Konfucius řekl: „Zajistit, aby pojmenování byla správná, je věru nutné!“ A i když tento přeslavný výrok vyslovil v poněkud odlišných souvislostech, lze se od něho poučit i v současných podmínkách. A to nejen tak, že válce budeme říkat válka, a nikoli zvláštní operace, a koncentračním táborům koncentrační tábory, a nikoli rekvalifikační střediska.

Od ruského přepadení Ukrajiny bylo u nás i v zahraničí poukázáno již mnohokrát na to, jak trestuhodně jsme my i skoro celý zbytek Evropy zanedbávali otázku své bezpečnosti. Většina se domnívala, že v dnešní době už jde vlastně všem jen o blahobyt, že všichni se už budou navěky jen kamarádit, připíjet si na zdraví a obchodovat spolu, nanejvýš tu a tam se pohádají o nějaké ty zisky, ale to se zase spraví.

Zatímco bylo české prostředí do určité míry připraveno vnímat bezpečnostní rizika ze strany revizionistického Ruska „díky“ jeho blízkosti a dějinným zkušenostem, vůči bezpečnostním rizikům ze strany ČLR zůstávalo a částečně stále zůstává slepé. Na ruské agenty a vlivové operace ještě ledaskdo věřil, kdežto Číňané byli vesměs chápáni jako hodní strýčkové, kterým nezáleží na nic jiném, než nám pomoct svými penězi – nejspíš z vrozené dobrosrdečnosti. Konec konců, Čína je daleko a co by si asi tak vzala na tak malé zemi, jako je ČR.

I to zoufalé nic, co jsme se snažili dělat pro naši bezpečnost, bylo některými domácími odborníky na slovo vzatými označováno hanlivě jako „sekuritizace“. Rád bych věřil, že přelomové události posledních týdnů nás přivedou k tomu, abychom bezpečnostním otázkám věnovali daleko víc pozornosti a aby se jejich perspektivou posuzovala většina interakce se zástupci geopoliticky nepřátelského bloku Rusko-ČLR. Bezpečnostní hledisko by zcela samozřejmě mělo hrát nejpřednější úlohu například v případě všech infrastrukturních projektů. Nicméně náležitá váha by se měla přikládat zprávám BIS o ruské a čínské vlivové činnosti obecně a podle toho by se měly české instituce chovat. A říkejme tomu třeba péče o vlastní bezpečnost.

Čínská propagandistická mluva používá zase výraz „studenoválečné myšlení“. Ten je vytažen tehdy, když se některý z jiných států nechce vzdát svých bezpečnostních zájmů a nehraje s Číňany hru na hodné strýčky. Kdo nevěří na čínskou oficiální mantru „obapolně prospěšné spolupráce“ a odmítá spolu se soudruhy budovat „sdílený úděl lidstva“ v čínské režii, je postižen „studenoválečným myšlením“, a toho by se měl co nejrychleji zbavit. Soupeření velmocí, odlišné geopolitické zájmy, odlišné ideologie, odlišné hodnoty – to je přece veteš minulosti. Kdo by se v nové, úplně jiné době nenechal přivinout na hruď generálního tajemníka Siho a prodat jeho věrným kus nějaké kritické infrastruktury, kdo by se nechtěl stát závislým na nějakém čínskému výrobku či surovině? Vždyť je to tak obapolně výhodné!

V českém prostředí soustavně sledují šíření čínského vlivu v ČR kolegové z projektu Sinopsis. Činí tak s obdivuhodným vhledem a nasazením a se zohledněním celosvětového, čínského i evropského kontextu. Kolikrát by jenom stačilo, kdyby si jejich analýzy naši politici četli a chovali se v zájmu českého státu a české společnosti. V minulosti převládal spíš přístup opačný, zradit zájmy státu a společnosti kvůli osobnímu prospěchu, ale třeba se to aspoň částečně změní.