Po 1. světové válce přišel polský náčelník státu Józef Piłsudski s myšlenkou konfederace států „třetí Evropy“, z nichž většina vznikla na troskách habsburské říše.

Původně byla volně inspirována rozsáhlým historickým státním útvarem, Polsko-litevskou unií. Nicméně její bezprostředním smyslem měla být obrana proti dvěma tradičním expanzionistickým mocnostem ohrožujícím střední Evropu, Německu a Rusku. Vzhledem k zeměpisné poloze zemí, jež měly být do konfederace začleněny, se tento projekt označoval jako Intermarium čili Mezimoří. Maximalistická varianta zahrnovala Polsko, Bělorusko, Československo, Estonsko, Finsko, Jugoslávii, Litvu, Lotyšsko, Maďarsko, Rumunsko a Ukrajinu.

Od počátku bylo zřejmé, že naděje na vytvoření Mezimoří je mizivá. Kromě toho, že proti bylo jak Rusko, což se dalo očekávat, tak většina západních mocností, nápad se příliš nezamlouval ani řadě států, kterých se týkal. Nešlo jen o poměrnou nesourodost a odlišné kulturní vazby jednotlivých zemí, nýbrž i o obavy z polského vlivu, ačkoli Intermarium bylo nominálně pojato jako spolek rovnocenných partnerů. Hned v roce 1919 vypukla polsko-sovětská válka a další vývoj událostí pohřbil veškeré vyhlídky na případné uskutečnění Piłsudského plánu v jakékoli podobě. Podobnými úvahami se zabýval i předseda polské exilové vlády za 2. světové války Władysław Sikorski.

Hledíme-li na osudy této části Evropy, na to, co, jak a proč postihlo tuto tříšť národů sevřených mezi impérii a jejich dědici, v čistě teoretické rovině to působí jako v zásadě skvělý nápad, co na tom, že ve své době a původní podobě byl neuskutečnitelný. A v souvislosti se zhroucením poválečné evropské bezpečnostní architektury po 24. únoru 2022 se nabízí dnes zajisté až kacířská myšlenka – neměli bychom do budoucna aspoň trochu a aspoň v některých ohledech uvažovat tímto směrem?

Jsa proškolen svědomitou každodenní četbou německých novin od počátku rusko-ukrajinské války, nejsem zrovna pevně přesvědčen o tom, že by nám v případě napadení Ruskem bylo Německo ochotno a schopno pomoct. Tedy něčím víc než dojemným krasořečněním a vyhlašováním různých -wende. Totéž platí o Francii a Itálii, možná i ještě větší měrou, už proto, že jsou nám přece jen prostorově vzdálenější a mají s námi slabší kulturní a historické vazby.

Jak tak pozoruji vývoj debat v německém informačním prostoru, mám dojem, že se většina německých elit ani z takovéto naprosto otřesné zkušenosti příliš nepoučila, a nejsem sám. Jestliže jejich podstatná část i po roce genocidní ruské války proti Ukrajině a regresu ruské politiky a veřejného diskurzu k plnohodnotnému fašismu a velkoruskému imperialismu stále blouzní o budování „společného evropského domu“ a o zapojení Ruska do nové evropské bezpečnostní architektury, nelze to hodnotit jinak než jako beznadějnou zaslepenost.

Nebylo by na místě zkusit Mezimoří vyvolat z propadliště dějin v méně vyprázdněném provedení, než je současná iniciativa Trojmoří, o V4 ani nemluvě? Nemá pochopitelně smysl uvažovat o jakékoli politické či kulturní integraci. Jednak proto, že v tomhle ohledu mají zůstat a přirozeně zůstanou tahounem rozvinuté západní společnosti, jednak proto, že země a národy v prostoru Mezimoří mají příliš pestré a vzájemně odlišné dějinné a kulturní zázemí. Ovšem na úrovni bezpečnostní a strategické, popřípadě substrategické spolupráce v souvislosti se zadržováním Ruska by dávalo užší propojení dobrý smysl – aspoň tak se to jeví mně coby laikovi s bujnou představivostí. Konec konců, ukrajinský prezident už loni podobnou možnost zmínil.