Tajně jsem doufal, že západoevropští krasoduchové, zejména pak německé krasoduchyně, aspoň v této chvíli budou taktně mlčet, nebo dokonce začnou uvažovat o okolním světě přece jen trochu jiným způsobem, ale přepočítal jsem se. Sloupkařka Spiegelu S. Rennefanzová sepsala před několika dni úderný článek, v němž se pohoršuje nad tím, jak špatným příkladem je pro německé muže V. Zelenskyj se svým „toxickým mužstvím“. Mimo jiné jí dělá starosti, aby se teď všichni němečtí muži nezačali ztotožňovat s tímto přežitým ideálem maskulinního hrdiny, volajícího do zbraně.

Abychom se vyhnuli zbytečným nedorozuměním – ženám stejně jako sexuálním menšinám přeju vše dobré a jejich práva uznávám a podporuji. Sám jsem vždy ke klasickému „chlapáctví“ pociťoval odpor, jako samotářský chlapec i jako dospělý intelektuál, a to samé se v ještě větší míře týká násilí a vlastně všech projevů agresivity obecně. Nepřišlo mi také nic divného na tom, jezdit po městě s kočárkem, nosit děti v šátku či věšet plínky na šňůru před domem, a naše rodina má k patriarchátu dosti daleko, ač nechápu, proč by hlavní politickou a společenskou agendou mělo být nekonečné pitvání sta odstínů lidské sexuality.

Ale: nejsem tak naivní, abych se domníval, že žijeme ve světě hodných lidiček, se kterými se člověk vždycky nějak domluví, a pokud jsou zlí, je to jen tím, že jsou nešťastní, takže za to vlastně můžou ostatní. Že je všechno vo komunikaci. Vo dialogu. Že všichni na zeměkouli chtějí totéž a žijí týmiž problémy jako západoevropský univerzitní kampus. Na útok agresora se dá bezprostředně odpovědět jen útěkem, anebo dostatečně ráznou obranou. Útěk je ještě tak možný při pouliční rvačce, kdy jeho následky budou zanedbatelné a o závazcích se dá hovořit stěží. Ale když zaútočí na naši domovinu nepřátelský stát s cílem si ji přivlastnit a náš národ rozdrtit a porobit a my nejsme krysy, nýbrž Ukrajinci, dopadne to vždycky stejně: z podstaty odpornou, leč nevyhnutelnou válkou na život a na smrt, kde není čas ani prostor na pohlavní kvóty.

Jakkoli je to tragické, smutné a jakkoli je mi to proti srsti, agrese, válka, boj o území, vliv a bohatství bohužel nejsou historicky překonanou úchylkou – člověka se převychovat nepodařilo. Nám nezbyde, než se snažit být co nejcivilizovanější společností, leč být připraveni se bránit a doufat, že naše bdělost agresora odradí. Úsloví „chceš-li mír, připravuj se na válku“ nepozbylo své platnosti ani trochu. K tomu potřebujeme zbraně, k tomu potřebujeme vojáky, potřebujeme umět zacházet se zbraněmi a vědět, jak se v takové situaci chovat. A v neposlední řadě potřebujeme odpovídající odhodlanost, protože bez ní vše ostatní padá. Jenže ouha, tohle všechno je pro dnešní západoevropské elity „toxické“ a předpotopní.

Současné německé elity politické, ale vesměs i intelektuální, jsou zvyklé řešit výzvy typu, jak co nejcitlivěji oslovovat nebinární osoby v interních oběžnících evropských institucí. Co přesahuje tyto meze, vymyká se z jejich zkušenosti. Po dlouhá desetiletí ukolíbávány blahobytem a falešným pocitem bezpečí konce dějin, po němž přece už nikdo nemůže být tak hrubý, aby na někoho útočil, věnovaly se přehazování cifer ze strany na stranu a budování politicky korektní společnosti. Přesvědčeny o své vlastní mravní výši, doma s nasazením káraly projevy „zastaralého myšlení“, určeného k vymýcení, a na druhé země bez podobného jemnocitu shlížely jako na zaostalé trotly. Agresory měly sklony omlouvat. Víc pochopení měly pro Rusko než pro země střední Evropy, ony Zwischenländer, o kterých máloco pořádného ví.

Je to pro ně tvrdé probuzení a jsou bezradní. Nejlépe je to vidět na německé politické třídě se „semaforovou“ vládou v čele. Na světě, a nyní dokonce v Evropě, se dějí věci, které s jejich jemnocitem nemají moc společného. Dokonce se zdá, že v ukrajinské válce došlo k civilizačnímu regresu – muži stereotypně narukovali do vojska a brání vlast, která je pro západoevropské intelektuály sama o sobě nebezpečně zastaralým pojmem, a ženy a děti stereotypně prchají ze země. A ten nepříjemně naléhavý, kousavý pán v jejich čele se zcela předpotopně snaží stmelit svůj lid a dodat mu duševní sílu, místo aby nestereotypně plakal v koutku či sbalil saky paky a utekl (jak ostatně Němci Ukrajině na počátku války navrhovali a jak doufali, že se stane). To německým feministkám vadí víc než všechno utrpení způsobené ruskými okupanty, nebo, nedejbože, neschopnost a neochota vlastní vlády Ukrajině účinně pomoci.

Sleduje-li člověk počínání našich nejbohatších sousedů, cítí hořkost, která se bude jen těžko smývat, a ani není nutné být Ukrajincem – nedivím se že třeba ukrajinský velvyslanec v SRN Andrij Melnyk už dávno upustil od diplomatického jazyka. Ono ale zatímco ruské salvové raketomety ničily ukrajinská města, i česká „feministická lingvistka“ Jana Valdrová, působící na univerzitě v Innsbrucku, vykládala při příležitosti MDŽ o nutnosti vynalézat genderově neutrální jména a nabádala ženy, ať rozhodně neříkají, že na něco „nemají koule“, protože Putin o sobě taky nebude tvrdit, že „nemá vagínu“ na ukončení války. Problémy těchhle paní bych tedy chtěl mít.