Země spravovaná instinktem predátora namísto lidskosti a odbornosti

Minulý víkend ukázaly krajské volby několik trendů společenskopolitické reality v naší zemi. Tím nejzásadnějším je pokles koaličního potenciálu Hnutí ANO.

V absolutních číslech sice ANO zvítězilo ve většině krajů, ale vypadá to, že není mnoho politických uskupení, která budou s vládním hnutím ochotna sestavit většinu k řízení krajů. Situace se samozřejmě liší kraj od kraje.

Kam zmizeli všichni potenciální političtí partneři? Vždyť ANO vládne na centrální úrovni s ČSSD a podporou KSČM. Copak společná vláda nevytvořila ani trochu důvěry, která by mohla být přenesena na krajskou úroveň?

Pro nikoho nedopadly víkendové volby tak špatně jako pro ČSSD a KSČM. Hnutí ANO bez výčitek svědomí vůči původním voličům, vůči koaličním stranám, bez výčitek nad proměnlivostí idejí a názorů, zacílilo právě na voliče ČSSD a KSČM a s pomocí veřejných financí tyto voliče přetáhlo na svou stranu. V symbolice predátorského kanibalismu ANO doslova sežralo své koaliční partnery.

Andrej Babiš opět ukazuje, že se řídí pouze instinktem predátora a požírá své spojence i nepřátele.

Situace se vlastně opakuje. Když se Andrej Babiš pohyboval na špičce agrobyznysu, také s oblibou likvidoval své konkurenty. Cesta byla stejně lživá, předstíral spolupráci, ale cílem bylo konkurenční firmu zničit či převzít. Vzpomeňme si na zemědělce Bohumila Radu nebo bývalého majitele Kosteleckých uzenin Jana Bočka.

Jedná se o signál pro každého, kdo uvažuje o spolupráci s Andrejem Babišem nebo o koalici s ANO, na jakékoli úrovni řízení státu. Všechny úspěšné strany v krajských volbách by měly velmi dobře zvážit spolupráci na krajské úrovni. Protože hladový predátor se jen tak před něčím nezastaví.

Rozděl a panuj II - další jizva na tváři společnosti

Po statisícových demonstracích v roce 2019 se Andrej Babiš a Miloš Zeman snažili rozdělit společnost, z médií jsme se dozvídali, že na náměstích stojí „lumpen kavárna“, líní intelektuálové nikoli pracovitá část společnosti, mladí proti starým, Praha proti zbytku republiky, města proti venkovu.

Uplynul rok a Andrej Babiš ve svém Čau lidi opět vyrazil do boje. Opět se rozhodl štěpit společnost. Tentokrát na aktivní část obyvatel a důchodce.

Každý, kdo se odvážil kritizovat příspěvek 5.000.- Kč pro důchodce je, podle Babiše, necitlivý asociál, který nenávidí důchodce a nemá úctu ke stáří. Premiér země tak štěpí společnost na kritiky příspěvku a seniory.

Ale tento postoj je naprosto lživý.

Neexistuje část společnosti, která by nenáviděla seniory. Tuhle propast vytváří pouze Andrej Babiš svou násilnou komunikací.

Kritici pětitisícového příspěvku poukazují na zjevnou účelovost, na velkou dluhovou zátěž, kterou představuje pro budoucí generace. Navíc senioři byli koronavirem postiženi více na rovině sociální deprivace, izolace, nikoli na rovině ekonomické. Nefinanční dopady vláda systematicky neřešila a neřeší.

Štěpící rétorika je pro společnost velmi nebezpečná, je plná násilí, slovního násilí. Relativně snadno lze neodpovědnou komunikací vytvořit ve společnosti propast. Mnohem těžší a dlouhotrvající cesta je takovou ránu zhojit.

Proč je tato rozdělující strategie tak oblíbená u politiků, kteří chtějí uzurpovat moc? Protože velmi dobře funguje. Mnohem lépe se manipuluje se skupinou, když ji nejdříve rozdělíte na dvě nebo více menších skupin a ty postavíte proti sobě.

Kam ale dál z takto vyhrocené situace, slova přestanou stačit. Odsud je jen krůček k fyzickému násilí.

Stačí se podívat na současnou situaci v USA. Donald Trump po celou dobu mandátu využívá strategii štěpení společnosti a stavění odlišných skupin proti sobě. Dnes ve velkých amerických městech dochází k násilí na denním pořádku.

Možná vzdálenější realita, ale stejná situace je ve Venezuele. Před více než 20 lety přišel k moci Hugo Chávez, mnozí do něj vkládali velké naděje a viděli v něm alternativu ke zkorumpovanému klientelistickému systému, který v zemi fungoval v 2. polovině 20. století. Jeho politický diskurz od začátku obsahoval rozdělování společnosti. Chávez již nežije, ale vytvořil tak hluboké rány, že dnes stojí země na pokraji občanské války a lidé nemají co jíst.

Děsivě aktuální a nadčasová je z této perspektivy Čapkova Modlitba za pravdu z roku 1938:

„Bože,… zbav dnešní svět toho nejhoršího: lži. Lži, která podpírá a připravuje násilí a učí lidi nenávidět se navzájem. … Nikdo, žádný národ žádný stát si nebudiž jist, pokud mohou být lidské vztahy kdykoli korumpovány nástroji lži …“ (Karel Čapek, LN 25.9.1938)

Několik lží z jediného příspěvku premiéra na FB, které „mají učit lidi nenávidět se navzájem“.

„Tady vznikla odporná, hnusná kampaň proti důchodcům“. (A. Babiš, Čau lidi – to je Gigi)
To je lež. Ti, co kritizují pětitisícový úplatek, kritizují vládu a pouze vládu. Za její neodpovědné zadlužování naší země a účelové utrácení veřejných prostředků. Nesouvisí to nijak s úctou společnosti vůči stáří.

5.000.- kč pro důchodce - „Příspěvek na lepší život našich seniorů.“ (A. Babiš, Čau lidi – to je Gigi)
To je lež. Jednorázový příspěvek měsíc před volbami pro skupinu, kde má ANO silnou voličskou základnu, je snaha koupit si volební hlasy a zmanipulovat uvažování starších spoluobčanů. Senioři finančně nebyli koronou příliš zasaženi. O jejich zdravotní zranitelnost se vláda začala starat až, když bylo několik zařízení pro seniory fatálně postiženo. Zařízení pro seniory byla poslední na řadě při zásobování ochrannými pomůckami. O jejich sociální zranitelnost a uzavření do izolace se vláda nestará doteď.

„Tady jsem přišel já, naše vláda, navrhli jsme valorizaci (důchodů) 900.- kč… ODS a Kalousek nesnáší důchodce“. (A. Babiš, Čau lidi – to je Gigi)
To je lež. Více než 700.- korun z této částky je zákonná valorizace důchodů, kterou do zákona vetkly vlády předchozí, o kterých Babiš tvrdí, že nesnáší důchodce. Valorizace je vyšší z titulu ekonomického růstu.

Dopustili jsme, aby na nejvyšších pozicích státní moci byli politici, kteří cíleně využívají lež k rozdělení společnosti.

Čapkovi v roce 1938 už nezbývalo, než se za pravdu modlit k bohu. Kéž se do takové situace už nikdy nedostaneme.

Letní blog o slepicích a střetu zájmů

Když jsme o víkendu snídali domácí vajíčka, začala naše osmiletá dcera Pepinka mluvit o hrůzách klecového chovu. Došli jsme k tomu, že v mnoha evropských zemích je klecový chov již zakázaný. Pochopitelně se zeptala, proč je u nás stále povolený?

Protože máme premiéra ve střetu zájmů, který chová slepice v klecích a nemá tedy zájem posunout kvalitu života slepic a vajec k lepšímu.

Pepinka se zamyslela a vážně pronesla: „Ty slepice by měly volit!“

Jak by asi dopadly volební výsledky, kdyby volily slepice z klecí a slepice odpovědných farmářů?

Výsledek by asi nebyl tak jednoznačný. Představme si, že před volbami by za peníze daňových poplatníků Andrej Babiš poslal klecové slepice na rekreaci nebo vymyslel jiný způsob, jak výraznými barvami přemalovat realitu. Příští rok navíc bude vláda disponovat rozpočtem s půlbilionovým schodkem, aniž bychom věděli k čemu přesně ho využije. Určitě se ve státním rozpočtu před volbami na podobné populistické kroky zdroje najdou.

A jsme u jádra pudla – střet zájmů současného premiéra Andreje Babiše. Je všudypřítomný. Náš život ovlivňuje v každodenním životě – vejce, chleba, řepka, paliva, chemie, testování coronaviru, celý systém dotací, média …. Je potřeba ve výčtu pokračovat?

Pro ty z nás, kteří potřebujeme mít věci černé na bílém přinesli novináři Českého rozhlasu kopie statutů svěřeneckých fondů Agrofertu. Ze zakládacích dokumentů vyplývá, že Andrej Babiš je jediným obmyšleným a člověkem, který profituje ze zisku firem vložených do fondů. Bude to současný premiér, který se po odchodu z politiky bez zbytečného odkladu stane jediným vlastníkem.

Není pochyb, že naše země je spravována v zájmu výdělku a prospěchu jediného člověka – Andreje Babiše.

Jaký důkaz ještě potřebujeme? Každé naše sousto, každý náš krok je tímto nezdravým stavem ovlivněný.

A řešení? Zvolit si zástupce, kteří ve střetu zájmů nebudou.

Ministryně spravedlnosti káže vodu, ale pije víno

Soudce Městského soudu Štěpán Výborný svým rozhodnutím vyhovět žalobě uštědřil vládě velký políček. Dal za pravdu stěžovateli, že vláda postupovala svévolně, když z režimu krizového zákona přešla do režimu zákona o ochraně veřejného zdraví a omezila tak některé občanské svobody protiprávně.

Z tohoto pohledu se dalo čekat, že vláda bude reagovat, prostor na reakci ji také nikdo neupírá a má možnost opravného prostředku. Ale včerejší rozhovor s ministryní spravedlnosti Marií Benešovou nemůže zůstat bez odezvy.

Marie Benešová doporučila soudci Výbornému, aby se vyloučil z podjatosti, protože jeho bratr je opoziční politik. Jak může ministryně, která bagatelizuje několikanásobný střet zájmů svého šéfa Andreje Babiše, doporučovat komukoli vyloučit se z podjatosti?

Malá odbočka, podjatost je jiný termín pro střet zájmů, který se používá v soudnictví. Popisuje však naprosto stejnou situaci jako střet zájmů, tedy riziko, že dojde k upřednostnění osobního zájmu, který je v kolizi s výkonem dané funkce, u soudce tedy nezávislým posouzením konkrétního případu. Střet zájmů v případě politika je situace, kde jsou osobní zájmy v kolizi se zájmem veřejným, tedy odpovědným výkonem funkce. Další úrovní pak je přezkoumání, zda-li se svým postavením ve střetu zájmů nedostal mimo rámec zákona.

Střet zájmů Andreje Babiše je potvrzený a není jeden – konečný beneficient holdingu Agrofert vs. miliardy veřejných dotací směřujících do holdingu, aktivní politik vs. majitel celoplošných médií, bezprecedentní souběh výkonu nejvyšší exekutivní funkce vs. trestně stíhaná osoba. V těchto případech ministryně Benešová loajálně hájí Andreje Babiše a nikdy mu nedoporučila, aby odstoupil do doby, než bude jeho trestní kauza uzavřena a střet zájmů vyřešený.

V případě soudce ministryně poukazuje na podjatost, na kterou si podle slov Štěpána Výborného nikdo během celého řízení nestěžoval.

Asi jsme si nějak zvykli, že nám politici káží vodu a sami pijí víno. Těžko říci, jak dlouho bude trvat kultivace diskurzu politiků. Kdy budou politici vykazovat názorovou konzistenci, abychom jim mohli naslouchat a věřit?

V rozhovoru mě zaujaly ještě další momenty. Bez citování zdroje či uvedení důkazů nařkla ministryně Městský soud v Praze, že „pomáhal podateli vylepšit stížnost, aby byla stížnost úspěšná“. Tak závažný výrok bez udání zdroje, důkazů? Jedná se o podkopávání důvěry v právní stát, důvěry v nezávislost soudů a tím Ústavy ČR. Z úst ministryně spravedlnosti nepřijatelný výrok, který bez opory pluje ve veřejném prostoru.

Poslední moment, který stojí za zmínku, je nabubřelé konstatování, že podnikatelé „…musí mít nějakou vatu…“ a neměli by počítat s možností žalovat stát na náhradu škody. Kolikrát paní ministryně podnikala, kolik lidí zaměstnávala a jakou vatu si přitom vytvořila? To nám v rozhovoru nesdělila.

Máte-li pevné nervy, včerejší interview na ČT „stojí za to“.

Zdroj: Interview ČT24, 5.5.2020, https://ct24.ceskatelevize.cz/specialy/koronavirus/3091163-stat-opatrenimi-zadnou-skodu-nezpusobil-podnikatele-musi-mit-vatu-na

Jaký pán, takový krám – mocenská zvůle se rychle propsala do nejnižších pater

Minulý čtvrtek se staly dvě velmi důležité události. Rozhodnutí Městského soudu v Praze o protiprávním jednání vlády získalo relativně velkou mediální pozornost. Je to samozřejmě zlomové rozhodnutí, kdy se soud chová jako nezávislá instance a nám všem občanům svitla naděje, že žijeme ve státě, kde vláda práva ještě zcela nezemřela a nad politiky stojí opravný mechanismus.

Politická zvůle, kterou již 7 let mnohdy považujeme za normu, byla pojmenována a potvrzena autoritou, kterou musí i vláda Andreje Babiše respektovat.

Druhá zpráva čtvrtečního dne dostala o poznání méně pozornosti, ale je alarmující a souvisí také s tématem mocenské zvůle.

Pan Tomáš Šena šel vyjádřit svůj názor na postup vlády během posledních měsíců. Při dodržení všech podmínek nouzového stavu si připnul ceduli s nápisem „ ZDRAVÁ CHŮZE BEZ BABIŠE“ a procházel se kolem Úřadu vlády. V nouzovém stavu nemá občan mnoho prostředků jak protestovat, pan Šena zvolil v souladu se všemi omezeními individuální procházku s rouškou.

Policie před Úřadem vlády mu však vyhrožovala legitimováním a přestupkem. Jak je to možné? Policisté na ulici šikanují občany, kteří se rozhodli vyjádřit svůj nesouhlasný názor na chování vládních činitelů v době pandemie? Člověk by měl tendenci nad incidentem mávnout rukou, ale je nesmírně varovný a symptomatický pro poslední měsíce i roky společenskopolitické reality. Všimněme si, jak rychle se mocenská zvůle těch nejmocnější propsala do nejnižších pater státní moci?

Policista, který by Vám měl „pomáhat a chránit“ Vás, vyhrožuje sankcí, byť jste žádný přestupek nespáchali, žádné pravidlo neporušili.

Moje osobní zkušenost z počátku karantény je velmi obdobná. Na procházce s dětmi (3-10 let) v rouškách v Prokopském údolí mě policista velmi nepříjemně sděloval, ať se „rozejdeme do svých domovů“. Dále mi radil, ať jdu ven vždy pouze s jedním dítětem, asi nezachytil, že čerstvé omezení shromažďování na 2 lidi se netýkalo rodin. Zážitek byl traumatizující asi nejvíce pro děti, ale mně také mrazí v kostech při pomyšlení, že se budeme policistů zase bát? Moje dcery se budou bát na policii obrátit, když by ji potřebovaly?

Kolik zlovolného jednání mocenských složek ještě vydržíme?

Pluralita - klenot demokracie, který s oligarchou ztrácíme

Pluralita názorů, politických subjektů a zájmů je cenným statkem. Je nástrojem k dosahování rovnováhy systému. Různorodé zájmy, subjekty a myšlenky se navzájem vyvažují a zajistí, aby jeden subjekt či zájem nepřevážil nad všemi ostatními. Pluralita je zároveň luxusním statkem, který nenabízí jiné politické zřízení, než liberální demokracie. Ve fungující demokracii můžeme vyjadřovat své názory, postoje, hájit své zájmy, pokud nejsou v rozporu se zákony a nepsanými pravidly morálky.
Pluralita je kořením svobodné společnosti, kde nechutná každé jídlo stejně, je inspirací, na základě které můžeme vzájemně růst.

Ale Česká republika se v současnosti v této situaci nenachází.

Sedm let Andreje Babiše v politice v násobném střetu zájmů a jeho smluvní mocenský pakt s Hradem, komunisty a Tomiem Okamurou přinesly oslabení demokratických institucí a vyprázdnění stavebních kamenů liberální demokracie do formálních krabiček s omezeným nebo lživým obsahem.

V takové situaci by všichni obhájci demokracie měli couvnout z kritiky jednotlivostí, nepřitahovat pozornost jiným názorem na dílčí téma a cílit na to, co je spojuje - změnu vládní garnitury, návrat ke standardnímu fungování liberální demokracie a posílení ochrany proti oligarchizaci politického systému.

Alexander Vondra, Jan Zahradil a další nemusí souhlasit s paralelou Milionu chvilek na situaci v Polsku či Maďarsku, další mohou nesouhlasit či souhlasit s volbou sporné osoby na ombudsmana. Milion chvilek může mít svůj ambiciózní cíl aktivizovat občanskou společnost v širokém záběru od hlídání nezávislosti justice a státních zastupitelství, přes nastolování ekologických témat, upozorňování na specifické problémy v regionech až po posilování občanské kultury.

Ale nic z toho nebude, pokud nezastavíme oligarchizaci státu, pokud nezabráníme mocenské zvůli nepojmenované koalice ANO – SPD – KSČM – Hrad. Pokud nás Andrej Babiš vyvede z EU, protože Evropa zastaví miliardy plynoucí do jeho firem a ve spolupráci s prezidentem a dalšími oligarchy přesměrují zahraničněpolitický vývoj země. Občanská společnost a neziskový sektor budou mít stále těžší pozici a méně financí, protože se oligarchům ani vládcům s autoritářskými sklony nehodí.

Pokud nenajdeme společný jmenovatel vedoucí k návratu fungující liberální demokracie, na pluralitní zájmy a cíle vůbec nedojde. Možná při definování společného zájmu budeme všichni muset částečně ustoupit ze svých priorit.

Společným zájmem všech pluralitně smýšlejících lidí by měla být změna vlády a posílení systému liberální demokracie proti oligarchům. Pokud teď upřednostníme partikulární cíle a budeme se vymezovat na úkor jednoty demokraticky smýšlejících, bude se Andrej Babiš smát a nebude se cítit ohrožený. Přesně podle přísloví „když se dva perou, třetí se směje“.

V minulém roce se zdálo, že Milion chvilek našel cestu, jak lidi spojovat, neustále narůstaly počty demonstrujících. Najednou jako by se cíle rozmělnily a konsenzus se oslabil. Sílí hlasy z demokratického tábora, které se proti iniciativě vymezují.

Musí naše společnost dozrát do momentu, kdy cesta za záchranou cenného klenotu demokracie, povede přes sjednocení se nad nejmenším společným jmenovatelem? Obdivuhodným příkladem od našich sousedů bylo odstoupení z kandidatury na prezidenta Roberta Mistríka ve prospěch Zuzany Čaputové, což byl jeden ze zlomových momentů, který umožnil její vítězství a vrátil Slovensko na cestu civilizované evropské země.

Jak podpořit tuto jemnou nuanci ve společnosti, kdy všichni, kdo usilujeme o záchranu demokratického politického systému upozadíme svou názorovou barevnost na dílčí témata a soustředíme se na dosažení společného cíle, záchrany liberální demokracie, která nás činí bohatšími? Abychom ji v budoucnu mohli opět v plné míře vychutnávat?

Je v tom jistý protimluv, ale bez základní shody pluralitu neuhájíme. Andrej Babiš nás svedl na šikmou plochu, která nabízí pravý opak pluralitní společnosti.

Co dál? Nepolitická politika?

Letná 16. listopadu byl obrovský úspěch. 300.000 lidí na pláni, ačkoli byl listopad, téměř 5 měsíců se žádná masová akce nekonala a Spolek Milion chvilek agitoval jen velmi defenzivně. I přesto, že soukolí desinformací a lživých nařčení jela na plné obrátky. Úspěch Milionu chvilek i všech občanů, kteří vědí , že naše země potřebuje politiky, kteří nejsou ve střetu zájmů, nelžou a nepřekračují své pravomoci.

Je tedy zřejmé, že je tady velká část společnosti, která současnou situaci odmítá a chce věci jinak. Už zaznívají i konkrétnější návrhy, jaké dílčí změny systému jsou potřeba, aby byly občanské svobody a demokratické principy lépe ochráněny.

Nutnost změny volebního systému, který silně deformuje převod hlasů na mandáty ve prospěch vítězů. Dále identifikovaná nutnost změnit způsob jmenování rad veřejnoprávních médií, aby nebyla média v rukou vítězů jednoho volebního cyklu. Novelizace zákona o střetu zájmů v politice, aby si ji nemohl nikdo vyložit tak, že své vlastnictví dočasně zaparkuje do svěřeneckých fondů a dál ještě se všemi výhodami, které střet zájmů poskytuje bude rozmnožovat své majetky až do doby, kdy uzná za vhodné politiku opustit a majetky si opět převede na svou osobu. Nebo potřebnou reformu státních zástupců, aby byli co nejméně závislí na politické moci, kterou však musí navrhnout a schválit důvěryhodní politici a nikoli v situaci, kdy premiér je trestně stíhaný.

Všechny tyto požadavky jsou legitimní. Naše společnost nesmírně potřebuje, aby vzrostla důvěra v právní stát, dělbu moci ve státě i samotnou politiku.

Občanská společnost na nepravost může poukázat, je to velký a první krok. Ale druhý krok, krok ke změně musí učinit politici. Zvolení politici, ve svobodných a spravedlivých volbách, kde rozhodují programy nikoli finance oligarchů.

Kdybychom žili ve světě, kde morální pravidla a etika jsou nepsaným zákonem, nikdy by se nestal premiérem člověk, který je v očividném střetu zájmů a nikdy by se nestal prezidentem člověk obklopený lidmi napojenými na ruské a čínské zájmy, kteří nesplňují ani podmínky bezpečnostní prověrky. A Ústavu by nikdo nenatahoval na skřipec, ale případné nejasnosti by interpretoval Ústavní soud. Vládní politici by nerabovali státní rozpočet a státní rezervy pod rouškou populismu a podfinancováním neničili desetiletí nastavované mechanismy neziskového sektoru v oblastech sociální péče, prevence závislostí a dalších tématech veřejného zájmu. Poslanecká sněmovna, která je v tuto chvíli jasně v rukou většiny ANO, KSČM a SPD, by nedopustila postupné ovládání veřejnoprávních médií, nechala by ústavní soudce s plnou odborností posoudit chování prezidenta nebo iniciovala změnu volebního zákona k narovnání síly každého hlasu.

V takové situaci se nenacházíme.

Jediná možnost vedoucí ke změně je změna rozložení politických sil, ta může nastat až při příštích parlamentních volbách.
Opozice je velmi roztříštěná, navíc tři z nich se pohybují na hranici pětiprocentní klauzule a tedy neví, zda-li se do parlamentu dostanou či zdali si hlasy jejich voličů rozdělí z největší části vítězové voleb. Opoziční strany lpí na své jedinečnosti a nesjednocují svůj hlas ve prospěch demokratických pravidel.

Kdo tedy může přinést kýženou změnu? Tím, kdo drží v rukou žhavý politický kapitál je právě Spolek Milion chvilek. Několik málo lidí za pomoci dvou set dobrovolníků dokázalo dostat do ulic statisíce lidí. Obrovský úspěch občanské iniciativy vyrostlé autenticky zdola. Milion chvilek svou prací, autentičností a nadšením pro věc nashromáždil velký politický potenciál. Potenciál ke změně.

Hodně lidí bylo zvědavých, s čím na Letnou Milion chvilek přijde. Jaká bude ta dopředu ohlašovaná vize spolku, který pohnul lidmi z letargie?

Dozvěděli jsme se, že Spolek Milion chvilek vidí svou roli v občanské rovině jakéhosi „hlídacího psa demokracie“. To je nesmírně záslužná činnost. Poukazovat na problémy systému, pregnantně formulovat slabá místa, povzbuzovat společnost k občanské aktivitě, motivovat občany k politické angažovanosti, to jsou velmi záslužné cíle. Dlouhodobé cíle. V situaci, kdy jsou však ohroženy základní pilíře právního státu a odbourávány kontrolní mechanismy politického systému, by to ale nemuselo stačit. Tato aktivita sama o sobě nepřinese změnu od koncentrace moci k rovnováze moci v krátkém horizontu, horizontu příštích voleb.

Důvody, proč Milion chvilek volí tuto cestu, mohou být různé. Od obavy z rozmělnění svého poselství v běžném nastavování konkrétních politik (zdravotnictví, školství…), přes jasný vzkaz supům, kteří se jistě nad politickým kapitálem slétají, až po osobní důvody jednotlivých členů.

Milion chvilek má na svůj postoj samozřejmě právo a nám nezbývá, než ho respektovat. Co z toho však plyne?

Kdybych byla v kůži Andreje Babiše, velmi by se mi ulevilo při zjištění, že Milion chvilek zůstává na občanské rovině. Znamená to totiž, že politický potenciál, který Milion chvilek svou prací, autentičností a nadšením pro věc nashromáždil, současné mocné v nejbližší době neohrozí. Politický kapitál, který „chvilkaři“ nechali vyrůst doslova ze země, zůstane ležet tam, kde vyrostl, na ulici.

Milion chvilek sice vyzývá nás spoluobčany, abychom se do politiky zapojili, abychom se chopili svých občanských práv a zodpovědnosti. Troufám si podotknout, že tady na důvěryhodnosti ztrácí, neboť slábne hlas toho, kdo volá, zapoj se, ale já sám se tímto způsobem nezapojím. Věřím, že autentičnost, která z Milionu chvilek sálá, by velmi pomohla změnit postoj lidí „politika je špína, dejme od ní ruce pryč“ ke zdravějšímu, kýženému „politika je taková jakou ji uděláme, politici takoví, jaké zvolíme“. Pokud by určité angažmá v politice připustili.

Cesta politické angažovanosti pro Milion chvilek by nemusela nutně znamenat přerod v politickou stranu. Role v politice by mohla být dočasná, jasně vázaná na jedno volební období, jasné cíle, které by měly být za dané období dosaženy. Například konkretizované zákony a novely, které by měly být v daném období přijaty (volební zákon, veřejnoprávní média, střet zájmů, státní zástupci). Demokratické strany by je mohly začít připravovat již nyní. Možná by se k výzvě připojili i konkrétní poslanci za ANO, KSČM či SPD, pro které je situace již neakceptovatelná nebo by v ní viděli svou příležitost.

Přenos politického kapitálu z ulice do politiky by mohl mít podobu zastřešující koalice stran, které by se ke konkrétnímu programu zavázaly. Podpora by se tak nesměřovala k jedné politické straně, byla by rozpuštěna ve prospěch všech demokraticky smýšlejících stran. Pokud by byla obava z 5 % klauzule u koalice, mohla by mít spolupráce formu hnutí (tento termín Andrej Babiš cíleně zprofanoval a zneužil) po vzoru Občanského fóra s omezenou obsahovou i časovou působností, na jejíž kandidátce by figurovali ve stejné poměru kandidáti menších demokratických stran.

Nenabízím hotová řešení, vše by bylo otázkou času a složitých vyjednávání. Pevně věřím, že s časem bude politický kapitál, který na sebe spolek váže a jistě si ho uvědomuje, co nejvíce využitý ve prospěch udržení standardů liberální demokracie v našem státě.

Jako již několikrát v minulosti i dnes v naší zemi přichází na řadu „nepolitická politika“ jako morální korektiv současné politiky (Vladimír Just). Každý národ se někdy potřebuje opřít o své myslitele. Nám zanechali tento odkaz demokraté Karel Havlíček Borovský, Tomáš G. Masaryk a Václav Havel, každý v pojetí své doby. Jakou podobu by mohla mít nepolitická politika začátku 21. století?

Působení společnosti Cambridge Analytica v České republice - kdo ovlivňoval druhé kolo prezidentské volby v roce 2018?

Před časem se v zahraničních médiích objevilo svědectví o aktivitách společnosti Cambridge Analytica a jejím podílu na manipulaci amerických prezidentských voleb v roce 2016 a hlasování o vystoupení Velké Británie z Evropské unie. Whistleblower Christopher Wylie, bývalý zaměstnanec společnosti Cambridge Analytica, se rozhodl promluvit o vývoji softwarového nástroje a změně účelu, pro který byl nástroj vytvořen. Původně program vyvíjený pro vojenské účely byl transformován na nástroj k ovlivňování volebního chování.

Ve Spojených státech i ve Velké Británii se rozběhlo vyšetřování. Zapojení v amerických prezidentských volbách šetřila komise Roberta Muellera, ve Velké Británii to byl parlament, který Wylieho vyslechl. Vyšetřování v obou zemích provázelo intenzivní mediální pokrytí.

Součástí Wylieho výpovědi před britskou parlamentní komisí byl i projekt v České republice. Byť Wylie uvádí, že nezná detaily práce v České republice, potvrdil komunikaci mezi společnostmi Cambridge Analytica a Lukoilem o zapojení se do druhého kola prezidentských voleb u nás. Úzké vazby prezidentova poradce Martina Nejedlého na ruskou společnost Lukoil jsou všeobecně známé. Působení firem jako jsou Cambridge Analytica či AgregateIQ by mohlo být odpovědí na nečekaný zvrat ve vývoji druhého kola prezidentské volby v České republice.

Jak se to dělá? Bez vědomí uživatele/voliče využije firma data o jeho chování na internetu. Hlavním nelegálním zdrojem byly v případě Cambridge Analytica Facebookové profily. Na základě velkého vzorku, agregovaných dat, pak velmi sofistikovaně vyhodnotí cílové skupiny a poté zacílí bez vědomí dané osoby nástroje politického marketingu. Na daný účet/adresu posílá informace, články, reklamu citlivou a zacílenou na konkrétního uživatele a bez vědomí majitele účtu/adresy formuje jeho voličské postoje.

Během Brexitu i prezidentských voleb v USA se ukázalo, jak efektivně umí program zacílit na konkrétní segment voličů. V těchto volbách se jednalo o segment nespokojených,vyloučených občanů, které se podařilo dostat k volebním urnám. Velice nebezpečný moment tohoto softwarového nástroje je neviditelnost obsahu posílaného sdělní a tím mizivá kontrolovatelnost. Ti kdo si zaplatí využití nástroje, tak mohou beztrestně rozesílat naprosto lživé informace.

První kolo prezidentských voleb 2018 skončilo 38,56 % pro Miloše Zemana, 26,6 % pro Jiřího Drahoše. Neúspěšní kandidáti na třetím až pátém místě s více než 28 % dohromady všichni vyjádřili podporu Jiřímu Drahošovi. Pokud tedy čísla sečteme, vcházel Jiří Drahoš do druhého kola s více než 16 % náskokem. I Andrej Babiš s vědomím čísel stáhl podporu Miloši Zemanovi a po prvním kole překvapivě kritizoval okolí prezidenta. S vědomím, že ne všichni voliči kandidátů z 3.-5. místa prvního kola volby dají hlas Jiřímu Drahošovi, nebyly vyhlídky pro Miloše Zemana růžové.

Nakonec druhé kolo přineslo překvapení, vítězství Miloše Zemana s 2,73 % náskokem, tedy překonání očekávání oproti výsledkům prvního kola o téměř 20 %. Kde hledat důvod tak výrazné změny situace mezi prvním a druhým kolem? Manipulace nástrojem v rukou společnosti Cambridge Analytica nabízí možné vysvětlení.

Domácí média informovala o tak závažném svědectví jen velmi okrajově. Veřejné instituce nezapočaly žádné vyšetřování nebo o něm alespoň nejsme informováni, opozice nepožaduje vyšetření tak závažného podezření.

Kladu si otázku, jak je možné, že parlament neinicioval vyšetřování podobné tomu parlamentnímu v Británii? Byť jsou vyšetřovací možnosti parlamentní komise omezené, alespoň by tak závažný problém získal mediální pozornost a byl více diskutován. Zabývají se tímto tématem tajné služby? Vždyť svědectví hovoří o zapojení Lukoilu tedy ruské, státem vlastněné a řízené společnosti do prezidentské předvolební kampaně. Pokud by se svědectví potvrdilo jednalo by se o ovlivnění prezidentské volby cizí zemí.

Co úřad pro Dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí (ÚDHPSH)? Nejsou mi známy žádné indicie, že by se ÚDHPSH takto závažným podezřením zabýval, přičemž kontrola financování předvolebních kampaní je smyslem existence této instituce. Ani na stránkách NÚKIB není informace, že by se úřad zabýval svědectvím o manipulování voleb prostřednictvím nelegálně získaných dat a informací v kyberprostoru.

Nebezpečí softwarového nástroje společnosti Cambridge Analytica tkví v jeho netransparentnosti a netransparentním financování, je dokonce téměř neviditelný, tedy velmi špatně kontrolovatelný. Přesto nemají občané České republiky žádnou informaci o tom, že by se stát snažil prošetřit existující podezření o jeho použití v domácím prostředí.

Připadá mi, že v této věci naprosto selhal stát, média i opoziční politici.

Musíme se již vyrovnat se situací, že média neinformují o nepříjemných otázkách pro prezidenta či premiéra? Instituce zajišťující svobodný a bezpečný průběh voleb nekonají v případě tak závažných podezření? Parlament je zablokován, neboť nepsaná vládní koalice zahrnující i komunisty a Okamurovo SPD přehlasuje jakýkoli návrh, který se nehodí premiérovi či prezidentovi? Parlamentní komise tedy neiniciují předem ztracené bitvy.

Můžeme ještě počítat se svobodnými a rovnými volbami? Fungují obranné mechanismy našeho politického systému k záchraně zastupitelské demokracie a svobodných voleb, bez nichž svobodné a rovné zastoupení nemůže existovat? Kdo bude mít k podobným nástrojům přístup v následujících volbách?

Manipulace voliči bez jejich vědomí pomocí cíleného politického marketingu nahrává zejména politikům s negativní politickou agendou a populistickým diskurzem. Umožní jim na vlně strachu, za pomoci polopravd a mnohdy neověřených či zmanipulovaných informací přivést k urnám nespokojené občany, kteří dříve k volbám nešli. Pozitivní či konstruktivní agendu lze z podstaty věci využít mnohem obtížněji.

Pokud Vás toto téma nenechává lhostejnými, odkazuji na britský The Guardian, který s Christopherem Wyliem intenzivně spolupracoval na rozklíčování situace okolo Brexitu a amerických prezidentských voleb a film Brexit: the Uncivil War, který plasticky popisuje roli Cambridge Analytica v britském hlasování o vystoupení z EU.

Odkazy:
Svědectví Christophera Wylieho před členy britského parlamentu: https://www.youtube.com/watch?v=X5g6IJm7YJQ
Rozhovor s Christopherem Wyliem na DVTV:
https://video.aktualne.cz/dvtv/facebook-je-jako-kolonizatori-lide-z-firmy-mi-vyhrozovali-a/r~86416d68620611e9a305ac1f6b220ee8/

Rozděl a panuj

Rozdělená společnost, stav, který si přeje každý autoritář. My a oni, štěpící linie napříč společností na základě sociálním, etnickém, vzdělanostním, to je „vůdcům“ jedno, jen potřebují pěkně od sebe lidi rozlišit, zasévat strach, nenávist, nepochopení mezi jednotlivé skupiny. A konfliktem pak legitimizovat vládu pevné ruky.

Více »

Nedělitelnost svobody – děti v ústavech na požádání

Zdá se, že naše společnost volá po větší míře autority, bezpečnosti, závětří a klidu. Ať už jsou důvody tohoto trendu více či méně racionální, bude ho doprovázet více norem, zákonů, posílení dohledu a represivních složek státu. Jinými slovy méně svobody.

Při takových požadavcích je důležité uvědomit si nedělitelnost svobody. Společnost si nastavuje určitou míru svobodomyslnosti a tu pak uplatňuje ve všech oblastech společenského života. Stát umí vyslyšet volání po okleštění svobody, ale učiní tak plošně, ve všech segmentech společnosti.

Například pociťujeme-li strach z otevřených vnitřních Schengenských hranic a požadujeme-li po státu – politicích jejich autoritativnější ochranu, projeví se tento trend i v dalších oblastech společnosti. Počítejme pak s omezením osobních svobod, rodičovských svobod, autoritativnějším pojetím vzdělávání, svobody podnikání a všech dalších svobod, kterých jsme požívali v posledních 30 letech - svoboda je v tomto smyslu nedělitelná.

Již dnes pociťujeme úbytek svobodné volby a nové povinnosti v každodenním životě. Například máme nově povinnost dát děti do registrované školky v 5 letech a odklady školní docházky se nezakládají převážně na vůli rodičů, množí se názory, že by počet maturitních oborů měl být omezen kvótou, podnikatelé jsou zatěžováni EET, kontrolními hlášeními a neadekvátním břemenem postihů v případě jejich špatné administrace. Dnešní realita obsahuje mnoho dalších zdánlivě drobných omezení, které se v prvním plánu dotknou jen určité skupiny občanů, ale ve finále ovlivňují nastavení svobodomyslnosti a odpovědnosti naší společnosti a to se již dotýká nás všech.

Nyní se prostřednictvím 61 poslanců rozhodla autoritativní ruka státu sáhnout na svobodu dětí.

Na žádost rodičů by mohly být děti umístěny do diagnostického ústavu. Zájem ze strany rodičů je prý velký. Ztratili jsme zdravý rozum? Nemáme špetku empatie a soucitu? Vždyť dětem, které se v tuto chvíli z rozhodnutí soudu ocitnou v diagnostických ústavech hrozí šikana, násilí, sociální deprivace, mnohdy i zneužívání. Společnost pak musí vynakládat nemalé úsilí na opětovné zařazení dětí s touto zkušeností.

Jak chceme vychovávat své děti ke svobodě, jejíž nedílnou součástí je odpovědnost za vlastní život, když svou rodičovskou odpovědnost za jejich výchovu bychom přenesli na stát?

Člověk se tolik nediví, že většina poslanců, kteří s tímto návrhem přišli je ze stran ANO (31 poslanců) a SPD (16 poslanců), jejichž představitelé často volají po vládě tvrdé ruky. Obě politické strany jsou také vedeny pevnou rukou svých předsedů a o vnitrostranické diskuzi či názorových proudech nemůže být ani řeč. Naprosto překvapivé však je, že mezi předkladateli se nachází 9 poslanců KDU-ČSL, Křesťansko-demokratické unie. V samotném názvu má strana otisknuty křesťanské hodnoty a rodinu klade, alespoň rétoricky, na přední místo svého zájmu.

Bude tento trend posilování autority státu na úkor svobody pokračovat? S jakým tématem přijde stát prostřednictvím politiků či úředníků příště?