Pokus o kontakt se světem vegetativních pacientů

Jak publikovala naše i zahraniční média, lékaři nyní dokážou číst lidské myšlenky. I když to není tak úplně pravda, učinili jsme přece jen krůček v komunikaci s pacienty, o kterých jsme se domnívali, že již komunikace schopni nejsou. Ovšem tato komunikace se přirovnává k hovoru mobilním telefonem na velkou vzdálenost při extrémně špatném signálu a za sněhové vánice.

Jsou pacienti, kteří mají mozkovou kůru zcela v pořádku, avšak mají nějak poškozený mozkový kmen. Nemohou se hýbat ani mluvit, jsou jakoby zamčeni ve svém těle a jejich stav se skutečně nazývá „locked-in“ syndrom, ale jejich mysl funguje normálně. Někteří mohou alespoň hýbat očima nebo jedním prstem, a tak se dorozumívat se světem, jiní ani to. Tyto pacienty je těžké odlišit od pacientů, kteří jsou v tzv. perzistentním vegetativním stavu, kterým sice srdce tluče a plíce spontánně dýchají, avšak mozkové kůra je nenávratně poškozena a mysl navždy ztracena.

Myšlenka je nádherně prostá. Pokud sportuji, například hraji tenis, určité oblasti mozku, konkrétně premotorická oblast cortexu je aktivována. Ovšem tato oblast mozku je aktivována nejen když tenis reálně hraji, nýbrž i když si jen představuji, že hraji tenis! I když si sportovní aktivitu jen fantazíruji, buňky v této konkrétní oblasti mozku si mezi sebou posílají elektrické impulsy. A tyto impulsy se dají změřit a pomocí funkční magnetické rezonance jsme schopni a mapě mozku vidět, že se daná oblast rozsvítí aktivitou.

Pokud nemyslím na pohybovou aktivitu, nýbrž na prostorovou aktivitu, například na to, že se volně procházím ve svém domě nebo po ulicích svého města, a nebo jen tak odpočívám, aktivují se zase jiné oblasti mozku. A to je celý vtip. Domluvíme s pokusnou osobou, že když bude chtít říct „ano“, bude intenzívně myslet na hraní tenisu a pokud bude chtít říci „ne“, bude myslet na to jak se prochází po domě. Jsme pak omezeni na kladení ano/ne otázek typu Máte děti?, Jmenuje se Váš otec Thomas? Pokud chcete říct „ano“, myslete na to, že hrajete tenis. Pokud chcete říct „ne“, uvolněte se myslete na to, jak jste doma. U pacientů, o kterých jsme se domnívali že již neslyší, nerozumí a jsou již nějak hermeticky uzamčeni sami v sobě i vůči okolí, to začalo fungovat.

V tělech, o kterých jsme mysleli, že již „není nikdo doma“ jsme objevili myšlenkovou aktivitu. Ve zkoumaném vzorku britských a belgických výzkumníků bylo 54 pacientů, z nichž se o 23 předpokládalo, že jsou nenávratně ve vegetativním stavu. Z těchto dvaceti tří se u jednoho, a později u dalších tří objevila tato myšlenková snaha o komunikaci s lékaři.

Celý výzkum ale přináší fascinující otázky: jaký je vlastně vztah mezi myslí a mozkem? Můžeme říct, že mind rovná se brain? Když pacient myslí na hraní tenisu, myslí on, nebo jeho neurony nebo kdo vlastně? Je to tak že „já“ „myslím“ nebo jen „myslím“? Wilhelm Leibniz kdysi přirovnal mozek k velké mlýnici. Kdybychom se tímto vnitřkem mlýna mohli procházet, viděli bychom různá táhla, klepající stroje, a tak dále, ale myšlenku, soudí Leibniz, myšlenku bychom tam nenašli.
Celý výzkum nám připomíná, že naprosto nerozumíme naprosto základním funkcím mozku. Mozek jsou buňky a nic než to, a pokud si řeknu že teď zvednu ruku, co se to vlastně stane, když řeknu „teď“? Co a kde se pohne? Jakmile impuls opustí mozek, umíme jev docela dobře popsat. Biochemie svalového stahu je dokonce jedna z nejlépe prozkoumaných funkcí lidského těla, ovšem jak vlastně celá věc vzniká je záhadou. Co se tedy děje, když si představujeme, že hrajeme tenis a co způsobí, že se buňky motorické oblasti cortexu najednou rozpovídají? René Descartes a jeho filosofie vede k představě, že res cogitans je v res extensa nějak jako kormidelník na lodi, anděl ve stroji, dnes bychom snad řekli jako řidič v autě, nehmotný rozum uvnitř nerozumné hmoty, duše v těle. Ovšem je to pravda?
Anebo naopak: co se přesně děje, když slyším Dvořákovu Novosvětskou? Do určitého momentu umíme jev docela dobře popsat: rozechvívaný vzduch dopadá na ušní bubínek, jeho rozkmitání je přes zesilovač tří sluchových kůstek přeneseno do vnitřního ucha k tzv. Cortiho orgánu, který rozechvěje určité vláskové buňky, které se jak o struhadlo otírají o membránu a vzniknou staré známé elektrické impulsy, které v salvách zamíří do hlubin mozku: co se ovšem stane dál, nikdo neví. Jak moc se „nám“ skladba líbila, nejme dost dobře schopni sdělit.

Alespoň některých pacientů se tak snad budeme moci alespoň zeptat, zda cítí bolesti a zda jim naše léky přinesly uvolnění. Možná to není mnoho, a možná ani netušíme, co za zbytek vědomí po tolika letech na druhé straně zůstal, důležitý je ale fakt, že na opačném konci drátu někdo je, ať už ono „někdo“ znamená cokoliv.