Zpočátku to působilo jako přehnaná opatrnost. Už minulé léto jsme totiž v Zelených řešili, jak uspořádat náš lednový sjezd on-line. Vypadali jsme sice tehdy jako totální skeptici, kteří nevěří, že osobní setkání nejméně dvou stovek lidí bude v lednu reálné, nakonec se to ale ukázalo jako realistický odhad situace a správné rozhodnutí. Sjezd jsme totiž rozhodně nechtěli odkládat. Byl z toho nakonec úspěch větší, než kdokoli z nás na začátku čekal. Ale nepředbíhejme.

Ještě v září bylo k úspěchu dost daleko. Tým Zelených informatiků musel najít odpovědi na řadu otázek. Jak dostat několik stovek lidí na jednu platformu tak, aby zároveň všichni mohli hlasovat? Jak podpořit ty, pro něž není práce s počítačem samozřejmostí? Jak zpřístupnit sjezd veřejnosti i novinářům? A hlavně - jak zajistit, aby se každý mohl vyjádřit?

Zvlášť ta poslední otázka byla zásadní. Svoboda projevu je totiž součástí politické DNA Zelených. Naše sjezdy byly dlouhé roky proslulé vzrušenými debatami, které se táhly do pozdních nočních hodin. Teď jsme si ale uvědomovali, že není možné debaty neúměrně natahovat, protože trpělivost a pozornost máme všichni v on-line prostředí omezenou. Nakonec se vše povedlo vyřešit. Před sjezdem proběhlo několik setkání nanečisto, na kterých si mohli všichni delegáti vyzkoušet hlasování i přihlašování do diskuze, pracovní orgány si mohly nacvičit rychlou registraci delegátů či losování pořadí přihlášených a technická podpora zase otestovat on-line hlasovací nástroj.

Po stovkách hodin příprav a dobrovolnické práce tedy konečně nastal „den D“ a celodenní sjezd několika stovek Zelených z celé republiky začal. Díky obětavosti kolegů měl navíc ještě jednu výhodu: jeho finanční nákladnost byla zanedbatelná, celkem stál stranu jen pár tisíc korun.
O tom, že v úvodu vystoupili Jan Hamáček a Mikuláš Minář, se psalo dost. Mnohem méně se však média zmiňovala o tom, že svůj projev přednesl také spolupředseda Evropských Zelených, rakouský europoslanec Thomas Waitz, nebo německá zelená europoslankyně Anna Cavazzini. Jejich slova podpory mě jako vždycky povzbudila a také vlastně trochu dojala. U evropských zelených totiž nikdy nejsou slova prázdná. Už mnohokrát nám nezištně poskytli svoji radu či pomoc v době, kdy jsme to potřebovali. Zamrzelo mě, že se nemůžeme všichni setkat osobně. Příslušnost k velké evropské rodině Zelených je pro nás v mnoha ohledech velice důležitá.

Kromě velkých rozhodnutí a důležitých debat se sjezdem táhly i oživující momenty – třeba když kolegovi Matěji Michalku Žaloudkovi uprostřed jeho projevu k novým stanovám Zelených obmotala jeho maličká dcera obličej růžovým šátkem, ve kterém vytrval bez mrknutí oka. I já jsem zažila podobný okamžik, ačkoli se o něm nikdo z přítomných nedozvěděl. V době sjezdu jsem totiž byla zhruba uprostřed nákazy covidem a v to ráno jsem vstala jen s vypětím sil. Rozhodla jsem se ale, že to na sobě nenechám znát, a tak jsem si umyla vlasy, namalovala se, oblékla se do šatů a od chvíle, kdy jsem usedla před počítač, jsem se do kamery pořád jen příjemně usmívala. A to přesně do okamžiku, kdy mi jeden z kolegů napsal soukromě zprávu, jestli bych se, proboha, nemohla aspoň občas usmát do kamery, že působím na sledující příliš zachmuřele. Nezbývalo než vypnout kameru a přenechat reprezentaci své dva roky staré, usmívající se fotografii.

Celkově však byla radost naslouchat diskuzi kolegů, kteří poctivě dodržovali časový limit a přinášeli perspektivy z různých regionů. Někdy jsme spolu nesouhlasili, ale vždycky jsme se udrželi v mezích respektu a slušnosti. Nemusí se to na první pohled zdát, ale tahle názorová různorodost i schopnost ji věcně diskutovat je klíčovou vlastností i velkou silou Zelených.

Ukazuje totiž, že jsme jako politická strana vyrostli z dob nekončících vnitrostranických sporů, přetékajících do veřejného prostoru, do podoby dobře fungující party lidí, kteří chtějí dosáhnout společných politických cílů.