečnímu „kapitálu“ ve stínu mangovníku v uprchlickém táboře prodávat cukr. Teď už vlastní obchod s desítkami druhů zboží.



Jeho existence je však nyní ohrožena. S koncem loňského roku odebral Úřad vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky (UNHCR) Angolanům v Zambii status uprchlíků a i zambijská vláda očekává odchod všech hostů. Toto opatření bylo přijato na konci tříletého programu UNHCR a Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), který asistoval Angolanům při jejich dobrovolném návratu do vlasti.
Podle UNHCR využilo nabídky asistované repatriace 71 tisíc uprchlíků v Zambii a další desítky tisíc osob se v minulých letech vrátily po vlastní ose a bez pomocných programů. Zhruba 19 tisíc Angolanů však zůstává ve zbylých zambijských táborech, které poskytují náhradní domov také 45 tisícům utečenců především z Konga. Navíc se podle odhadů na 75 tisíc uprchlíků, z toho 50 tisíc Angolanů, usadilo mezi zambijskou populací mimo oficiální tábory.


Prokletí i požehnání
Kasimona se narodil v táboře Mayukwayukwa, kterému patří jedno neslavné prvenství – v roce 1966 se stal prvním uprchlickým táborem Afriky. Dobře ilustruje nešťastný osud Zambie. Tento africký stát se sám nikdy nepotýkal s občanskou válkou, těžce jej však zasáhly tragické peripetie jeho sousedů. V pěti z osmi zemí, s nimiž sdílí hranice, se během minulých čtyřiceti let dlouhodobě válčilo.
Hospodářství země také poškodil politický kurs jeho dlouholetého prezidenta a otce vlasti Kennetha Kaundy. Ten prosazoval názor, že ani „jeho“ stát nebude plně nezávislý, dokud se z bělošské nadvlády neosvobodí celý jih
Afriky. Podporoval proto boj proti apartheidu v Jižní Africe a v Namibii, guerillu Roberta Mugabeho proti rasistickému režimu bělošské menšiny v Zimbabwe, či boj proti portugalskému kolonialismu v Angole a v Mosambiku.

V hlavním městě Lusaka sídlilo exilové vedení Afrického národního kongresu. I proto se dočkala cti být první zahraniční zemí, kterou po svém propuštění z mnohaletého věznění navštívil Nelson Mandela. Zambie si sice v Jižní Africe vydobyla respekt a obdiv, ovšem hospodářství státu obklopeného válkou rozvrácenými zeměmi a nepřátelskými režimy trpělo.
„Zaplatili jsme příliš vysokou daň. Lidé často v noci nesměli vycházet z domů, zahraniční tajné služby tu pořádaly hony na exilové politiky, jih země byl bombardován, stoupaly kvůli tomu i naše výdaje za armádu a zbraně, policisté začínali být paranoidní. A to nemluvím o omezení obchodu. Přitom si mladší generace u našich sousedů už ani neuvědomuje, jakou oběť Zambie za jejich svobodu podstoupila,“ říká Kalonje Ndhlovu, který v Lusace pracuje na dokumentárním snímku o zapomenuté roli jeho vlasti při jihoafrickém boji za nezávislost. Smůla na sousedy je podle něho jednou z hlavních příčin hospodářského neúspěchu nezávislé Zambie.

Hrubý uprchlický produkt
Odchod uprchlíků zpět domů by měli všichni oslavovat, jenže realita je složitější. „Netěší mě, že naši přátelé odcházejí, žili jsme spolu velmi dlouho,“ řekla agentuře IRIN Nelly Muhinyi, která farmaří nedaleko jednoho z uprchlických táborů. I díky práci zdejší vlády a agentur OSN se mezi uprchlíky a okolními vesničany vytvořily velmi dobré vztahy. Nyní se lidé na periferii Zambie obávají, že s Angolany odejde i zahraniční pomoc, která měla podobu investic do místních škol a infrastruktury a třeba i častých školení pro zemědělce.
„Odchod angolských uprchlíků se nás dotkl. Byli to tvrdě pracující farmáři, od kterých jsme nakupovali levné fazole, rýži, kasavu, sladké brambory a kukuřici. Teď už nemáme od koho levné jídlo kupovat,“ tvrdí náčelník vesnice Chiewu nedaleko tábora Meheba na severozápadě země. Kvůli repatriaci v Mehebě klesla místní produkce kukuřice z 12 na 1,6 tisíc tun, sklizeň sladkých brambor z 5 tisíc na 800 tun a kasava se pěstuje na 20 místo na předešlých 2000 hektarech.

Nynější problémy v zemědělství a zásobování způsobuje skutečnost, že velká část Angolanů po svém příchodu obdržela od zambijské vlády až 2,5 hektaru půdy k obdělávání. Opatření mělo zabránit tomu, aby se uprchlíci stali pasivními příjemci potravinové pomoci. Měli se proměnit v aktivní strůjce svého štěstí. A skutečně se, alespoň podle názorů UNHCR, díky tomu pro Zambii nestali dlouhodobou přítěží. Jejich nezávislost na pomoci a zemědělská úspěšnost však nyní při jejich odchodu způsobuje problémy. Status uprchlíků, kteří se nechtějí vrátit do své vlasti, ale dosud není vyřešen a nastalé problémy by mohly zambijskou vládu přesvědčit o tom, že by bylo dobré jim udělit povolení pobytu.

Uprchlické vlny přinášely Zambii v minulosti potíže, ale i výhody. Nyní to vypadá, že země za svou mnohaletou pohostinnost obdrží infrastrukturu opuštěných uprchlických táborů, které financovali zahraniční dárci. Například loni v prosinci Zambie od UNHCR převzala vybavení uzavřeného tábora v Nangweshi v hodnotě 500 tisíc amerických dolarů. O tom, co se stane s vybudovanými školami, klinikami a domy, zatím není rozhodnuto. Zambijská vláda však již v minulých letech využila bývalý uprchlický tábor k internátnímu školení několika stovek „dětí ulice“, z velké části sirotků epidemie HIV/AIDS, kteří tak opustili žebravý život v ulicích Lusaky.

Velký návrat
Většina uprchlíků v Zambii se na svůj návrat do Angoly těšila. Ve svých rodných vesnicích si však mnohdy připadají jako Odysseus, když po dvaceti letech spatřil Ithaku. Na rozdíl od Zambie zde zatím nefungují školy, stará rodinná pole jsou stále plná válečných min a městská infrastruktura není na příval navrátilců připravená. Pro děti pak navíc přibývá další komplikace: budou si muset zvyknout na to, že se přestěhovaly z anglicky mluvící země do portugalsky hovořící Angoly. V návratu však lidé většinou spatřují šanci na nový začátek. Bývalí uprchlíci především doufají, že k nim nyní začnou přitékat příjmy z těžby nerostných surovin, na které je jejich vlast bohatá. Angolské nerostné bohatství však zatím bylo spíše prokletím jeho obyvatel. Dlouhá občanská válka byla nejprve náhradním bojištěm studené války. Po „roce zázraků“ 1989 se bojovalo dál, tentokrát ale právě o nerostné bohatství, jehož vývoz obě strany války živil – ropa vládu, „krvavé“ diamanty opozici. Obyčejní Angolané přitom v obou etapách války trpěli. Dnes angolské hospodářství sice rekordně roste (o 18 procent v roce 2005), vláda ovšem patří k celosvětově nejzkorumpovanějším (umístila se na 142. místě ze 163 zemí v žebříčku Transparency International). I proto možná budou navrátilci ještě dlouho v nostalgii vzpomínat na „uprchlickou éru“ za humny v Zambii.

Autor pracoval v Zambii v rámci programu GLEN.

Tento text vyšel v Kulturním týdeníku A2 č.11/07